Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2002  > listopad  > obsah

Pamětní deska národnímu hrdinovi prof. RNDr. Vladimíru J. Krajinovi

Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku 

V areálu Botanické zahrady Univerzity Karlovy v Praze byla 8.října 2002 odhalena pamětní deska prof. RNDr .Krajinovi. Ministr životního prostředí Libor Ambrozek při té příležitosti řekl: "Když jsem se v roce 1990 rozhodoval vstoupit na pole veřejné činnosti, měl jsem před očima odkaz prof. Krajiny. Odkaz člověka, který se neuzavřel do komnaty vědeckého bádání, ale v době, kdy to bylo nutné, vstoupil i do úplně jiné sféry - i když tím byl ohrožen přímo jeho život. Velmi bych si přál, aby členové akademické obce a absolventi Univerzity Karlovy nezapomínali, že i když dnešní doba již není tak kritická, neboť nejsme ohroženi na životě, přesto je stále velmi potřebné, aby nezůstávali jenom u vědeckého bádání, ale vstupovali i na pole veřejné…a snažili se měnit svět kolem nás."

JUDr. Jakub Čermín, bývalý předseda Českého svazu bojovníků za svobodu, mimo jiné připomněl: "Komunismus zanechal hroznou spoušť na duši našeho národa. Trval jsem vždy na tom, že se musíme vrátit ke slušnosti a poctivé práci, ale dnes jako by to neplatilo. Nikdo nás neslyší. Ale když je národu špatně, začne se zase utíkat k legendám, jako že svatý Václav na Blaníku má svoje vojsko, které nás zachrání. A já věřím, že do legendárního vojska patří Vladimír Krajina, Milada Horáková, generál Píka… a že jednou se v našem národě znovu probudí lidé, kteří náš národ znovu přivedou na výši, na níž jsme byli za první republiky. Musíme se probudit z letargie, která do nás byla 45 let vštěpována."

Vladimír Josef Krajina se narodil 30. ledna 1905 ve Slavicích u Třebíče na Moravě. Studoval na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde byl již v roce 1927 promován a odměněn čestným darem prezidenta T. G. Masaryka. Poté pokračoval ve studiích v Polsku, působil jako stážista na Yalle University a v Bishopově muzeu na Havajských ostrovech. Ve 30. letech cestoval a zabýval se botanikou v Japonsku, Rumunsku, Německu, Švýcarsku, Francii a Anglii. Docentem geobotaniky a systematiky rostlin byl V. J. Krajina jmenován v roce 1934 na podkladě rozsáhlé práce o rostlinných společenstvech v dolině Mlynica ve Vysokých Tatrách.

Po obsazení Čech a Moravy německým vojskem v roce 1939 vystoupila do popředí společenská angažovanost V. J. Krajiny. Zcela opustil svoji botanickou profesi a všechny své schopnosti, zkušenosti a nadání dal do služeb protifašistického odboje. Již v listopadu 1939 se stal členem tajného koordinačního centra koaličních politických stran a o Vánocích téhož roku přešel do ilegality. Od roku 1940 pracoval v šestičlenném předsednictvu "Ústředního vedení odboje domácího" a v návaznosti na tuto funkci vedl tajnou informační službu, která obstarávala radiotelegrafické spojení mezi odbojáři a zahraničím (západním spojencům posílala velmi důležité politické a vojenské informace - např. plány nacistů na okupaci Balkánu, informace o námořních konvojích do severní Afriky, data o přípravě války se Sovětským svazem aj.). Centrem odbojářské činnosti byla zpočátku Krajinova pracovna v prvním patře Botanického ústavu Univerzity Karlovy. Za celé období činnosti předali odbojáři kolem Krajiny do Londýna přes 20 tisíc zpráv. Během války se docent Krajina ukrýval na mnoha utajených místech v Praze i na venkově. Rozhodně byl nejlépe informovaným a všestranně aktivním pracovníkem domácího odboje. Setkal se například i s oběma parašutisty, kteří se chystali spáchat atentát na říšského protektora v Čechách a na Moravě R. Heydricha. Gestapo po doc. Krajinovi pátralo neúspěšně i v chalupách a skalách Českého ráje. Začátkem roku 1943 byl jeho úkryt odhalen a docent Krajina byl zatčen. Při zatýkání se pokusil o sebevraždu kyanidem draselným, ale pronásledovatelé jej násilným vypumpováním žaludku udrželi při životě. Celé dva měsíce byl potom vyslýchán v centrále gGestapa v Petschkově paláci v Praze a posléze odeslán do koncentračního tábora v Terezíně. V terezínském vězení v dubnu 1945 unikl - spolu s několika sty spoluvězňů - chystané popravě pouze náhodným zásahem generála německé armády. Po válce byl V. J. Krajina vyznamenán Československým válečným křížem, medailí Za službu a odznakem Za věrnost. Na Univerzitě Karlově byl jmenován profesorem botaniky, k vědecké práci se však již nikdy naplno nevrátil. Spontánní zájem o záležitosti politické a snaha pomoci při obnově demokratického státu jej přivedly do politického víru: byl zvolen poslancem Národního shromáždění a přijal funkci generálního tajemníka Čs. strany národně socialistické - tehdy nejsilnějšího oponenta KSČ. Profesor Krajina se otevřeně stavěl proti zjevným i tajně zaváděným prvkům cizorodé totality do naší vlasti. "Bezpečnostní orgány" proto již v srpnu 1945 přinutily K. H. Franka (který v žaláři očekával hrdelní trest), aby vypovídal proti Krajinovi. Dokonce mu dali podepsat protokol, podle něhož údajně Krajina za války vyzradil jména a způsobil smrt výsadkářů poslaných do Čech. Při objektivních šetřeních se však všechny výpady proti Krajinově cti ukázaly jako lež.

