Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2003  > říjen  > obsah

Mezinárodní lingvistický kongres v Praze

Uprostřed léta, ve dnech 24.–29. července 2003, se v Praze konal Mezinárodní lingvistický kongres, jehož se zúčastnili jazykovědci z padesáti zemí světa. Pořádal jej Stálý mezinárodní komitét lingvistů (CIPL) ve spolupráci s Ústavem formální a aplikované lingvistiky MFF UK, Centrem komputační lingvistiky a Ústavem pro jazyk český AV ČR.
Záštitu nad kongresem převzali předsedkyně AV ČR doc. RNDr. Helena Illnerová, DrSc., rektor UK prof. ing. Ivan Wilhelm, CSc., a primátor hl. m. Prahy MUDr. Pavel Bém. Prezidentem kongresu byl významný český lingvista prof. PhDr. František Daneš, DrSc. Organizačnímu výboru předsedala mezinárodně uznávaná odbornice v oblasti komputační lingvistiky prof. PhDr. Eva Hajičová, DrSc.

Vědecká náplň kongresu byla určena Mezinárodním komitétem lingvistů a z jeho podnětu se kongresová jednání ubírala čtyřmi aktuálními směry.

1. Smršťující se svět, v němž se jednotlivé jazyky dostávají do stále častějších kontaktů, diktuje požadavek vzájemného dorozumění, převoditelnosti jazyků a přeložitelnosti textů, které byly nebo budou v tom či onom jazyce vytvořeny. K novým poznatkům o specifických rysech jednotlivých jazyků vede metoda jazykové typologie, v níž právě česká lingvistika vynikala od dob Pražské lingvistické školy. Bádání nad rozdílnou strukturou jazyků a hledání jejich funkční ekvivalence (představme si strukturní rozdíly mezi flektivní češtinou, izolační angličtinou a třeba aglutinační maďarštinou) se rozšiřuje i do oblasti méně známých jazyků (jako jsou např. jazyky polysyntetické, introflektivní, ergativní aj.) a zároveň nově pokrývá témata, jež otevírá až současná pragmaticky orientovaná jazykověda. Obecně zaměřený referát shrnující zejména výsledky pražského typologického bádání přednesl na kongresu významný český lingvista Petr Sgall, dílčí sondu do aktuální oblasti mezijazykových rozdílů přednesla australská badatelka Alexandra Aikhenvaldová. Ukazovala, jak se jednotlivé jazyky liší ve vyjadřování pramene informace o sdělované události (tzv. kategorie evidentiality), zda mluvčí signalizuje, že své sdělení opírá o evidenci přímou, anebo nějak zprostředkovanou (praktický dosah tohoto lingvistického rysu si uvědomujeme, čteme-li např. nějakou více či méně zaručenou novinovou informaci). Referentka podala systematickou klasifikaci kategorie evidentnosti (očité svědectví, inference, dohad, zpráva z první ruky, jinak získaná informace...). Zdroj informace se v některých jazycích vyjadřuje prostředky gramatickými (např. v němčině tzv. konjunktivem cizího mínění), lexikálními (srov. čes. údajně/prý), textovými (jak jsem se doslechl aj.). Slavisté vědí, že osobitý systém vyjadřování evidentnosti představuje slovesný systém bulharský, ovšem ještě strukturovanější systémy jsou součástí jazyků indiánských, tibeto-barmských, kavkazských aj. Vztah dané kategorie ke kognitivně-komunikativní klasifikaci informace je zcela zřejmý a současná pragmaticky a komunikačně orientovaná jazykověda zaměřená na kritickou analýzu diskursu činí textové postupy tohoto druhu – často manipulativně využívané – předmětem své analýzy.

2. Také do druhého tematického okruhu, jímž byla lingvistická metodologie, zasahovala otázka mezijazykových rozdílů, podobností a identit. Významný americký jazykovědec a neortodoxní představitel generativistického proudu Emmon Bach přednesl plenární referát o jazykových univerzáliích a specifikách (particulars). Zdůraznil to, co už dříve formuloval jeden ze zakladatelů lingvistického relativismu Edward Sapir, totiž že jazyky jsou si překvapivě podobné a zároveň jsou i překvapivě různé, a upozornil na to, že některé vlivné lingvistické školy ve Spojených státech amerických zdůrazňují podobnosti jazyků na úkor jazykové různosti. Téma jazykové variantnosti pak probírala v dalším plenárním referátu na materiálu francouzštiny kanadská lingvistka Shana Poplacková.

3. Třetím velkým tématem, k němuž se mezinárodní lingvistický kongres nemohl nevyslovit, bylo stále aktuálnější téma ohrožených jazyků. O vymírání jazyků vzniká v současné době – paradoxně zejména v lingvistice anglo-americké – řada studií, monografií a sborníků. Předpokládá se totiž, že jazyky vymírají nejen v časovém horizontu staletí, desetiletí, roků, ale mizejí vlastně denně... D. H. Whalen (z Haskinsových laboratoří a z Fondu ohrožených jazyků) zdůraznil ve svém plenárním referátu význam materiálové dokumentace jazyků, jimiž se postupně přestává mluvit. Tokijský profesor Tasaku Tsunoda hovořil se zaujetím o svém sociolingvistickém pokusu znovuoživit už zaniklý domorodý australský jazyk warungu (Tunodu zasvětil do tohoto jazyka jeho poslední mluvčí a Tunoda pak předával svou znalost tohoto jazyka novým zájemcům). Za termínem ohrožený jazyk se ovšem skrývá široký pojem mající jen nezřetelné sociolingvistické kontury. V situaci ohrožení ze strany nějakého dominantního jazyka se dnes nachází vlastně většina jazyků světa.

