Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2003  > březen  > obsah

Josef Thomayer (23. 3. 1853 - 18. 10. 1927)

Obrázek k článku 

V těchto dnech si připomínáme 150. výročí narození Josefa Thomayera, velkého vlastence a jednoho ze zakladatelů české lékařské vědy, nadaného prozaika a fejetonistu, žáka Jana Nerudy píšícího pod pseudonymem R. E. Jamot.

I dnes s odstupem let dáme za pravdu jeho žákům J. Pelnářovi a L. Syllabovi, kteří u příležitosti jeho šedesátých narozenin napsali: "Sebevědomě může hleděti na své dosavadní životní dílo. Jeho jméno jest vyslovováno v krásném písemnictví s uznáním a v našem vědeckém rozvoji znamená a bude vždy znamenati buditelství, pokrok, úsilí a samostatnost a svéráznost české kultury. Ve vnitřním lékařství není oboru, který by nebyl býval obsáhnut jeho duchem a v němž by se byla nezasvítila jiskra jeho důmyslu. Všechny jeho práce vyznačuje bystrý klinický postřeh, původní pojetí, mistrná forma. Jeho myšlenkám a poznatkům dostalo se čestného ocenění v literatuře světové. Jako učitel jest každému svému žáku nezapomenutelný…"

Josef Thomayer se narodil 23. března 1853 v Trhanově na Chodsku v nepříliš majetné rodině místních starousedlíků. S dětstvím spojené silné zážitky z pozorování přírody a života lidí v rodném kraji zužitkoval ve své pozdější literární tvorbě. Její nesmělé začátky můžeme vysledovat už v době studia na klatovském gymnáziu, které navštěvoval v letech 1863-1871 a kde se sblížil s Emilem Frýdou (Jaroslavem Vrchlickým). Po maturitě v roce 1871 odešel do Prahy na medicínu. Přestože zodpovědně studoval, na literární a umělecké prostředí nezapomínal. Nedlouho po příchodu do Prahy se seznámil s Janem Nerudou a Vítězslavem Hálkem, vydavateli právě obnoveného časopisu Lumír, v němž J. Thomayer publikoval své literární práce. Jejich prostřednictvím poznal další literární a umělecké osobnosti, které se v té době zdržovaly v Praze: J. V. Sládka, Z. Wintera, S. Čecha, A. Jiráska, M. Alše a J. V. Myslbeka. Mnohý z nich ho ctil jako přítele i jako tvůrčího umělce, řadě z nich byl osobním lékařem. Než Thomayer začal vykonávat svou lékařskou profesi, měl už za sebou významné literární počiny, jimiž byly přírodní črty a studie lidských typů, vydané v roce 1880 pod názvem Příroda a lidé. Jejich realistické pojetí, oproštěné od sentimentu, je na tehdejší dobu velmi moderní. Postavení literatury v jeho životě však bylo vymezováno a ohraničováno jeho profesním růstem.

Po skončení studií se rychle propracoval z místa asistenta na vedoucího lékaře univerzitní polikliniky (1883-1902). Poté se stal přednostou II. interní kliniky lékařské fakulty české univerzity v Praze, v níž působil do roku 1921. Ve své lékařské praxi se nejvíce věnoval problematice chorob ledvin, srdce a nervů. Velký důraz kladl na přesné a rychlé určení diagnózy, ve kterém sám vynikal. Jak říkali jeho kolegové: "byl mistrem poklepu a poslechu".

Nebyl však jen významným praktikem, měl i značný podíl na rozvoji lékařské vědy, na publikování nových poznatků v medicíně. V roce 1880 za tímto účelem založil periodikum Sbírka přednášek a rozprav (později známé jako Sbírka Thomayerova). Své nejvýznamnější odborné dílo Patologie a terapie nemocí vnitřních vydal v roce 1893. Řadu článků uveřejnil v Časopise lékařů českých.

Významné místo v jeho životě zaujímala také pedagogická činnost. V letech 1883-1886 působil na české lékařské fakultě jako docent, v následujícím desetiletí jako mimořádný a od roku 1896 jako řádný profesor. Na své studenty kladl stejně vysoké nároky jako na sebe, kromě odborných znalostí u nich zvláště oceňoval vyšší úroveň všeobecného vzdělání, probouzel v nich lásku k malebným zákoutím staré Prahy i blízkého okolí města. Z nejznámějších osobností patřili mezi jeho žáky Josef Pelnář, Rudolf Vanýsek a Ladislav Syllaba, který o Thomayerově povaze napsal: "U svých lidí pěstil přísný smysl pro povinnost, přímou otevřenost a skromnost, ovšem ne na újmu osobní hrdosti a ušlechtilé ctižádosti. Nesnesl povrchnost. Nemiloval šplhavství."

Thomayerova vědecká práce byla vysoce ceněna, a tak není divu, že byl již v roce 1890 zvolen dopisujícím, o pět let později mimořádným a v roce 1926 řádným členem II. třídy ČAVU.

Josef Thomayer byl pověstný svým břitkým vtipem a zálibou v aforismech, ze které se sám vyznal: "Ve svém pokročilém věku jsem naprosto přesvědčen, že římský aforismus - mundus vult decipi (svět chce být šizen) - bych byl vynalezl sám, kdyby nebyl původu tak starého a jiným vynalezen." Pro jeho realistický přístup k životu a sebekritičnost je příznačné, že s úbytkem životních sil se v polovině roku 1921, když mu bylo osmašedesát let, vzdal profesury na pražské lékařské fakultě. Na sklonku aktivní služby a v letech následujících se opět mohl více věnovat své literární tvorbě, a tak v letech 1919-1925 vydal jedenáct svazků sebraných spisů, v nichž převážně úspěšně popularizoval medicínu, formou reportáže popsal své cesty po Evropě a zavzpomínal na dětství i chodský kraj, čímž se kruh jeho života symbolicky uzavřel. Josef Thomayer zemřel v Praze 18. října 1927.

Martina Švadlenová,
Archiv AV ČR