Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2003  > březen  > obsah

Klonování - ano, či ne? Nebo jak a kdy?

Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku 

Není mnoho slov a oblastí výzkumu, které by vyvolávaly tolik emocí, etických otázek a protichůdných reakcí, jako klonování. Proto se 29. ledna 2003 sešli v budově Akademie věd ČR na Národní třídě v Praze naši přední odborníci zabývající se molekulární genetikou, buněčnými terapiemi, fyziologií reprodukce, ale i etikou a filozofií, aby se při besedě u kulatého stolu pokusili najít odpověď na nejpalčivější otázky, které klonování vyvolává: Opravdu už se podařilo někomu naklonovat člověka? A pokud ano - smíme něco takového napříště dovolit? Má člověk právo zasahovat do samé podstaty života? Co je vlastně život a kdy začíná? Je klonování zcela nepřijatelné, nebo by se těchto postupů dalo využít i ku prospěchu člověka?

Při hledání odpovědí všichni kladli důraz na nutnost rozlišovat mezi tzv. klonováním reprodukčním, jehož cílem je vytvoření nového jedince, a tzv. klonováním terapeutickým, jehož cílem je získat buňky, které by mohly pomoci léčit choroby, s nimiž si zatím jinak lékaři nedokážou poradit.

Co nám dala Dolly

Docent MUDr. Jiří Forejt, DrSc., z Ústavu molekulární genetiky AV ČR, místopředseda Vědecké rady AV ČR, hned v úvodu připomněl proslulou ovci Dolly, jejíž naklonování patří podle jeho slov k velkým objevům základního výzkumu. Dolly se totiž stala důkazem zcela nového - a převratného - základního biologického fenoménu: konkrétně, že vývoj může jít také zpět. Padlo tím jedno z ústředních dogmat, která do té doby platila ve vývojové biologii: že diferenciace savčí buňky je jednosměrný proces. Že buňka se během embryogeneze diferencuje a specializuje, ale současně už ztrácí možnost být něčím jiným. A že tento proces je v podstatě nevratný:

Z diferencované buňky je možné vytvořit ještě diferencovanější, ale nikdy už ne zpět buňku embryonální, vývojově univerzální. Dolly však toto přesvědčení změnila. Díky ní nyní víme, že v buněčném vývoji je možné jít proti proudu času. Tento objev vyvolal nebývalý zájem o tzv. kmenové buňky všeho druhu, nejen embryonální, ale i jiné, například hematopoetické, a o možnosti jejich praktického využití v medicíně. Docent Jiří Forejt, stejně jako později i ostatní odborníci, však jedním dechem poukázal i na řadu technických úskalí spojených s klonováním, a to především reprodukčním: Na modelu, kde je tento postup nejlépe propracován, tedy na laboratorní myši, úspěšnost nedosahuje ani 3 %. To znamená, že se musí izolovat 100 vajíček a transplantovat jádra, aby se dosáhlo stěží tří zdravě narozených myší. Hlavním problémem je zřejmě nízká účinnost reprogramování genové činnosti z programu, který se využívá v dárcovské buňce dospělého organismu, na program časné embryonální buňky.

Proč ne reprodukčnímu klonování

Všichni přítomní odborníci odmítali reprodukční klonování lidí.

Profesor RNDr. Václav Pačes, DrSc., ředitel Ústavu molekulární genetiky AV ČR v Praze, poukázal na jedno z dalších rizik klonování: Prakticky každá buňka organismu, tedy i lidského, nese v sobě úplnou dědičnou informaci pro celého jedince. Je zapsána ve známých molekulách DNA, které jsou zpravidla uchovávány v jádrech buněk. Právě proto, že se dnes daří naklonovat jedince z buněk somatických, tedy tělesných, už víme, že lze genetickou informaci z nich tímto způsobem využít. Je tu však problém: Je sice pravda, že všechny buňky našeho organismu nesou úplnou dědičnou informaci pro nás samé, to ovšem neznamená, že by tato dědičná informace byla nepoškozená. Každou vteřinu totiž dochází v našem vlastním genetickém materiálu k mutacím, tedy ke změnám, z nichž většina je nepříznivých. V buňkách naštěstí fungují opravné mechanismy, které dokáží poškození rozpoznat a napravit. Avšak tyto opravné mechanismy podle profesora Pačesa nepůsobí stejně účinně ve všech typech buněk. Zjednodušeně řečeno, dnes už je jasné, že právě buňky somatické, které už se diferencovaly a plní nějaký specifický úkol - buňky kůže, buňky mléčné žlázy, buňky jater - nejsou přednostně určeny k udržování bezchybné DNA, tedy dědičné informace, v neporušeném stavu. Mají sice určité opravné mechanismy, nejsou však příliš účinné. Na rozdíl od toho mechanismy udržující nepoškozenou dědičnou informaci jsou extrémně účinné v pohlavních, zárodečných buňkách. A proto jsou zárodečné buňky, u savců spermie a vajíčka, jedinými buňkami vhodnými pro spojení a pro vznik nějakého jedince. Pokud by tedy vznikl jedinec z tělesné buňky, jejíž opravné mechanismy nejsou dostatečně účinné, hrozilo by riziko poškození. Proto je klonování jedinců ze somatických, z tělesných buněk, v této fázi nepřijatelné, upozornil profesor Václav Pačes.

