Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2003  > leden  > obsah

Emil Svoboda (2. 10. 1878 Praha - 20. 8. 1948 Český Brod)

Obrázek k článku 

Letos tomu bude již 125 let, co se v Praze narodil architektu a c. k. dvornímu mistru kameníkovi Karlu Josefu Svobodovi a jeho ženě Marii Teresii syn Emil.

Svá školní léta zahájil v obecné škole u sv. Jakuba, odkud přešel na klasické gymnázium v Truhlářské ulici, které ukončil maturitou v roce 1897. Jeho další cesta za vzděláním vedla na Právnickou fakultu University Karlovy, kde studia úspěšně završil roku 1903 a o dva roky později zde dosáhl doktorátu.

Roku 1903 začal Emil Svoboda své desetileté působení na Magistrátu hlavního města Prahy, zejména pak v jeho asanačním referátu. Otázka asanace Prahy se stala i tématem jeho prvních odborných prací. Knižně vydal r. 1909 studii O reálném dělení domů v obvodech bývaléhopražského Ghetta, která byla zároveň i jeho habilitací na České vysoké škole technické, kde se stal v roce 1910 soukromým docentem a tři roky poté mimořádným profesorem rakouského práva soukromého se zvláštním zřetelem na nauku o právu knihovním. Mezitím se roku 1912 habilitoval jako soukromý docent rakouského práva soukromého také na Právnické fakultě brněnské university.

Jeho slibně se rozvíjející vědeckou dráhu na čas přerušila válka, kdy byl povolán do armády a odvelen na Haličskou frontu. Ale již v říjnu 1915 byl ze zdravotních důvodů zproštěn vojenské služby a mohl se tak vrátit ke své pedagogické práci. Ta pokračovala i po převratu v roce 1918 a Emil Svoboda, nyní již uznávaný odborník, stoupal ke stále vyšším metám - v září 1919 se stal řádným profesorem věd právních na České vysoké škole technické v Praze a v květnu 1921 obdržel jmenování řádným profesorem Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, která v této době vznikala a s E. Svobodou se zde počítalo pro obor občanského práva. Své bratislavské profesury se však vzdal z obavy, že by se pak již nemohl vrátit zpět do Prahy. Zůstal tedy profesorem pražské techniky a v letech 1920/1921 byl jejím děkanem, do Bratislavy pouze dojížděl přednášet občanské právo. V roce 1924 pak přešel na Karlovu universitu v Praze, kde byl 24. ledna 1924 jmenován řádným profesorem občanského práva a v letech 1929/1930 se stal děkanem její Právnické fakulty. Zde působil až do uzavření českých vysokých škol v roce 1939.

Již před 1. světovou válkou se však prosadil i ve veřejném životě. Všímal si politických problémů a dostal se až k úvahám o samostatném státu. Podepsal rovněž Manifest českýchspisovatelů. Patřil ke skupině kolem listu Národ a Národní listy a byl členem národně demokratické strany. V době popřevratové se ocitl i mezi členy revolučního obecního zastupitelstva města Prahy. Brzy však politickou dráhu opustil a věnoval se především práci pedagogické, odborné a popularizační, třeba ve funkci místopředsedy Volné myšlenky nebo v Československé obci sokolské.

Podílel se na vytváření řady nejvýznamnějších legislativních norem nové republiky, například nového občanského zákoníku, na přípravě právních podkladů pozemkové reformy, zabýval se rodinným právem. Jeho působení na poli právní vědy došlo zaslouženého uznání v přijetí mezi členy ČAVU, kde se stal nejdříve roku 1933 mimořádným a v roce 1946 řádným členem, a Československé národní rady badatelské (od r. 1937).

Stejně vysoko jako jeho odborné právní studie však byly hodnoceny i práce popularizační a publicistické. Zajímal se o filosofii práva a celospolečenské otázky a problémy, o kulturní život společnosti. Byl člověkem, který věnoval pozornost dění kolem sebe a kriticky je reflektoval a vyjadřoval se k němu - ať již ve svých přednáškách, knihách nebo studiích a úvahách na stránkách novin a časopisů. Řada lidí znala, aniž si to uvědomovala, i jeho hlas, když promlouval k různým aktuálním tématům prostřednictvím rozhlasu. Soubor esejů, které vydal v roce 1922 ve Volné myšlence pod názvem Utopie, byl oceněn Státní literární cenou.

Válečná léta znamenala pro E. Svobodu přerušení jeho práce, k níž se znovu vrátil po osvobození republiky. Avšak nebylo mu již dopřáno dále rozvíjet své myšlenky. 20. srpna 1948 profesor Emil Svoboda zemřel a uzavřelo se tak celoživotní dílo tohoto humanisty a ctitele ideálů T. G. Masaryka, který byl nejen výtečným znalcem svého oboru, ale především člověkem, pro něhož právo a etika nebyly jen odlidštěnými termíny, ale nejvyššími hodnotami skutečného života skutečných lidí.

Jan Chodějovský,
Archiv AV ČR