Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2003  > únor  > obsah

Aspekty zvěsti aneb Klanění tří králů

 

Obrázek k článku 

 

Začátkem letošního roku uvažoval Svatopluk Karásek, kazatel evangelického sboru U Salvátora a poslanec Parlamentu ČR, o významu biblických tří králů, podle posledních překladů tří mudrců, kteří se přišli do Betléma poklonit právě narozenému židovskému králi, jehož hvězdu spatřili a sledovali. Ve svém kázání mimo jiné řekl: "Celý ten příběh o neuvěřitelných králích směřuje k radostné zprávě: různé cesty skutečné pokory vedou ke stejnému cíli. Všichni ti, kdo nezneužijí své nadání, svou inteligenci, své obdarování, usilující o dobrou Boží vůli, se nakonec sejdou, i když půjdou svou vlastní cestou. Jak říká Radim Palouš: ‚I lidé vědy dojdou oklikou tam, kam prosté pastýře dovedl anděl…' Tam k chlívku, k novorozeněti Božímu, dorazí všichni Bohohledači různých národů a různých kultur, bohatí králové se zlatem, drahokamy a vzácnými mastmi, stejně jako chudí se svým darem ze svého mála, vzdělaní i prostí, černí, bílí i žlutí. Všechny zavede jejich průvodce skutečné pokory ke společné hlubině lidství, navštíveného Boží přízní, ke společnému Božímu skrytu v dítěti, k podivnému králi Židů. V cestě a v zážitku tří vzdělaných králů z východu je obsažena radost, která je dána ‚všemu lidu' , všem národům, celému světu…"

 

K významu, který nese obraz tří králů-mudrců z východu, poklekajících před dítětem, o němž prorocké postavy dějin Židů hovořily jako o zachránci Izraele, o "pomazaném Božím", jsme se vrátili v rozhovoru s profesorem ThDr. Petrem Pokorným, DrSc., z Centra biblických studií. Hovořili jsme především o historické autenticitě tohoto příběhu a v souvislosti s ní o dnešním pohledu biblické vědy na Ježíše z Nazaretu.

Z historického hlediska je Ježíšova existence nesporná. Máme zprávy, které se překrývají, zprávy ze dvou různých pramenů. Navíc můžeme některé historické údaje, u nichž nevíme, nejsou-li závislé jen na jednom zdroji, doplnit argumentem, který bývá považován za náhradu druhého nezávislého svědka. To je okolnost, že tradenti vyprávění neměli zájem, aby je sami produkovali.

U Ježíšova vystoupení, začneme-li jeho křtem u Jana Křtitele, který dává základní rámec jeho veřejnému působení, jsme na poměrně pevné půdě. Víme, že Ježíš učil o království božím, že měl svou skupinu žáků, že vyprávěl podobenství, že jeho podobenství byla někdy velmi provokativní - dával za vzor i špatné lidi, od nichž by se "děti světla" měly učit jejich vynalézavosti, vytrvalosti a zaujetí pro věc - a že nečekaným způsobem pomáhal nemocným.

Víme také, že pořádal i jakési happeningy, které měly naznačit alternativní modely společnosti: vjíždí do Jeruzaléma na oslu, povolává Dvanáct z širšího okruhu svých žáků, převrací stoly penězoměnců v chrámu…

Víme také docela jistě, že se dostal do konfliktu s tehdejšími židovskými a římskými představiteli, patrně proto, že relativizoval funkci chrámu učením o království božím, kde možná očekával nový, ideální chrám, jak o něm mluvil prorok Ezechiel, ale spíš se domníval, že tam chrámu již nebude potřebí: Bůh bude sám přítomen mezi lidmi (srov. Zjevení Janovo 21, 22).

V Novém zákoně jsou také příběhy a výroky - je jich víc než polovina - jejichž historický základ je nejasný. Vrstvy, které vyjadřovaly Ježíšův význam, jej zakryly. Mnoho z těchto vyprávění je však ve svém celkovém zaměření kongruentní s tím, co víme o Ježíšovi z jiných pramenů.

A pak máme příběhy, které se rozvinuly v době rané církve a odrážejí to, co první křesťané vyjádřili a artikulovali brzy po Ježíšově smrti, když si nově uvědomili jeho význam. Historicky je zřetelné, že to, čemu se v církvi říká "Velikonoce", znamenalo jistý zvrat v hodnocení jeho osobnosti: jeho žáci začali mluvit o tom, že je jim přítomen novým způsobem, který se vymykal jejich dosavadní zkušenosti. To je tvrzení historicky neověřitelné, tvrzení, které je však možno vzít vážně jako osobní svědectví.

V širším smyslu patří do této kategorie příběh o návštěvě tří králů. V Bibli nejsou tři, ani to nejsou králové, jsou to mudrci od východu. To, že byli tři, odvodila pozdější tradice ze tří darů, které jsou jmenovány: zlato, kadidlo a myrha. Že to byli králové, je odvozeno z některých prorockých a žalmových výroků, kde se očekává příchod králů do Jeruzaléma.

