Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2003  > prosinec  > obsah

Neuralgický bod dějin umění aneb Samostatná teorie

Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku 

Umění provází člověka jeho dějinami od nejpradávnějších časů. Lehkonohá krása zvířecích motivů v jeskyních dnešní Francie stejně jako na hliněných tabulkách zaznamenaný příběh sumerského hrdiny Gilgameše nebo andělský význam postaviček vyrytých v pravěku do balvanů nalezených v řečišti Orinoka – už tak dávná minulost svědčí o tom, že člověk, který žil na Zemi tisíce let před námi, vnímal podivuhodně jemně a své tušení o jiné než viditelné skutečnosti dokázal vtělit do tvarů, obrazů, do staveb, které jsou dokladem přítomnosti ducha, živého na Zemi i v těch nejprimitivnějších podmínkách bytí.

Hledíme-li dnes na kulturní památky kolem sebe, na památky z dob méně vzdálených, tvořící kouzlo hlavního města či rozeseté v hradech, zámcích, tvrzích, galeriích a muzeích po celé zemi, jsme vystavováni doteku krásy a vtipu i výzvám tajemství, které důmyslné souhry stavebních, obrazových i písemných prvků vyjevují, a tak smíme i my vstupovat, neboť jsme zváni, do prostoru skutečnosti nevšední, která pozvedá život k jemnosti a dovoluje nahlédnout do hlubin smyslu věcí a dění, který bychom bez této pomoci vyvolených prostředníků – tvůrců – neobjevili.
Není to div? Není to, co svět světem stojí, trvající div?
Stáváme se prostřednictvím uměleckých památek účastníky nebo alespoň svědky neviditelného dění proudícího dějinami, které umění činí viditelným, jsme na chvíli přáteli neskutečných podob, které se stávají skutečnými, pozorovateli nevýslovných jevů, přinášených do světa obrazem, ve tvaru vyňatém z kamene, stavbou, tepanou mříží...
Uvědomujeme si to? Radujeme se z toho? Jsme za to dost vděční?
Víme jistě, že bohatství, kterým je odkaz minulosti v uměleckých památkách, předpokládá obecný zájem i péči. Ale nevíme možná, že ochrana národního – i uměleckého – dědictví není samozřejmá ani bez rizik, že může být předmětem názorových zápasů, ale i zájmů přesahujících oblast, do níž kulturní památky patří. Že může přijít do rukou, kterým nepatří.
Pak je velmi potřebné napomenutí, připomínka, že mluva, jíž nás v uměleckých památkách minulost provází současností do budoucnosti, je otcovským i mateřským sebedarováním, a tedy vzácností, již máme střežit jako to, co je posvátné, jedinečné a věčné.

Otázkou teorie památkové péče se nedávno zabýval ve svém příspěvku Samostatná teorie památkové péče: neuralgický bod dějin umění prof. PhDr. Ivo Hlobil, CSc., předseda Vědecké rady Ústavu dějin umění AV ČR, na nedávném Prvním sjezdu českých historiků umění. Již název sám prozrazuje napětí, které kolem pojednávaného tématu panuje, i autorovo zaujetí pro zmiňovanou oblast oboru. Úhelným kamenem jeho úvahy o stavu teorie památkové péče u nás je myšlenka samostatné teorie památkové péče, kterou hájil v čase komunistické éry a kterou hájí i dnes. "Většina českých historiků umění zastává názor", započal svoje účtování, "že památková péče je – pouze – aplikovanou činností bez vlastní teorie. Modifikovaně tak přetrvává názor, který vyjádřil už v roce 1937 Zdeněk Wirth, když na úvod nového časopisu Zprávy památkové péče napsal, že na konci 19. století ,byla ochrana památek specializována v teorii jako pomocná věda uměleckohistorická a v praxi jako zvláštní obor stavitelství, sochařství, malířství a uměleckých řemesel…' Samostatná teorie památkové péče se jeví dokonce pro samotnou ochranu uměleckých památek nebezpečná. Přehlíží se, že autonomní teoretické uvažování v našich dějinách umění a památkové péči vyhovovalo totalitnímu režimu. O teorii památkové péče se neslušelo ani hovořit..."

Jak se choval v otázkách památkové péče komunistický režim, jak zápas o památkovou péči pokračoval mezi historiky umění v době normalizace a jak se proti všem očekáváním ani po listopadu 1989 situace nezačala měnit, dokládá Ivo Hlobil řadou postojů a názorů stran zúčastněných v "boji o samostatnou teorii památkové péče", který se odehrával na poli dějin umění v minulosti a trvá dál. Vybíráme jen několik bodů z jeho obsáhlého materiálu.