Ing. Josef Fulka jr., DrSc., z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze 10-Uhříněvsi, nicméně poukazuje na možnou poptávku po klonování, vycházející od neplodných dvojic, a ptá se: Dokážeme klonování, když s ním nesouhlasíme, celosvětově zastavit? Samozřejmě, že nikoli. Ale máme dostatek informací od jiných druhů, abychom klonování přijali? Nemáme. Klonovaná zvířata velmi často umírají již před narozením nebo těsně po něm, mnoho narozených zvířat je abnormálních - větších nebo menších - mnoho abnormalit se projevuje i mnohem později během života jedince. A to je jeden z hlavních argumentů, abychom se do klonování dětí v současné době v žádném případě nepouštěli.

Pádné argumenty nastolila prof. MUDr. Eva Syková, DrSc., ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR v Praze: Vědci spočítali, že aby bylo vůbec možné narození jednoho klonu, bylo by potřeba na 400 vajíček asi od 15 žen. Do tohoto obrovského množství vajíček by se přeneslo jádro ze somatické buňky klonovaného jedince a bylo nastartováno buněčné dělení, aby se vajíčka dostala do stadia počátečního dělení. Vzniklá embrya by se pak implantovala náhradním matkám. Těch by opět muselo být více - řekněme 50 - a každá by dostala 2 až 3 klonovaná embrya. U většiny z nich by však vůbec k začátečnímu vývoji v těhotenství nedošlo. Možná, že u 9-10 z tohoto velkého počtu by těhotenství započalo, ovšem většina těchto matek by stejně plod během prvních měsíců samovolně potratila nebo by byl natolik poškozený, že by nebyl životaschopný. Možná - možná s obrovským otazníkem, říká profesorka Syková - by se mohlo narodit jedno dítě - nebo přesněji řečeno klon. Proto podle ní většina lékařů a vědců pochybuje o tvrzeních, že už byl člověk naklonován. Největší etický problém však podle jejích slov spočívá v tom, že klonované embryo není normální lidské embryo, ale klon. Dítě má genetickou informaci od obou rodičů. Klonování však nepatří do oblasti pohlavního rozmnožování, klon má genetickou výbavu pouze od jednoho jedince. Z tohoto důvodu by dotyčná procedura nepochybně měla dalekosáhlé důsledky.

Prof. PhDr. ThDr. Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie, upozorňuje, že v případě reprodukčního klonování jsou rizika extrémně velká. Reprodukční klonování jde vlastně proti směru vývoje. Tam, kde vznikne lidský klon bez přítomnosti gamet, pohlavních buněk, které vlastně zaručují individualitu každého jedince, tam se jedná o určitou retardaci vývoje, který je zásadní charakteristikou života, zdůrazňuje profesor Halík a dodává: Život se rozvíjí právě svou pluralitou, jedinečností každého lidského tvora. Tam, kde bychom se od této jedinečnosti a plurality uchýlili ke kopiím, zastavujeme možný rozvoj člověka jako druhu a lidstva. A ochuzujeme tím něco, co je zásadní charakteristikou přírody, života, existence. Také bychom měli z hlediska filozoficko- -psychologického velmi zvážit všechny možné argumenty, které se uvádějí pro reprodukční klonování. Myslím, že tady skutečně nejde o nezištnou službu lidstvu, pokroku, ale že každý vědec by si dnes měl jasně uvědomovat, že ne všechno, co můžeme - ve smyslu, že to umíme - také můžeme - ve smyslu, že to eticky smíme. Pokud tyto věci přestáváme rozlišovat, skutečně otevíráme dveře velmi nebezpečnému barbarství, varuje profesor Halík.

