Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2003  > březen  > obsah

Nejenom o biomedicíně

Obrázek k článku Obrázek k článku 

s prvním laureátem ceny Praemium Bohemiae prof. MUDr. Vratislavem Schreiberem, DrSc.

Pane profesore, v prosinci loňského roku jste přijal na zámku Sychrov cenu Praemium Bohemiae 2002 v oboru biomedicína, českou obdobu Nobelovy ceny, kterou Vám udělila Nadace B. J. Horáčka "Českému ráji". Byla oceněna Vaše objevná práce v endokrinologii, zejména průkaz existence mozkového hormonu řídícího sekreci podvěsku mozkového. Je možno považovat tuto událost za jednu z prvních vlaštovek uznání vědecké práce nejen formou pocty, ale i určitým finančním obnosem, jak je zvykem v zemích západního světa?

Opravdu se u nás poprvé v polistopadové historii vyskytl mecenáš. Do obnovy muzeí a škol v Českém ráji investoval pan Horáček půl miliardy, proto také dostal od prezidenta Havla vyznamenání Za zásluhy, které už bohužel převzal jeho synovec in memoriam. Proč se rozhodl odměňovat vědu, nevím. Letos navíc k cenám pro studenty, kteří vyhráli zahraniční olympiády, vyhlásil ještě cenu za vědu a přál si, aby byla poprvé věnována biomedicíně. Nechal navrhnout tři vědce Učenou společností, tři Konferencí rektorů a tři Akademií věd. Komise, jejíž složení je tajné, vybrala pak z těchto devíti kandidátů čtyři, další komise z nich určila dva, které dala panu Horáčkovi k rozhodnutí. Je to snad první vlaštovka, ale pan Horáček zemřel, a i když očekáváme, že Nadace bude v jeho záměrech pokračovat, stoprocentní jistota není.

Že bych neměl radost, to bych lhal. Můj počáteční odpor přemohl profesor Šmahel - říci o sobě, že jste nejlepší a že si takovou cenu zasloužíte, je těžké. Mohu jmenovat kolegy vědce, kteří jsou lepší a nebyli nominováni, to za prvé, a za druhé, známe lidi, proč si všichni toho, že jsem skvělý, všimli, až když jsem dostal milion? Nakonec to ale dopadlo lépe, než jsem čekal, i když to typické české, závist a zášť, se objevilo také.

Jak všechno začalo? Jak jste se dostal k medicíně, k endokrinologii, k výzkumu?

Na gymnáziu byl mým učitelem význačný botanik Zdeněk Černohorský, později profesor Univerzity Karlovy. Napsal tehdy knihu o semenech čeledi křížatých rostlin v Čechách a dal mi ji přečíst. Tak jsem se vlastně k vědě dostal dřív, než k medicíně. Zároveň jsem měl strýce, praktického lékaře v Proseči u Skutče, ke kterému jsem občas jezdil na prázdniny. U něho jsem čítal různé prospekty na léky. Byly mezi nimi i reklamy na první hormonální preparáty, ženský pohlavní hormon estrogen, a taky už začínal mužský testosteron. Tak jsem se začal zajímat o hormony. A když jsme pak za války na gymnáziu měli psát sloh o Jiráskovi, zadala mi češtinářka v komplotu s Černohorským téma Infekce. Můj sloh tehdy začínal větou: "Bacil je vždycky až to poslední."

Jako maturant jsem byl za války totálně nasazený, ale když to šlo, chodil jsem na lékařské přednášky. Tam jednou přednášeli o hormonech a mimo jiné demonstrovali slepce, který měl gonadální poruchu, byl impotentní. Profesor Charvát k tomu poznamenal: "Podle francouzských prací z poslední doby působí světlo i na činnost hypofýzy, která řídí ostatní žlázy s vnitřní sekrecí, včetně gonád." Tím mě definitivně nasměroval k neuroendokrinologii. Zmíněné francouzské práce jsem si prostudoval a v letech 1945-46 jsem začal dělat pokusy. Jedna z mých prvních prací, která mi ještě jako medikovi vyšla ve Francii, pojednávala o tom, že žáby, na které pouštíme ve vteřinových intervalech světlo, rychleji pohlavně dospívají.

Takto jednoduchým způsobem se tehdy daly dělat pokusy a člověk k tomu potřeboval jen pinzetu a přesné váhy, ne horentně drahé biochemické vybavení, jako dnes.

Nakolik uplatňujete ve své lékařské praxi vzdělání a nakolik zkušenosti, popřípadě intuici? Mění se tento poměr s věkem lékaře, s vývojem medicíny, s postojem pacienta? Jako by dnes bylo v lékařské praxi stále méně místa pro lékařskou zkušenost a individualitu...