Celé vyprávění je spojeno s představou jakési dostředivé misie - s očekáváním, že se národy budou sbíhat k jeruzalémskému chrámu. Ježíš na to chtěl připravit Izrael, jeho žáci měli Židy na tento konec věků připravit. Měli je učit zodpovídat otázky těch, kdo přijdou. Kdybychom chtěli Ježíšův příběh přímo aktualizovat, pokládal bych právě tuto dostředivou, centripetální misii za aktuálnější, než je misie stylu propagandy, protože mám dojem, že křesťané dnes věnují příliš mnoho pozornosti tomu, jak vzbudit pozornost, a neuvědomují si, že zájem tu již je, ale problémem je schopnost církve (myslím teď církev obecně) kvalitně reflektovat a zodpovědět otázky, které jí její okolí klade. V tomto smyslu příběh mudrců přicházejících do Jeruzaléma naznačuje, co mnozí Židé, včetně Ježíšových žáků, čekali jako dovršení dějin.

K příchodu mudrců patří i jejich slavnostní průvod, odrážející se v pestrých motivech českých Betlémů s velbloudem a slonem, přepych, který kontrastuje s jesličkami. Nejstarší křesťanští vypravěči se v tomto případě inspirovali setkáním s různými poselstvími, která přicházela z východu do Říma a už po cestě budila pozornost. Mluví se zejména o poselství krále Mithradata, které je doloženo v dobových pramenech a mohlo k podobnému vyprávění poskytnout materiál.

Tím není vyloučeno, že někteří lidé z východu se s Ježíšem opravdu setkali, ale základní charakter příběhu je literární. Evangelista navázal na křesťanská lidová vyprávění a vytvořil příběh, v němž je Ježíšovo narození spojeno s výskytem nápadné komety, která je doložena a objevila se více než dvě generace před vznikem Matoušova evangelia, a současně je interpretováno pomocí biblických očekávání, jako byla věštba Bileámova: "…vyjde hvězda z Jákoba" - Num 24,17. Z literární povahy takového textu tedy plyne, že vypočítávat Ježíšovo narození podle výskytu nějaké komety je, slušně řečeno, málo užitečné. Vztah k historii příběh má, ale není to historický dokument v dnešním smyslu. Záměrem vypravěče bylo vypovědět něco o smyslu Ježíšova vystoupení. Albert Schweitzer vypravuje, jak si v dětství lámal hlavu nad tím, co Ježíšovi rodiče dělali s dary, které dostali od mudrců z východu. To jsou otázky, které vytanou na mysli dnešnímu člověku, ale neodpovídají charakteru pramenů.

Autoři evangelií usilovali o to, aby Ježíše nějak zasadili do kontextu tehdejší velké kultury, a je pro nás překvapivé, s jakou odvahou tímto příběhem naznačili, že to, co Ježíš jednou bude znamenat, dá smysl všemu lidskému vědění.

Vánoce a po nich Velikonoce jsou pro většinu lidí vyjádřením toho, co přinášejí evangelia. Soustřeďují se však jen na začátek a konec jeho života. Proč?

Ve vánočních a velikonočních oddílech Bible se opravdu neopakuje to, co Ježíš učil a co dělal. Do popředí vystupují dva okamžiky, kdy je docela bezmocný: novorozené dítě a muž přibitý na kříži. Nejhlubší smysl toho, proč tyto dva momenty (ikonograficky: jesličky a kříž) vystupují do popředí, spočívá v tom, že každá teorie o lidském životě a jeho smyslu se osvědčí teprve ve chvílích lidské bezmoci. Ty náš život ohraničují jako narození a smrt. A každé učení, které se těmto okamžikům vyhýbá, je kusé a zradí člověka v nejkritičtější chvíli.

Židé očekávali Mesiáše. Jejich země byla v té době pod římskou nadvládou, jejich proroci slibovali příchod krále, který obnoví jejich království v síle a moci Hospodinově, jakou mělo za králů Davida a Šalamouna. Co pojem Mesiáš znamenal a do jaké míry byl Ježíš Mesiášem?

Očekávání Mesiáše bylo rozšířeno, i když se dnes ukazuje, že přesně formulovaný pojem Mesiáše nebyl úplně obecný. Mesiášských postav bylo více, byly různého typu. Pro Židy byl v té době Mesiáš jakýmsi vyjádřením a symbolem jejich nadějí. Mesiáš znamená pomazaný a pomazání olejem byl obřad spojený s intronizací krále. Mesiáš byl v božím jménu pomazaný izraelský král. Mesiášské představy byly zřejmě velmi brzy spojovány s Ježíšem, protože nelze popřít, že měl jakési specifické vědomí svého poslání před Bohem i vůči Izraeli. Přinejmenším bychom to mohli nazvat tak, že usiloval o reformu Izraele. Křesťané se v jeho úsilí snažili pokračovat, ale v tomto bodě prohráli. Boj o reformu Izraele vyhrála farizejská strana a křesťané byli vytlačeni ze synagogy. Tím začala jejich duchovní expanze do světa.

