Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2003  > leden  > obsah

Výročí Akademie věd ČR

Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku 

Součástí oslav 10. výročí založení Akademie věd ČR byly v loňském roce nejrůznější doprovodné akce: Týden vědy a techniky 2002, uspořádaný dle vzoru zemí Evropské unie, se konal v říjnu 2002. Výstava Knihy v historii akademií, kterou připravily Knihovna AV ČR a Tiskový odbor AV ČR v budově na Národní tř. 3 v Praze l, se konala od 2. prosince 2002 a potrvá až do 17. ledna 2003. Jednotlivé panely této mimořádné výstavy provádějí návštěvníky naší historií: kromě fondů bývalé Královské české společnosti nauk, České akademie věd a umění a Masarykovy akademie práce ukazují i způsoby jejich katagolizačního zpracování. Na panelech lze spatřit i různá omezení z doby normalizace (několik tisíc svazků odborných monografií i beletrie bylo tehdy z fondu Základní knihovny ČSAV vyčleněno a znepřístupněno čtenářům \"pro závadnost obsahu či tvůrce\". Po r. 1989 nebyly tyto Libri prohibiti zařazeny zpět do fondu, ale byly umístěny na galerii ve studovně jako samostatná, volně přístupná část fondu KNAV.) Výstava Knihy v historii akademií představuje i významné knihovníky, kteří se zasloužili o vytváření historických fondů a rovněž ukazuje i rozsáhlou publikační činnost Knihovny v uplynulých letech.

Dalšími akcemi v rámci těchto oslav bylo setkání pamětníků, pořádané Archivem AV ČR, které se konalo 25. a 26. listopadu 2002 (viz příspěvek Mgr. Hany Barvíkové) a \"kulatý stůl\" 3. prosince 2002 pod názvem Akademie věd ČR jako vědecká instituce: zkušenosti a výhledy, pořádaný Výzkumným centrem pro dějiny vědy, společným pracovištěm Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a Univerzity Karlovy. Pořadatelé chtěli přiblížit okolnosti, za kterých Akademie vznikla, i determinantu jejího počátečního vývoje. A v neposlední řadě se nechtěli vyhnout ani otázkám souvisejícím se současným stavem Akademie a perspektivami jejích budoucích cest. K tomu je vedla nejen přirozená zvídavost historiků, ale i zodpovědnost vůči aktérům oněch deset let starých událostí, kteří si dnes kladou otázku, zda napřeli tehdy své úsilí správným směrem a jakým způsobem bylo a je zúročeno.

Projevy přednesli: Ing. Karel Jungwirth, DrSc., předsedkyně AV ČR doc. RNDr. Helena Illnerová, DrSc., RNDr. Jiří Grygar, CSc., Ing. Vladimír Nekvasil, DrSc., prof. RNDr. Václav Hořejší, DrSc., prof. MUDr. Josef Syka, DrSc., RNDr. Jan Konvalinka, CSc, doc. RNDr. Zdeněk Brandl, CSc., děkan Biologické fakulty Jihočeské univerzity a prof. Božidar Liščić z Chorvatské akademie věd.