4. Protože úvahy o ohrožení nebo dokonce o zániku jazyků bývají deprimující (poprvé jsem prožila tento pocit při četbě jedné ze závěrečných kapitol Eisnerovy knihy o češtině Chrám i tvrz), bylo poslední kongresové téma probírané v plénu zvoleno tak, aby vystihlo perspektivy, jež má lingvistika ještě před sebou: zkoumání vztahu jazyka a mysli, jazyka a vědomí, jazyka a mozku, to jsou témata, jimiž lingvistika, a zejména lingvistika kognitivní, může přispět k poznání zákonitostí praktického lidského jednání i tvůrčího teoretického myšlení. Wolfgang Klein (z Institutu Maxe Plancka pro psycholingvistiku v Nijmegen) se zaměřil na analýzu kategorie určitosti (finitness), která patří mezi základní organizační principy přirozených jazyků zakotvené současně v lidské mysli a mozku. Posledním plenárním referentem byl Michael Tomasello (z Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku), jehož přednáška o konstruování jazyka byla věnována tomu, jak si jazyk osvojuje dítě, jak vzniká jeho jazyková a komunikační interakce a jak si dítě v interakci s jinými osobami vytváří stále abstraktnější jazykové konstrukce, kategorie a schémata.

Kongresová jednání několika stovek referentů kongresu probíhala po plenárních referátech v deseti tematických sekcích věnovaných jazykovému plánování a jazykové politice, jazykovým kontaktům (včetně pidginizace a kreolizice), srovnávací jazykovědě, syntaxi a morfologii, lexikologii a lexikografii, fonetice a fonologii, pragmatice a sémantice, počítačové lingvistice, technice jazykového popisu a terénnímu výzkumu. Přednášky v jednotlivých sekcích byly uváděny výkladem o současném stavu bádání v dané oblasti (state-of-the-art paper), což bylo pro jednání v sekcích velmi užitečné. Další součást programu tvořilo osm dílen zaměřených ke konkrétním lingvistickým směrům či jazykovým skupinám. Za všechny jmenujme workshop věnovaný Pražské lingvistické škole a jejímu funkcionalismu, workshop o konekcionistickém modelování kognitivních procesů řeči, o diskursních vzorcích (discourse patterns), o sémantice rámců (frame semantics), anebo workshop nazvaný sahelsko-saharská oblast jako jazyková laboratoř. Konečně poslední oddíl několikadenního kongresového života představovaly tři bohatě obsazené vývěskové (posterové) sekce. V žádném z uvedených kongresových oddílů nechyběli čeští jazykovědci, zastupující jak Ústav pro jazyk český AV ČR, tak lingvistická pracoviště vysokoškolská, a díky posterům se ke slovu dostala i generace nejmladší. Jazykem kongresu byla především angličtina a více než němčinu bylo na kongresu slyšet francouzštinu. Čeština zaznívala jen v kuloárech (vždyť do Prahy se sjeli i čeští lingvisté ze zahraničí), a pak jako příkladový materiál, např. ve workshopu o terminologii, kterou organizoval kanadský lingvista Rostislav Kocourek. Položme si na závěr spolu s ním otázku, zda lze lingvistickou terminologii standardizovat a zda může pokus sjednotit jakoukoli terminologii vůbec někdy uspět.

Jak uvedl na závěr prezident kongresu František Daneš, současná lingvistika představuje rozsáhlé badatelské pole, které je diferencováno podle jednotlivých trendů, proudů, směrů a metod, pole obsazené nemalým počtem subdisciplín, sahajících od staré tradiční historicko-srovnávací gramatiky přes synchronní strukturalismus, v němž vynikla Pražská lingvistická škola, přes kdysi provokativní a dnes už klasickou sociolingvistiku až k nedávno vzniklé textové lingvistice, lingvistice diskurzu, anebo k neurolingvistice a lingvistice mozku. V průběhu let k sobě lidský jazyk přilákal pozornost mnoha disciplín, jako jsou filozofie, psychologie, sociologie, logika, sémiotika, matematika, věda komputační, i některá odvětví širokého oboru biologického. Všechny tyto aktivity mají společný cíl: adekvátnější poznání fenoménu lidského jazyka. Cesty vedoucí k tomuto cíli jsou mnohé a současná lingvistika, tak jako jiné vědy, sahá proto k poznání interdisciplinárnímu. Pokud jde o jazyk, už před mnoha lety užil představitel pražského strukturalismu, anglista Vilém Mathesius, metafory: jazyk je pevnost, kterou je nutné dobývat z různých stran. Dodejme, že slovo dobývat je tu užito veskrze obrazně a v žádném případě neznamená, že by jazyková pevnost měla zůstat po takovém teoretickém náporu v troskách. Užijeme-li proti klasické metafoře pro vyvážení nabízející se metaforu ekologickou, pak si popřejme, abychom jazyku a jazykům vytvořili prostředí, v němž se budou co nejpřirozeněji rozvíjet a co nejdéle odolávat.

PhDr. Světla Čmejrková, DrSc.,
Ústav pro jazyk český AV ČR