Pojem Mesiáše, který by zakládal svůj vliv na vojenské moci, byl Ježíšovi cizí. Když jeho žák a pozdější apoštol Petr vyznal: "Ty jsi Mesiáš…", což asi byla historická skutečnost, Ježíš neprojevil žádné nadšení. A když se ho Petr snaží zradit od cesty do Jeruzaléma, neboť zřejmě předpokládal, že by tam měl vstoupit ozbrojen a nikoli na oslátku, Ježíš říká: "Jdi za mnou, satan,…" Návrh Petrův v tomto okamžiku splývá s tím, co křesťanská tradice položila už na začátek Ježíšova vystoupení jako jeho pokušení satanem, aby čtenář věděl, s čím se Ježíš musel vyrovnávat a kam ho někteří lidé tlačili: stát se politickým Mesiášem.

U Jana čteme v 6. kapitole, že ho chtěli udělat králem, protože jim dal chleba. Ale Ježíš jim v tu chvíli zmizel... Celý život ho to provázelo. Opakující se pokušení, o kterých se mluví také u evangelistů Matouše a Lukáše, pokušení stát se mocenskou postavou dost přesně shrnují, co od něho lidé očekávali. Ale to byla cesta, kterou nechtěl jít.

Je tedy Ježíšův přínos vysloveně duchovní?

Ono to duchovní není. Ježíš nechtěl jít cestou, kterou šli tehdejší vladaři, protože nevedla k cíli, nemohla být úspěšná. Žil vědomím, že je třeba dát se do služeb síly, která ovládá dějiny, odpovídá Boží vůli (pravdě) a prosazuje se i proti lidskému odcizení (biblicky: hříchu). Proto si dělal vědomou publicitu. Nikoli své osobě, ale svému alternativnímu modelu společnosti, království božímu.

A nedá se říci, že by nebyl úspěšný. Důsledky jeho vystoupení vyjadřujeme velkou metaforou vzkříšení. Je jasné, že se nejednalo o nějakou resuscitaci, probrání se z mdlob. Šlo o otevření nového rozměru života. Díváme-li se na dějiny zpětně, hodnotíme účinnost různých duchovních proudů, reforem i politických akcí podle toho, do jaké míry dovedly vytvořit sociálně přijatelnou a v mezilidském vztahu nediskriminující vzájemnost. V tom Ježíšovo vystoupení reálně působí v dějinách dodnes.

Zdá se nám, že svět je zkažený a že Ježíš byl jakýsi idealista, který chtěl, aby lidé dělali všecko jen nezištně. Tak to Ježíš nechápal. Šlo mu o reálné působení v dějinách, které je zároveň spojeno s plným a perspektivním životem. Ten je v odcizeném světě spojen s rizikem, ale je to život úspěšný. Copak by se lidé o Ježíše zajímali dodnes, kdyby to byl ztroskotanec?

Každý ví, že ničit je snazší než stavět. Už na nejstarších dokladech lidské civilizace se objevují předpovědi, že svět brzy zanikne. Jestliže ani dnes nezaniká, je to tím, že na druhé straně tady zřejmě působí i jiné síly, zhruba to, co Ježíš označoval jako "království Boží". Z tohoto zorného úhlu je třeba vykládat i příběh mudrců, kteří přicházejí z východu, z úplně jiné kultury. Ježíš by se mohl stát hermeneutickým klíčem k výkladu ostatních kulturních jevů a vytváření globální světové kultury.

Je možné shrnout onu moudrost, onen obsah zvěsti, kterou přinesl Ježíš?

Evangelium se samo pokládá za odhalení rámce lidského života i dějin, který jim dává smysl jako lidskému životu a lidským dějinám.

To, čemu se říká věčnost, věčný život, je tu velmi cudně vyjádřeno jako ujištění, že každý život je uchován v Boží paměti. My bychom to mohli interpretovat výrokem, že lidský život není určen k tomu, aby byl nástrojem k dosažení něčeho jiného, například beztřídní společnosti, národních zájmů nebo pokroku. Konkrétní, neopakovatelný lidský život sám je poslední hodnotou. Tím se křesťané odlišují od buddhismu: lidský život není určen ani k tomu, aby nakonec splynul s Bohem. Člověk zůstává člověkem i v setkání s Bohem - tak by se dalo shrnout poselství biblických textů dnešnímu světu.

Tedy tajemství?

Jistě musíme počítat s tím, že je spousta věcí, které nevíme. Nesmíme to ale využívat k tomu, abychom si odpovědi prostě vymýšleli nebo se jim vyhýbali. To už je obskurantismus.

Je totiž tajemství a tajemství. Je tajemství, na které se člověk nesmí ptát, jako když je nějaký dokument přísně tajný. V tom smyslu Ježíšův příběh tajemstvím není. Můžeme se ptát a musíme se ptát. Bible je plně vystavena kritickému zkoumání. Její vlastní tajemství je v jistém "nadbytku významu". Stále nacházíme něco nového, co přesahuje naše představy i dosud formulovanou věrouku církve a co se možná v budoucnu stane aktuální.

Sylva Daníčková