Předsedkyně AV ČR Helena Illnerová ve svém projevu zdůraznila, že Akademii věd ČR čeká vstup do Evropské unie, nové úkoly i nové hodnocení. Právě na něm závisí osud ústavů i instituce jako takové. Je třeba zvážit, zda by nebylo dobré, aby se některé ústavy spojily - byly by pak lepšími partnery pro jednání. Připomněla, že posláním AV ČR je na prvním místě výzkum, jenž by měl být na srovnatelné mezinárodní úrovni. Pochválila Ústav fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského. Zdůraznila, že ústav, který si váží sám sebe, si musí zvolit dobrou vědeckou radu z nejlepších vědeckých pracovníků a na místo ředitele vybrat skutečnou osobnost. Ocenila Výzkumná centra a řekla, že doufá v obhájení jejich existence. Nyní se intenzivně hovoří o Evropské radě pro výzkum; nelze dělat jen aplikovaný výzkum, nutný je i základní výzkum. Důležitý je vzestupný trend. Ale citovanost českých prací ve světě stoupá. Předsedkyně AV ČR apelovala na účastníky kulatého stolu, že jsou povinováni udělat vše pro to, aby se schopní mladí lidé dostali k nejlepším badatelům. Mladí lidé chybí v oborech věd technických, matematických, fyzikálních i chemických - nejen v ČR, ale v celé Evropě. Protože tyto obory jsou nelehké - a v dnešní době je spíš tendence maličko klouzat po povrchu a nejít do hloubky. Když jistá univerzita hledala rektora, jeden z pedagogů, který po této metě toužil, navštěvoval všechny koleje a sliboval studentům, že v přednáškách nebudou vůbec žádné rovnice. Pravým opakem je děkan Zdeněk Brandl z Českých Budějovic. Založení Biologické fakulty na Jihočeské univerzitě pochválila Helena Illnerová jako ojedinělý a výborný počin. Připomněla, že dobrý vědec musí mít hodně času především na vlastní vědeckou práci, protože ta je ze všeho nejdůležitější. Nejlepší by bylo učit dva měsíce vcelku - a zbývajících deset měsíců mít čas na bádání. Tak je to běžné jinde ve světě. V neposlední řadě Helena Illnerová ještě připomněla, že AV ČR je povinna naplňovat svůj vztah k průmyslu, předávat dál nejen informace, ale i výstupy pro praktická naplnění. Tady máme rezervy, které je třeba využít. Musíme se zapojit se do 5. rámcového programu EU a snažit se o 6. rámcový program. Připravuje se národní program výzkumu. Pokud nezačne v r. 2003, bude to obrovská ztráta.

V závěru svého projevu pochválila předsedkyně Akademie věd GAČR. Slováci a Maďaři zatím nic podobného nemají. "Pokud jde o aplikovaný výzkum, nemohli bychom po r. 1989 bez dobré grantové agentury pokročit dál." A vyslovila naději, že se v budoucnu podaří u nás vytvořit hodně Výzkumných center, která by měla být takovými "černými děrami", do nichž budou "vcucáváni" mladí schopní lidé…

Některé z dalších příspěvků, přednesených v rámci oslav 10. výročí vzniku AV ČR u "kulatého stolu", přetiskujeme v tomto a v dalším čísle AB.

Mezi doprovodné akce patřil též slavnostní Novoroční koncert k 10 letům činnosti Akademievěd České republiky a signovaný grafický list akademického malíře Jaroslava Šerých, kterými AV ČR poděkovala spolupracovníkům a příznivcům za jejich podporu.

JS

Vznik a první kroky Akademie věd České republiky

Ing. Karel Jungwirth, DrSc.

…Je celkem přirozené, že pořadatelé cítili potřebu připomenout desáté narozeniny Akademie věd České republiky. Zvyk nenechat bez povšimnutí právě narozeniny, ať už lidské či nějaké instituce, souvisí kromě jiného se skutečností, že příslušné datum bývá daleko snáze určitelné než datum početí. Přesto mi prosím dovolte, abych začal právě s tím početím, neboť bez něj by nebylo ani to narození a obojí se rozhodně neobešlo bez komplikací. Teď by ovšem tady jako pamětník mohl nejspíše vystupovat kdokoli z vás zde přítomných. To, že si pořadatelé vybrali pro úvodní slovo právě mne souvisí možná s tím, že se domnívají, že jsem se čistě náhodou zúčastnil trochu více typově různorodých aktivit než třeba někdo jiný, a že o tom proto mohu podat samozřejmě jen subjektivní svědectví. Týká se to vědecké práce především v ústavech přírodovědného zaměření, v celé naší Akademii i vědy a výzkumu v České republice jako celku a některých jejich významných mezinárodních vědeckých aktivit. To ale neznamená, bych právě o tom tady měl mluvit. Právě naopak bych chtěl zdůraznit, že jsme v Akademii měli to štěstí, že v převážné většině alespoň přírodovědně zaměřených ústavů, které znám daleko lépe než např. pracoviště humanitních a společenskovědních oborů, bylo dost lidí nejen připravených na zásadní politické změny, ale i ochotných se angažovat a vynaložit nemalé převážně altruistické úsilí tak, aby se zásadním způsobem změnila atmosféra v ústavech a podmínky pro vědeckou práci u nás. Bylo přitom do značné míry věcí náhody, kdo a kterého úkolu se konkrétně ujal, respektive byl k tomu svými kolegy vybrán a jimi pověřen. Také proto dnes nehodlám ani hodnotit ani srovnávat podíl a váhu osobního přínosu vás a vašich kolegů k pozitivním změnám, ke kterým už v Akademii došlo. Bylo by to určitě neúplné, subjektivní, ne vždy spravedlivé a často náhodné. A to s plným vědomím toho, že to nakonec vždy bylo především o lidech. Bez kvalitních, pracovitých a nesobeckých lidí by sebelepší systém organizování a financování vědy nebyl nic platný a naopak kvalitní lidé dokáží často zázraky i za značně nepříznivých podmínek.

