Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2003  > listopad  > obsah

Ústav dějin umění AV ČR (1953-2003)

Obrázek k článku Obrázek k článku 

Vznik dnešního Ústavu dějin umění je nerozlučně spjat se založením Československé akademie věd, jíž byl od počátku součástí, a tedy také se snahou o nové strukturování a organizaci vědy v Československu po 2. světové válce. Součástí ČSAV se stalo jedenadvacet ústavů dosud patřících do starších badatelských uskupení, v oblasti humanitních věd byla zřizována menší pracoviště nazývaná kabinety. Jedním z nich byl i Kabinet pro teorii a dějiny umění, o jehož založení bylo rozhodnuto 29. dubna 1952 a který svou činnost zahájil 1. ledna 1953.

U kolébky Kabinetu stál Zdeněk Wirth (1878-1961), významný a vlivný historik umění, který od roku 1946 zastával funkci předsedy Národní kulturní komise. Jeho zásluha o začlenění oboru dějin umění do institucionálního rámce ČSAV je o to zřejmější, že tento Kabinet nepatřil mezi ústavy, které existovaly již dříve. Zdeněk Wirth se také stal členem jeho vědecké rady a později mu odkázal svou knihovnu a archiv, které tvoří základ Oddělení dokumentace dnešního Ústavu dějin umění.

Vedením Kabinetu byl jako externí ředitel pověřen Vladimír Novotný (1901-1977), jenž byl současně ředitelem Národní galerie v Praze a vedl také Slovenskou národní galerii v Bratislavě. Pracoviště zahájilo svou činnost se dvěma odbornými pracovníky, ale záhy se začalo personálně rozrůstat a členit na oddělení se specifickým odborným zaměřením. Důležitý počin představovalo založení časopisu Umění, který se zakrátko stal nejvýznamnějším domácím uměleckohistorickým periodikem a důstojným následníkem stejnojmenného časopisu vydávaného v letech 1921-49 nakladatelem Janem Štencem. Na podporu odborné práce začala být budována knihovna, fototéka, archiv plánů a bibliografie české uměleckohistorické literatury; zřízena byla také fotodílna.

Poněkud zvláštní aspekt rané historie Kabinetu dějin umění představuje fakt, že na základě rozhodnutí vlády SSSR byl do Československé akademie převeden Archeologický ústav N. P. Kondakova. Tuto instituci založila v Praze roku 1926 pod názvem Seminarium Kondakovianum skupina emigrovavších žáků tohoto věhlasného archeologa a historika byzantského umění. Jejich vědecká práce spočívala převážně ve studiu umění pozdní antiky, starokřesťanské, byzantské a staré Rusi. Nově založený Kabinet z Kondakovova institutu převzal nejen sbírku a knihovnu, ale především jeho prostory v Haštalské ulici na Starém Městě v Praze, kde sídlil až do roku 1993.

V srpnu 1957 byl na základě usnesení prezidia ČSAV Kabinet přeměněn na Ústav pro teorii a dějiny umění (ÚTDU). Pracoviště se sice rozrůstalo, ale nadále zůstalo zaměřeno na základní výzkum realizovaný formou týmové práce na projektech stanovených vědeckou radou. Jednu skupinu tvořily projekty zakořeněné v tradici pěstování oboru dějin umění v Československu před 2. světovou válkou. Poněvadž se do značné míry utvářel na bádání o umění středověku, medievistické projekty sledovaly vlastní dynamiku a tvořily logickou složku práce ÚTDU. Druhou skupinu představovala celá řada projektů orientovaných na výzkum českého umění 19. století, v němž soudobí politikové spatřovali předchůdce tzv. socialistického realismu. Plány na sepsání kolektivně produkovaných korpusů české malby a kresby 19. století se však neuskutečnily a jejich výsledkem byly monografie jednotlivých autorů věnované jednotlivým umělcům. Někde na půl cesty mezi plány vycházejícími "z logiky vývoje a potřeb oboru" a ze "společenské objednávky" se nacházely především práce na stručném uměleckém místopisu Čech završené publikací vydanou roku 1957. Soupisy památek od té doby představují standardní náplň práce Ústavu a vyvrcholily řadou svazků publikovaných od roku 1977.

V lednu 1960 byl Vladimír Novotný odvolán z funkce ředitele ÚTDU, kterým se 1. září 1960 stal Jaromír Neumann (1924-2002). Tento specialista na umění baroka měl sice za sebou kontroverzní minulost funkcionáře ČSM a KSČ, ale disponoval do té doby neobvyklým přehledem o potřebách oboru. S jeho jmenováním v Ústavu nastaly další pozitivní změny. Metou nového ředitele bylo vybudování uměleckohistorické instituce splňující mezinárodní parametry a živnou půdou jeho snah bylo postupné uvolňování politické situace od počátku 60. let. Práce ÚTDU se však i přesto dostávala do konfliktu s oficiálními zájmy orgánu státu a Komunistické strany, jak se stalo v případě zakázané výstavy a publikace Františka Šmejkala a Věry Linhartové o českém "imaginativním" malířství (1964), publikování článku Viktora Kotrby o Kapli sv. Václava ve svatovítské katedrále v časopisu Umění (1960). Ústav byl opakovaně kritizován Svazem československých výtvarných umělců za to, že se věnuje výhradně historii a nikoliv současnému (tzn. oficiálnímu) uměleckému dění.

