Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2002  > březen  > obsah

Archeologický areál pod III. nádvořím Pražského hradu

Obrázek k článku 

Archeologický areál pod deskou III. nádvoří Pražského hradu je jedinečný tím, že uchovává v neobvyklém rozsahu historické terény, objekty i další archeologické prameny významné části hradního návrší, i tím, jakým způsobem se problematikou zakonzervování archeologických pramenů, odkrytých výzkumem v l. 1925-1929, tvůrci areálu vyrovnali. Výsledky výzkumu nebyly, kromě několika shrnujících pasáží, publikovány. Areál nebyl dlouhodobě přístupný ani odborné veřejnosti a nebyla mu věnována odborná péče. V letech 1997-1998 se proto realizoval projekt, jehož cílem byla především záchrana a dlouhodobá ochrana tohoto prostoru a jeho historické výpovědní hodnoty.

Historie areálu

V roce 1929 byl pátou sezónou uzavřen první rozsáhlý archeologický výzkum v prostoru Pražského hradu. Vyvolaly jej stavební aktivity související s adaptací Hradu na sídlo prvého československého prezidenta, které se dotkly také III. nádvoří. Vědomí historické důležitosti pramenů zde odkrytých, dokumentujících vývoj rezidence českého státu, vedlo v konečné fázi k hledání možných řešení jejich uchování, k realizaci projektu železobetonové konstrukce zastřešující asi 3000 m2 plochy s archeologickými terény a objekty. Ty nejstarší dosahují až k počátkům této prvořadé historické lokality. Odborným garantem výzkumu byla Archeologická komise pro výzkum Pražského hradu, sestavená ze zástupců Archeologického ústavu (ředitel prof. L. Niederle, K. Buchtela), Národního muzea v Praze (dr. A. Stocký, dr. K. Guth), ministerstva školství a osvěty (dr. Z. Wirth) a Kanceláře prezidenta republiky (ministerský rada Blažek, hradní stavitel K. Fiala). Vedením výzkumu byl od r. 1926 pověřen K. Guth. Na vedení terénní dokumentace se podíleli Jan Filip (1925), Jaroslav Böhm (1925), Jaroslav Pasternak (1925 - 1928), v průběhu r. 1928 převzal dohled nad terénním výzkumem definitivně Ivan Borkovský.

V období komunistického režimu se areál stal nepřístupným i pro odbornou veřejnost a byl ponechán bez jakékoliv odborné péče. To vedlo k jeho postupnému znehodnocování, k pozvolné destrukci částí terénů, k rozpadu zdiv a k rozkladu některých dřevěných prvků. S celým prostorem této unikátní "rezervace" a s její problematikou bylo možné se detailněji seznámit až v 90. letech v souvislosti se záchranným výzkumem při rekonstrukci dlažby III. hradního nádvoří (1993-1996).

Znepokojivý stav areálu podnítil formulování projektu, jehož cílem byla záchrana a dlouhodobá ochrana areálu a jeho výpovědní hodnoty. Projekt v letech 1997-98 podporovalo Ministerstvo kultury ČR. Jeho realizace zabezpečila další existenci areálu a jeho jednotlivých prvků a získala dnes ještě dostupná archeologická data ze situací, jejichž vypovídací hodnota je ohrožena jejich stavem, nebo může být znehodnocena případnou konzervací. Při té příležitosti byla také konečně uspořádána, revidována a odbornému využití zpřístupněna část dokumentace z výzkumu 20. let.