Dovolte mi teď, prosím, abych směl pro jednoduchost při zpětném pohledu spojovat početí Akademie věd České republiky s listopadem roku 1989. Důvody pro to snad ani není třeba uvádět. Zato bych rád hned teď zdůraznil, že pod pojmem Akademie věd České republiky rozumím především její tvůrčí pracovníky, badatelské týmy, nebo chcete-li především soustavu jejích vědeckých pracovišť, a ne pouhý vršek této pyramidy, na rozdíl od toho nedorozumění, kterého jsme často svědky v senzacechtivých mediích.

Bezprostředně po listopadu 1989 byly před námi tři velmi aktuální úkoly:

  • generální úklid "na vlastním písečku", tedy především v ústavech, ale i ve struktuře a vedení Akademie
  • odstranění formální nadřazenosti Akademie partnerským organizacím a naopak prosazení myšlenky plurality institucionální i finanční podpory vědy a výzkumu na bázi rovné soutěže a spolupráce jako nedílné součásti rozvoje celkové vzdělanosti u nás
  • bezodkladné proražení barier především mezinárodní izolace, vnucené naší badatelské obci předchozím politickým režimem.

Je obdivuhodné, kolik věcí bylo důkladně promyšleno a z části též po listopadu uvnitř bývalé Československé Akademie věd realizováno, a to ještě do vzniku Akademie věd České republiky. Na druhé straně je smutné, kolik jiných kvalitních záměrů, týkajících se AV ČR, ale zdaleka nejen jí, zůstalo dosud především v širších celostátních souvislostech nedořešených.

Zmíněný "úklid" v ústavech, vycházel především ze zakotvení úlohy vědeckých rad jednotlivých pracovišť a z prosazení myšlenky obsazování funkce ředitele ústavu výhradně na základě výběrových řízení, a to na dobu časově předem omezenou. V první polovině roku 1990 tak došlo na základě svobodného rozhodnutí vědeckých pracovníků jednotlivých ústavů Akademie ve více než 85 procentech případů k jmenování zcela nových ředitelů. Ve snaze pomoci jim v nesnadném úkolu zásadní restrukturalizace svěřených pracovišť rozhodlo vedení Akademie o povinné minimálně dvacetiprocentní redukci počtu zaměstnanců. Nově jmenovaní ředitelé přistoupili k tomuto úkolu vesměs velmi zodpovědně a ve spolupráci s vědeckými radami zbavili na základě hodnocení jednotlivé ústavy většiny nevýkonných pracovníků. Pozoruhodné přitom je, že výhradně vnitřními potřebami vyvolaný pokles stavu zaměstnanců Akademie dosáhl nakonec 30 procent, a že tento zásadní transformační krok vedl současně k zvýšení kvality i kvantity vědecké produkce v naší Akademii.

Důraz na úlohu Akademie jako souboru vědeckých pracovišť našel svůj odraz i v novém zákoně o AV ČR z roku 1992, který také definitivně zrušil Akademii jako "sbor akademiků" (členů a členů korespondentů). Je dobré si v této souvislosti připomenout, že ze všech Akademií v postkomunistických zemích se k takto radikální transformaci rozhodla přistoupit právě jen AV ČR. A z osobní zkušenosti mohu potvrdit, že nám to dnes mnozí naši kolegové ze zmíněných zemí závidí. Přitom není pochyb o tom, že mezi akademiky a členy korespondenty ČSAV byli i naši nejkvalitnější badatelé. Ti však vesměs nové uspořádání přivítali a změny v Akademii věd podporovali. Přesto ale byl sbor Akademiků jako takový netransformovatelný. Není např. tajemstvím, že by ještě v roce 1990 ze svých řad nezvolil takovou osobnost, jako byl profesor Otto Wichterle, za člena Presidia. Ten by se tak nemohl stát prvním polistopadovým předsedou ČSAV a to by byla opravdu škoda.