Je třeba mít na paměti i fakt, že klonovaný jedinec by nikdy nebyl přesnou a dokonalou kopií dárce jádra, podotkl prof. MUDr. Ctirad John, DrSc., z 1. lékařské fakulty UK v Praze, člen Komise pro etiku vědecké práce AV ČR. Sám Ian Wilmut, který vytvořil ovečku Dolly z DNA dospělé ovce, zdůrazňoval, že i kdyby nás někdo naklonoval, dítě nebude fenotypicky, ve všech znacích a vlastnostech přesně odpovídat svému dvojníkovi. Dědičné informace sice máme v jádře buňky, v genomu, ale nemáme v něm to, co přidává prostředí, kultura, způsob života atd. Ani jednobuněčná dvojčata nejsou zcela stejná.

Hledání odpovědí

Mnoho otázek nicméně zůstává nezodpovězených: Například RNDr. Vladimír Fučík, CSc., z Ústavu molekulární genetiky AV ČR v Praze, člen Komise pro etiku vědecké práce AV ČR, se ptá: Co kdyby jednou technika klonování dospěla do takového stupně bezpečnosti, který se rovná riziku přirozeně počatých dětí? Pak už bude morálně oprávněné, nebo ne? Má na ně právo neplodný pár, který si žádá dítě, nebo lesbická žena, která je jinak zdravá a chce si naklonovat své buňky?

Terapeutické klonování

V současné chvíli ovšem vědci říkají důrazné NE reprodukčnímu klonování. Daleko nejednoznačnější jsou však postoje ke klonování tzv. terapeutickému. V něm jde o produkci a využití tzv. kmenových buněk, které mají schopnost se vyvinout v buňky různých tkání, například srdeční, nervové nebo pankreatické, a mají proto velký potenciál pro léčení dosud neléčitelných chorob. Aby byly jednoznačně zdůrazněny léčebné cíle tohoto postupu, prof. MVDr. Jan Motlík, DrSc., vedoucí oddělení fyziologie reprodukce v Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR v Liběchově, doporučuje opustit termín "terapeutické klonování" a hovořit o "buněčné terapii". Vědci podle jeho slov navrhují i termín "nuclear transplantation therapy", jenž má zahrnovat léčebné postupy, které mají na svém počátku metodiku přenosu jádra.

Kmenové buňky

Kmenové buňky, do nichž odborníci vkládají takové naděje, je sice možné získávat z raného embrya i z dospělého organismu. Kmenové buňky embryonální a orgánově specifické však nenabízejí stejné možnosti. Jak dále zdůraznil profesor Jan Motlík, i přes veškerý pokrok v našich znalostech o přítomnosti kmenových buněk ve tkáních dospělého organismu je pouze u kmenových embryonálních buněk na myším modelu jednoznačně prokázána jejich plurypotence, tedy schopnost přetvořit se do buněk kteréhokoli orgánu. Bylo by jistě ideální, kdybychom mohli široce využívat kmenové buňky třeba ze své kůže. Jsou jich tam obrovské zásoby umožňující napravit poškození či poranění kůže, která během svého života utrpíme. Odborníci dnes už vědí, jak je izolovat. Ale jsou tyto buňky skutečně schopné - zjednodušeně řečeno - léčit? Jsou samozřejmě schopny léčit v rámci svého orgánu, v tomto případě kůže. Ale můžeme do těchto orgánově specifických buněk vložit naději, že dokáží léčit i jinde, třeba v nervové soustavě? To je vědecká otázka, na které se intenzivně pracuje.

Etické otázky

Výzkum orgánově specifických kmenových buněk je z lékařského i etického hlediska nejméně problematický. Možnost získávání a využívání kmenových buněk z embrya - třebaže se tak děje ve velmi raných fázích jeho vývoje, dávno předtím, než se začne tvořit základ nervové soustavy - však naráží na celou řadu námitek. Mnohé z nich zazněly i při besedě u kulatého stolu na půdě AV ČR.