Moderní medicína je biomedicínská, čili založená na objektivních nálezech, na hladině cholesterolu, thyroxinu, krevní sedimentaci, na obrázcích z rentgenu, počítačové tomografii atd. Ale v posledním desetiletí opět vyvstává otázka tzv. narativní medicíny, to znamená, že lékař má s pacientem navázat takový vztah, aby mu pacient spontánně vyprávěl. Profesor Charvát říkával: "Musíš je nechat se vypovídat. V okamžiku, kdy je přerušuješ, nenecháš je říct, co chtějí, je to špatně. MUSĺŠ mít čas…" A skutečně, dobří lékaři dávají pacientovi alespoň čtvrt hodiny. Ostatně obrázek nemoci jako příběhu platil i u dřívějších rodinných lékařů, kteří zpravidla znali zdravotní historii pacienta od narození, a k tomu i zdravotní historii celé jeho rodiny.

Tradice a dosažení relativně vysoké úrovně české medicíny je podle Vás to lepší, co lze zdravotní scéně v naší zemi přičíst v posledních padesáti letech k dobru. Česká republika spolu se Slovinskem se v Evropě jako jediné z postkomunistických zemí dostaly při světovém hodnocení do nejvyšší kategorie A. Za nedostatek pokládáte komercionalizaci medicíny, to, že odborné lékařské časopisy pojednávají často více o penězích než o medicíně. Nabízí se otázka: medicína a peníze. Je medicína prostředím pro volný trh?

To je velice rozporná otázka, museli bychom se vrátit do roku 1989-90, kdy se o tomto námětu diskutovalo. Já jako předseda Endokrinologické společnosti jsem měl jistý hlas a ten zněl, aby zůstalo zachováno státní zdravotnictví pro základní péči, která by byla zajištěna pro každého stejně, rovnostářsky, vždyť stejně platíme zdravotní pojištění jako daň. A aby pro ty bohaté existovalo připojištění, z kterého by vyplývala určitá privilegia, například operace a ambulatní vyšetření bez čekání, komfortnější pobyt v nemocnici apod. Tehdy mi všichni říkali: "Tobě to myslí postaru..."

A teď, po dvanácti letech, Ministerstvo zdravotnictví rozhodlo, že některé nemocnice zůstanou a některé budou změněny na obchodní společnosti...

Na nedávné tiskové konferenci v Akademii věd ČR se hovořilo velmi živě o bioterorismu. Jaký je názor vědce na riziko bioteroristických infekcí?

Ona to není ani tak vědecká otázka jako otázka vojensko-zdravotnicko-politická. Uvědomte si, co by nastalo, kdyby se třeba v okolí ostravského letiště objevilo u personálu pět případů černých neštovic, nebo se objevily případy další, roztroušené po Severomoravském kraji. Co myslíte, že by se dělo? Za současné situace by ten kraj musel být neprodyšně oddělen, izolován od ostatní republiky, nikdo by nesměl dovnitř ani ven, spojení by mohly obstarávat jen dezinfikované kamiony. Byla by to katastrofa, kterou si při všech našich dnešních starostech nedovedeme vůbec představit. Antrax, plicní forma, by byl také tak naléhavý. Ricin, který se objevil v Británii! Jeden miligram zabije člověka… Má-li někdo tisíc miligramů, to je gram, který se vejde do maličké zkumavky, a vylije jej někam do vody… Proto britská vláda vyhlásila zpřísněný dozor vodních zdrojů. To není otázka vědy, ale nedozírného nebezpečí. Britové mají patrně nějaké důvody k tomu, aby byli nedůvěřiví, patrně i naše vláda má důvody, aby zesílila ochranu vodních zdrojů. Kdyby se například botulotoxin nasypal do nějaké vodárny - máte tisíce mrtvých za jeden den! Z vědeckého hlediska se musíme ptát, je-li možno rychle vyrobit novou vakcínu. Spojené státy vakcinovaly svoje vojsko, současně očkují proti černým neštovicím, variole, zdravotnický personál. Mají také očkovací látku pro všechny, kdo nebyli očkováni. Docent Dimitrij Slonim řekl na konferenci o bioterorismu, že když odcházel z Virologického odboru Ústavu sér a očkovacích látek do důchodu, nařídil svým nástupcům, aby ve státě - byť byly neštovice eradikovány - byla zachována zásoba vakcíny. Zásoba viru černých neštovic zůstala například v Atlantě ve Spojených státech a v Moskvě v někdejším SSSR. Ale v dnešní situaci, zejména v Rusku - víme, kdo se k tomu mohl dostat a kde to v této chvíli je? Nebezpečí je reálné a být na ně připraven je nutné.

Infekce jsou, alespoň v zásadě, preventabilní. Jsou lékaři za svoji osvětově preventivní činnost hodnoceni tak jako za píchání injekcí a měření krevního tlaku? A za druhé, mají vůbec zájem řezat si pod sebou větev tím, že navzdory tvrdé konkurenci v branži své pacienty povedou k předcházení nemocí, tudíž k řidším návštěvám v ordinaci?

Už ve staré Číně byli lékaři placeni za to, že byl jejich pacient zdráv. Když pacient onemocněl, lékař přišel o honoráře, popřípadě byl vyhnán nebo rovnou popraven. I praktik by měl mít při dnešní kapitační platbě spíš zájem na tom, aby v jeho obvodu byli lidé zdraví a přišli si k němu dvakrát ročně na prohlídku a nezatěžovali mu praxi těžkými nemocemi.