Ostatně neméně namále měl i vlastní zákon České národní rady o založení instituce, jejíž desáté výročí si právě připomínáme. Je to zákon pozoruhodný už tím, že se celý jeho text hravě vejde na jediný list papíru formátu A4 (srovnej např. s více než stostránkovým vysokoškolským zákonem) a přitom umožňuje již deset let fungování naší Akademie fakticky bez nějakých zásadních legislativních problémů nebo překážek v její činnosti. Tím nechci říci, že by nemohl být dnes lepší a že se i vnější podmínky ve státě nezměnily natolik, že by si novelizaci nezasloužil. Jeho přijetí ovšem leckde předcházel tuhý, nejrůznějšími partikulárními zájmy motivovaný, vesměs emocionální a iracionální odpor. Kdyby ovšem nebyl přijat, čekal by ústavy Akademie stejně trestuhodně chaotický vývoj a většinou totální rozpad, jako tomu bylo u celé řady i kvalitních resortních ústavů aplikovaného výzkumu, a to ke škodě nás všech. Proto bylo kromě jiného potřeba trpělivě hlídat i nepřehledné hrátky na naší politické scéně té doby. Za vpravdě boží trpělivost bych rád v této souvislosti připomněl alespoň dnes již pozapomenuté zásluhy Vladimíra Fučíka z Ústavu molekulární genetiky.

Přijetím zákona o AV ČR ovšem boj o její holou existenci, a to ještě před jejím narozením, ani zdaleka neskončil. V polovině prosince 1992 byl zcela nečekaně, neuváženě a k všeobecné škodě drasticky zredukován rozpočet pro novorozenou Akademii věd České republiky. Konkrétně měla mít v roce 1993 pouze peníze na nárokové platy, nikoli však na svou činnost. Jedinou cestou k záchraně alespoň toho nejcennějšího pro budoucnost vědy a vzdělanosti u nás bylo proto přistoupit neprodleně k již druhému internímu hodnocení pracovišť Akademie s tím, že celá řada ústavů a vědeckých programů bude muset být zrušena. Není přitom tajemstvím, že tato vynucená redukce byla leckdy ke škodě věci. Proto jsme také i v této nelehké finanční situaci altruisticky usilovali o získání dodatečné finanční podpory pro vysoké školy, která by podpořila jejich zájem o převzetí kvalitních týmů z Akademie s plným vybavením a dokonce i pokračující naší grantovou podporou. To by rozhodně přispělo ke zvýšení kvality vědecké práce i vzdělávacího procesu na našich vysokých školách, která na tom byla vinou předchozího režimu podstatně hůře než v Akademii. Bohužel dokázaly vysoké školy využít jen pětinu z dodatečně pro ně uvolněných finančních prostředků. A i tam, kde k transferu týmů došlo, byl nezřídka zájem spíše o majetek než o rozvoj vědecké činnosti na té které škole, jak se následně ukázalo.

Pro samotnou Akademii bylo v daném okamžiku podstatné, že ji jako pacienta dokázaly hodnotící komise pod vedením tehdejších vedoucích vědních oblastí v šibeničním termínu dvou měsíců připravit na těžkou operaci leckdy amputačního charakteru tak, že nezbytný chirurgický řez mohl formálně provést Akademický sněm již v únoru 1993 na svém prvním ustavujícím zasedání. Kolega Straškraba, který řídil předoperační přípravu v oblasti věd o živé přírodě a chemických věd, už není bohužel mezi námi, aby mohl podat svědectví jak těžké a neradostné rozhodování to pro nás tehdy bylo. Asi nejtěžší z nás to měl dnes tady přítomný kolega Kostlán, odpovědný tehdy za oblast humanitních a společenských věd, ale některé šrámy na duši jsme si z těch dob odnesli všichni. Tou pozitivní skutečností bylo, že nově zvolené vedení AV ČR - Akademická rada v čele se svým předsedou prof. Zahradníkem - mohlo jít kupředu nezatíženo tolik minulostí a že zbylé ústavy a pracovní týmy měly alespoň to absolutní minimum nezbytné pro běžný chod vědecké instituce.