Od poloviny 60. let prestiž Ústavu dějin umění (byl tak přejmenován v roce 1964) neustále rostla. Zvyšoval se počet, kvalita a význam publikací. Ústav se stával centrálním pracovištěm oboru nejen z nařízení, ale de facto. Obzvláště významně se o to zasloužily dvě aktivity, které měly široký odborný a společenský význam. Neumannův výzkum Obrazárny Pražského hradu skončil jejím otevřením veřejnosti v lednu 1965, vydáním katalogu a uspořádáním velké mezinárodní vědecké konference, která měla značný ohlas doma i v zahraničí. Nemenší význam mělo angažmá Ústavu v otázkách teorie a praxe památkové péče. Zejména práce na uměleckohistorické topografii v roce 1966 vedly k vypracování kritického memoranda zabývajícího se často neutěšeným stavem památkového fondu v zemi a nedostatky péče o něj. Tiskový dohled však nedovolil tento text publikovat, takže k jeho zveřejnění došlo až za změněné společenské situace v roce 1968.

Dynamický rozvoj Ústavu dějin umění zmrazily události po 21. srpnu 1968. Následovala vlna "prověrek", výměna vedoucích pracovníků a propouštění. Do funkce ředitele ÚDU byl dosazen marxistický estetik a aparátčík Sáva Šabouk (1933-1993), jehož působení znamenalo pro pracoviště dobu "normalizačního temna". Byly přerušeny oficiální kontakty se "západními" institucemi oboru i s jednotlivci, kteří je reprezentovali. Účast pracovníků na zahraničních konferencích se stala téměř nulovou, publikování na "západě" problematickým a z "finančních důvodů" byl podstatně redukován nákup západní odborné literatury. Práci Ústavu od roku 1971 určoval tzv. Státní plán základního výzkumu, podle nějž mělo pracoviště (od 1971 opět Ústav teorie a dějin umění) pracovat na dvou hlavních úkolech: "Dějinách českého výtvarného umění" a "Kritice nemarxistických teorií v uměnovědě". Historická složka činnosti ústavu sestávala ze dvou projektů - vlastních Dějin a přípravy nového soupisu uměleckých památek Čech (a od roku 1980 také Moravy).

V lednu 1980 byl ředitelem Ústavu jmenován historik Jiří Dvorský. Za jeho funkčního období začal významnou roli v činnosti pracoviště hrát výzkum umění doby Rudolfa II., úspěšně zahájený již J. Neumannem. Konala se celá řada odborných akcí - mj. mezioborové "plzeňské" konference o problematice umění a kultury 19. století. Tento trend ke standardu koncem 80. let zesílil a ideologicky motivované práce se postupně ocitaly na vedlejší koleji. Pokusíme-li se však o jakousi bilanci, je zřejmé, že léta 1953-89 představují v existenci Ústavu dějin umění bohatou, ale místy poněkud rozporuplnou historii. Je to složitá a klopotná cesta od skromných počátků k systematickému výzkumu, přes normalizaci 70. let k mezinárodnímu "normálu". Společným jmenovatelem větší části tohoto období je tristní skutečnost, že činnost Ústavu během této doby do značné míry závisela na proměnách politické situace. V tomto ohledu ÚTDU sdílel společně osud s tehdejší Československou akademií věd, a to zejména s jejími dalšími společenskovědními pracovišti.

Po událostech 17. listopadu 1989 došlo v Ústavu (nyní opět) dějin umění k řadě změn. Rehabilitováni byli pracovníci proskribovaní anebo propuštění v období normalizace. Funkční období J. Dvorského skončilo 31. května 1990 a nově konstituovaná Vědecká rada Ústavu zvolila ředitelem Tomáše Vlčka, odborníka na umění české secese, který na pracovišti působil od roku 1969. ÚDU konečně mohl naplno rozvinout svůj odborný potenciál: Projekty, které byly plánovány nebo dokonce započaty před řadou let - jako soupisy památek a Dějiny českého výtvarného umění - vyústily v publikování výsledků dlouholetého badatelského úsilí.

V roce 1993 byl ředitelem Ústavu jmenován Vojtěch Lahoda, historik umění zaměřený na výzkum českého umění 20. století. V tomtéž roce začalo stěhování ÚDU do domu č. 4 v Husově ulici na Starém Městě v Praze, které bylo zakončeno úplným obnovením provozu až na začátku roku 1995, kdy byla znovuotevřena také knihovna, včetně nové studovny. V roce 1998 se Ústav stal zakládajícím členem mezinárodního konsorcia RIHA (Research Institutes of the History of Art). Jeho pracovníci se vedle realizací dlouhodobých badatelských projektů podílejí na výuce studentů dějin umění na univerzitách v Praze, Olomouci a Brně. Ústav se podílí na pořádání významných výstav (např. Rudolf II. a Praha, 1997) a každoročně pořádá řadu mezinárodních konferencí - naposledy, v červnu tohoto roku, Local Strategies, International Ambitions: Modern Art and Central Europe 1918-68.

Roku 1994 ÚDU založil nakladatelství Artefactum, v němž dnes kromě příležitostných publikací vydává sérii Fontes Historiae Artium a od roku 2000 časopis Studia Rudolphina, který přináší výsledky činnosti stejnojmenného badatelského a dokumentačního centra, které začalo působit v lednu 2000.

Po skončení druhého funkčního období Vojtěcha Lahody byl v červnu 2001 jmenován v pořadí sedmý ředitel Ústavu, jímž se stal níže podepsaný.

LUBOMÍR KONEČNÝ,
Ústav dějin umění AV ČR