Po únoru 1948 profesor Krajina emigroval. Záhy byl totalitním režimem obviněn z údajného organizování vyzvědačství a z příprav vykonstruovaného ozbrojeného puče. Inscenovaný soudní proces jej (v jeho nepřítomnosti) odsoudil k 25 letům vězení. Výbor botanické komunity neodolal politickému tlaku a hned v roce 1949 zbavil emigranta profesora Krajinu řádného členství v Čs. botanické společnosti.

V zahraničí Krajina obdržel politický azyl ve Velké Británii, kde jej jako válečného hrdinu s uznáním přijal někdejší premiér W. Churchil. Dezinformace šířené sovětskou tiskovou agenturou TASS a jejím tiskovým orgánem "Sovětský monitor" pronásledovaly profesora Krajinu i do emigrace. Ač téměř bez prostředků, pustil se v roce 1949 do soudního sporu, ve kterém žaloval sovětské orgány pro urážku na cti a žádal veřejnou omluvu. Soud prohrál v první i vyšší instanci, protože podle britských zákonů měl TASS statut agentury cizí vlády s diplomatickou imunitou. Vyšší soud však profesoru Krajinovi poskytl další možnost: odvolat se ke Sněmovně lordů, která při této příležitosti vysoce ocenila válečné zásluhy profesora Krajiny…

Koncem roku 1949 odešel V. J. Krajina do Kanady, která mu kromě azylu poskytla i slibné pracovní prostředí jako vědeckému pracovníkovi. Na katedře biologie a botaniky Univerzity Britské Kolumbie ve Vancouveru se V. J. Krajina stal zprvu lektorem, poté asistentem, docentem a roku 1958 konečně řádným profesorem. V letech 1961-62 působil jako hostující profesor v Honolulu na Havajských ostrovech. Přednášel ekologii lesa, dendrologii, bryologii a rostlinnou systematiku. Vychoval velký počet botaniků a vedl celkem 32 doktorských disertačních prací zaměřených převážně na ekologii kanadských lesů. V mnoha směrech se ukázal být nejen originálním teoretikem, ale též praktikem schopným dovést přírodovědecké poznatky až do příslušného využití v lesnictví a ochraně přírody.

V roce 1981 se V. J. Krajina stal "členem kanadského řádu" a byl jmenován doživotním čestným členem Asociace absolventů Univerzity Britské Kolumbie. V roce 1985 byl zvolen členem Linnéovské společnosti v Londýně.

V Kanadě velmi aktivně působil v exilových spolcích a politických organizacích. Od roku 1949 byl členem Rady svobodného Československa. V roce 1951 se stal předsedou Československé národní asociace v Kanadě, v roce 1958 se zapojil do československé Společnosti pro vědy a umění se sídlem ve Washingtonu.

Po listopadu 1989, kdy se i Československo zbavilo totalitního režimu, který přes 40 let vyráběl lživé pamflety hanobící jméno profesora Krajiny, konečně přestal platit nesmyslný soudní ortel a profesor Krajina mohl navštívil svoji starou vlast. 16. 3. 1990 propůjčil prezident Václav Havel profesoru Krajinovi nejvyšší civilní vyznamenání řád Bílého lva I. třídy. V březnu 1990 se profesor Krajina stal i čestným zahraničním členem Čs. botanické společnosti, která jej po únoru 1948 tak nedůstojně odvrhla…

Přednášku prof. Ing. Jana Jeníka redakčně upravila Jana Slánská