Konkurence ovšem není jen mezi lékaři. Farmaceutické firmy manipulují s výsledky studií svých nových léků, aby dopadly co nejlépe. Na reklamu dávají víc peněz než na vývoj nových léků, na které pak ad hoc vymýšlejí diagnózy. Lékaři zase posílají pacienty z přístroje na přístroj, často zbytečně, občas tím dokonce i poškozují jejich zdraví, leckdy jen proto, aby přístroj splatili. Co s tím?

To je opravdu katastrofa, které lze jen těžko úplně zabránit. Konkurence je obrovská a všichni chtějí zisk. Ale abychom nebyli nespravedliví k farmaceutickým firmám: samozřejmě, že část jejich prostředků jde na reklamu a propagaci, samozřejmě, že často usnadňují lékařům život zvaním na kongresy atd., nicméně pokud tak činí k propagaci účinnějších léků a pokud tak rozšiřují arzenál lékaře, tak je to prospěšné. Ovšem pozor, tohle všechno se stále týká světa bohatého, tedy Severu. Kdyby na chudém Jihu měli alespoň těch deset základních léků nezbytných pro přežití, tak by se i při minimálních hygienických požadavcích jejich nemocnost a úmrtnost, hlavně dětská, zásadně snížila.

Mluvíme teď o zdraví fyzickém, jak odpovídá biomedicínskému modelu, nebo o zdraví podle definice WHO, tedy o "stavu úplné tělesné, duševní a sociální pohody, ne pouze absenci choroby či tělesné vady"?

Co všechno spadá do takříkajíc vyšší odpovědnosti lékaře, je otázka. Na bohatém Severu je to především informovanost nemocného, vystupování proti šarlatánským postupům, popřípadě proti toxickým potravním doplňkům. Na chudém Jihu se Lékaři bez hranic a další instituce stávají politickými činiteli, neboť usilují o to, aby byla odstraněna bída, nemoci, války a násilí, což je nekonečný proces neřešitelný bez politiků, ekonomů a dalších profesí. Bohužel jednoduché řešení je neproveditelné, poněvadž by muselo být prosazováno násilím.

S rozvojem tzv. západní, tedy převážně materiální civilizace, stoupá socio- a psychologický vliv na vznik chorob. Máme tzv. Integrovaný záchranný systém, který chrání těla a majetky. Uvažoval někdy někdo o jakémsi "IZS vyššího stupně", který by zachraňoval duše a vztahy?

Posttraumatická stresová porucha se po povodních stala předmětem velké snahy psychoterapeutů a lékařů. Nicméně máte-li na mysli běžný, každodenní život, tam je situace horší. Lékař se má pacienta vyptávat. Často se mi starší pacientka rozpláče, že jsou na ni děti zlé. K povinnostem dobrého lékaře patří seznámit se i s příčinami emočních stresů pacienta. Lékař pak může psychoterapeuticky či farmakologicky pomoci tak, aby pacienta co nejlépe vybavil pro různé náročné situace či pro lepší odolnost vůči jejich důsledkům. Pokud je například syn na svou maminku zlý, mohu v té staré paní posilovat sebevědomí, mohu ji poslat do nějakého klubu důchodců, aby nebyla tolik sama, mohu ji doporučit do nějaké sociopsychoterapeutické skupiny. Zbývá otázka, co s tím mohu dělat dál a hlavně s jakou účinností. Myslím, že lékař často něco pro svého pacienta udělá, ale narazí na indolenci pracovníků navazujících institucí. V tom i ve stávající legislativě zřejmě rezervy jsou.

V jednom rozhovoru jste řekl, že ať chceme nebo nechceme, vše se bude vyvíjet nezadržitelným způsobem: ani Jakub Patočka nezastaví globalizaci, ani Vy ani nikdo jiný nezabrání komercializaci a odlidštění medicíny, takže nakonec budeme rádi, když nevypuknou ještě větší katastrofy. Jaká je podle Vašeho názoru ve více a více odlidštěném světě naděje na uchování jeho lidskosti?

Vize této naděje je dosti špatná. Spravedlivě bychom měli chtít, aby se všichni lidé na světě měli dobře. Leč kdyby se všichni lidé na světě měli dobře jenom tak jako my, bylo by k tomu zapotřebí tří nových zeměkoulí pro získávání nových zdrojů. A kdyby se měli mít jako průměrní Američané, bylo by třeba čtyř dalších zeměkoulí. Před politiky, filozofy a sociology stojí problém, který zní: současné lidstvo, chce-li dosáhnout určité, alespoň částečné spravedlnosti, se musí začít uskrovňovat. Ovšem jak dopadne politik, který před národem řekne, přestaňte se starat o růst spotřeby, o nové a nové aparáty? Znemožní se. A při tom každý rok umírá na světě milion dětí na malárii, protože pro ně nejsou léky, které by stály asi dva dolary ročně… Říkejte to lidem… Je cesta zvyšování dostupných zdrojů, je cesta geneticky upravovaných potravin… Ale ve skutečnosti je tu jen jedna rozumná cesta, cesta uskrovňování.

František Houdek, Sylva Daníčková