"Bývalý režim nepřipouštěl ani za normalizace svobodné uvažování o teorii památkové péče a nadále houževnatě prosazoval sterilní marxistickou teorii kultury. Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, sice svěřil rozvíjení teorie památkové péče ústřední organizaci státní památkové péče, ale rozhodující slovo i pak mělo ministerstvo kultury pragmaticky sledující příkazy a nálady ústředního výboru strany."

Proti postoji většiny českých historiků umění, kteří zastávali názor, že teorie památkové péče je nonsens, přednesl Ivo Hlobil na prvním zasedání pracovní skupiny Komise pro péči o umělecké památky, ustavené v Ústavu dějin umění v roce 1983, kritický příspěvek Památková péče bez teorie je nonsens, při čemž vycházel ze zkušenosti praxe ideologického manipulování památkové péče, mimo jiné vzhledem k absenci vlastní teorie památkové péče.

Na kritiku svého postoje odpovídal ve smyslu přesvědčení, že "formování monumentiky je poznanou nutností, nezbytným stupněm racionalizace vztahu praxe a teorie péče o památky, vedené snahou o žádoucí zvědečtění a odbyrokratizování této sféry závažného kulturního zájmu…" Domníval se, že "nejprve dojde k dalšímu rozvíjení akademické teorie v tomto směru, což může být zárukou nezávislého rozhodování a přineslo by také požadovaný morální apel."

Diskuse o teorii památkové péče trvala celou druhou polovinu 20. století a pokračovala i po 17. listopadu 1989, kdy padla vůdčí úloha strany a prosazování marx-leninské ideologie. První léta změny přinesly určité naděje. V roce 1991 Ivo Hlobil napsal: "Dnešní situace svědčí o rozvoji předpokladů monumentiky více, než bylo možno vůbec před půl rokem tušit. Nikdo sice neregistruje volání po monumentice jako takové, ale zmizel dozor ministerstva a začali jsme se samovolně zabývat – bez vyslovení tohoto pojmu – monumentikou, když jsme po 17. listopadu koncipovali společné rezoluce na ochranu kulturního dědictví v archivech, knihovnách, muzeích, galeriích památkové péče, když jsme zvažovali klady a zápory oddělené ochrany památek a přírody, když jsme uvažovali o smyslu sounáležitosti archivů s ministerstvem vnitra, když jsme přemýšleli o tom, zda by ochrana památek neměla být eventuálně spolu s ochranou přírody začleněna prostřednictvím nadrezortního orgánu pod předsednictvo vlády, když jsme volali po vytvoření zákona na ochranu kulturního dědictví nebo podporovali vytvoření zákona na ochranu kultury..."

Dnešní skutečnost může jen vyvolat úsměv nad shora uvedenými řádky. Smutný stav věcí, jehož hodnocením profesor Hlobil svou úvahu o potřebě samostatné památkové péče uzavírá, však jeho postoj potvrzuje, a apel, který přináší, ospravedlňuje.

"Žádný ze zdola připravovaných zákonů nevznikl, dokonce dodnes nemáme ani nový, nesčíslněkrát slibovaný a koncipovaný zákon o památkové péči. Ministerstvo kultury má v záležitostech památkové péče věc opět pevně v rukou. Koncepční rozhodování nahradil zcela politický pragmatismus, tj. politická účelovost. Teorie památkové péče přestala být diskutovaným tématem. Odborní památkáři i historici umění postupně propadli apatii. Pozbyli vliv na dění v památkové péči z doby po 17. listopadu. Naše pasivita v řešení teoretických otázek umožňuje rozpínání dnešní účelovosti bez zábran snad až do nekonečna."

Letošní rok přináší výročí 50 let trvání Ústavu dějin umění a zároveň 50 let existence památkové péče v naší zemi. Závěrem tedy otázka nezasvěceného laika, jemuž nicméně stav památek a národního dědictví leží na srdci: Vaše poslední slovo k otázce samostatné teorie památkové péče? Ivo Hlobil: "Formování teorie památkové péče – přirozeně v rámci celé monumentiky zevnitř odbornými památkáři, ne zvnějšku pragmatickými politiky a funkcionáři – představuje zanedbaný potenciál vlivu oboru při řešení ochrany památek".

SYLVA DANÍČKOVÁ