I když máme ušlechtilý cíl pomoci trpícím, smíme zastavit vývoj embrya v jeho velmi časné fázi, vzít z něho kmenové buňky a ty pak namnožit v kultuře? Manipulujeme tím s lidským životem? Je v tomto okamžiku už embryo samostatným jedincem, nebo jde o pouhý shluk několika málo desítek buněk? Kdy vlastně začíná lidský život? V okamžiku splynutí vajíčka se spermií? Ve chvíli, kdy se oplodněné vajíčko uhnízdí v děloze matky a začne s ní komunikovat? Nebo ve chvíli, kdy se začne tvořit nervová tkáň? Či v momentě, kdy vzniká vědomí? A jaký by vlastně byl status klonu vytvořeného jiným způsobem než splynutím dvou pohlavních buněk? Docent Jiří Forejt upozorňuje: Pokud stanovíme jako začátek života - nejen lidského - spojení dvou pohlavních buněk - potom by u všech klonovaných zvířat nešlo o živé tvory. Tam je totiž do neoplozeného vajíčka vloženo jádro ze somatické buňky. Ukazuje se, že hranice života jsou skutečně rozostřené.

Odpovědi na dané otázky se samozřejmě různí a jsou vysoce individuální. Podle profesora Tomáše Halíka je možné hovořit o morální oprávněnosti terapeutického klonování v případě, že se nepoškozuje nositel kmenových buněk, že se používá kmenových buněk získávaných například z krve. Zdůraznil však nutnost ctít začínající individuální lidský život a ochraňovat lidská embrya. Lidský zárodek není jenom nějaký technický materiál - a zacházíme-li s ním takto, snižujeme důstojnost lidského života.

Potřebujme opravdu embryonální kmenové buňky?

Nestačily by k léčebným účelům buňky orgánově specifické?

Podle profesorky Evy Sykové je otázkou, zda bude možné terapeutické klonování nahradit jinou technikou. Může se ukázat, že ho mohou nahradit jiné zdroje kmenových buněk. Ovšem i tam jsou možná rizika a etické problémy. Pro řadu nevyléčitelně nemocných a trpících je jedinou léčbou náhrada poškozené tkáně. Ne vždy se však dá provést transplantací. Proto vědci doufají, že by mohli - zjednodušeně řečeno - použít právě kmenové buňky získané z embrya - ať už klonovaného nebo ne -, z potracených nebo neživotaschopných plodů nebo z dospělých jedinců. U nich se nejnadějnější zdají být buňky kostní dřeně, což jsou vlastně kmenové buňky dospělého organismu. To je z hlediska etického i lékařského i pro aplikaci do praxe nejméně problémová záležitost. Každá z uvedených oblastí má své výhody, avšak terapeutické klonování zjevně není jedinou cestou. Je však třeba ještě zjistit, zda lze vypěstovat požadované buňky pro klinické užití v dostatečném množství. Dále, zda takové buňky zůstanou stabilní. Například kdyby se měly z jednoho embrya získat miliony buněk pro celou řadu pacientů - budou takové buňky stabilní? Dokážou stále vytvářet dostatečné množství buněk? Nebudou se měnit v buňky nádorové, nebudou přenášet různá onemocnění? Budou mít schopnost napravit u nemocného defekty? Tyto otázky si vědci kladou, ať už buňky budou pocházet z kteréhokoli ze zmiňovaných zdrojů.

Podle profesora Jana Motlíka určuje Evropská komise v 6. rámcovém programu pro vědu a výzkum jako svou hlavní prioritu genomiku, biotechnologii a zdraví - a v rámci této priority bude velmi intenzivně podporován výzkum kmenových buněk, konkrétně výzkum zaměřený na orgánově specifické kmenové buňky a také na práci s již existujícími liniemi lidských embryonálních kmenových buněk. Vytváření nových linií embryonálních kmenových buněk člověka je v některých zemích zakázáno. V jiných státech laboratoř, která by chtěla vytvářet linie lidských embryonálních buněk, musí projít velmi přísným akreditačním procesem.

A co dál?

Vědecké poznání tedy, jak je zřejmé, dospělo do stadia, kdy se jeho praktické využití může dotknout samé podstaty života na Zemi. To nás - lidi - staví před zcela nové etické problémy a otázky. Profesor Ctirad John citoval profesora Jana Bělehrádka, který už v prosinci roku 1945 řekl: "Mravnost kulhá za vědou, a už několik století nestačí držet krok. Vědecký pokrok dnes volá po účinné a silné etice."

Je tomu opravdu tak? A pokud ano, srovná etika krok?

Jana Olivová