Archeologické prameny a jejich význam

Archeologický areál pod deskou III. nádvoří je jedinečný především ve svém řešení celku i mnohých detailů, které umožňují sledovat komplikované vytváření historických terénů a objektů v polohou i rozsahem významné části hradního návrší. Mimořádnou důležitost má zvláště pro poznání raně středověkých fází Pražského hradu, s jejichž relikty (terény i objekty), které jsou většinou na jiných místech dochovány jen v nepatrné míře‚ se zde setkáváme především. V jižní části prostoru jsou uchovány vývojové etapy raně středověkého fortifikačního systému na hraně jižního svahu, včetně konstrukčních detailů (dvě fáze dřevohlinité hradby, kvádříková hradba). V rámci sídlištního souvrství byly ve 20. letech odkryty prvky dřevěné zástavby datované předběžně do rozmezí 10. až 11. století (interiér části obytné stavby, úprava plochy s reliktem vyplétaného plotu). Některé z nich byly následně konzervovány. Do rámce raného středověku spadají také některé více či méně dochované kamenné objekty, jak profánní (snad částečně hospodářského charakteru), tak spojené s církevním prostředím (kostel připisovaný sv. Bartoloměji s navazující chodbou). Kamenné stavby zaplňovaly postupně především pás terénu, který vznikl po výstavbě kvádříkové hradby při jejím vnitřním líci terénními úpravami prostoru někdejšího opevnění. Samostatnou součástí areálu je vizuálně přístupný prostor při katedrále s pozůstatky významných sakrálních objektů (severozápadní část baziliky sv. Víta, biskupská kaple sv. Mořice).

Jen díky existenci archeologické "rezervace" pod III. nádvořím je možné dnes využít údajů někdejší dokumentace. Její úroveň, ve své době vrcholná, přece jen nemůže dostačovat dnešním nárokům. Sami její autoři ji ještě v letech 2. světové války nepovažovali za dokončenou. Propojením informací získaných ve 20. letech s výsledky aktivit uskutečněných jak v letech 1993-96, tak v souvislosti s výše zmíněným projektem z let 1997-98, se otvírají nové možnosti pro zhodnocení, interpretaci či případnou revizi nebo doplnění nejen široké škály pramenů uchovaných v rámci areálu, ale i poznatků získávaných postupně po řadu desetiletí v jeho blízkém i vzdálenějším sousedství, a tedy i pro komplexnější postižení problematiky vývoje Pražského hradu. Z tohoto hlediska jsou situace dochované pod dlažbou III. nádvoří pro objasnění geneze Pražského hradu fondem základním, neboť obsahují informace vážící se k většině témat, které jsou klíčové pro studium nejstarších fází existence Hradu. (Vývoj opevnění či osídlení a jejich vzájemných vztahů, komunikační systém, morfologie a dispozice lokality, otázky chronologické apod.) Závažná je rovněž skutečnost, že v rámci areálu zůstaly uchovány také archeologické struktury a situace, které jsou potenciálním zdrojem informací pro výzkum v oblastech přírodních věd, jejichž studium se dostává do popředí až v současné době intenzivnějšího rozvoje mezioborové spolupráce.

Realizací projektu se podařilo ještě včas předejít nevratným ztrátám a získat, především s využitím dříve neaplikovaných přírodovědných metod (archeobotanika, palynologie, dendrochronologie, analýza stavebních pojiv), celou řadu nových poznatků. A to ze situací, které byly sice dosud v areálu uchovány, ale jejichž výpovědní hodnota byla postupem času znehodnocována a v některých případech se ocitla již na hranici svých možností. Měřitelná dřeva z výzkumu III. nádvoří se stala základem pro standardní dendrochronologickou křivku pro dub v pražském prostředí v rozmezí 9. a 10. stol. (Boháčová - Dvorská , v tisku) a bylo získáno několik souborů absolutních dat pro raně středověké situace Pražského hradu (tab. I-III). Dochované terénní relikty v prostoru areálu umožňují také revizi některých situací, jejichž poznání je klíčové pro objasnění nejstarších vývojových fází Pražského hradu (rekonstrukce původního reliéfu, problematika fortifikace a komunikačního systému a jejich datování) a jejichž původní dosud přejímaná interpretace není nově získanými poznatky vždy potvrzována (Boháčová 1998a; táž 1998b). Výsledky projektu jsou zpřístupněny formou vícedílné archivní zprávy, uložené duplicitně v ARÚ AV ČR Praha a Archivu Pražského hradu.

PhDr. Ivana Boháčová,
řešitelka projektu,
Archeologický ústav AV ČR Praha