Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2001  > červenec  > obsah

Václav Chaloupecký (12. 5. 1882 - 22. 11. 1951)

V letošním roce uplynulo 50 let od smrti českého historika a archiváře, který ve svých básnických pokusech používal literární pseudonym V. Ch. Banjon. Pod tímto jménem se skrývá žák Jaroslava Golla a Josefa Pekaře Václav Chaloupecký.

Narodil se 12. května 1882 v Dětenicích na Jičínsku. Po absolvování gymnazijních studií odešel za dalším vzděláním do Prahy, kde v letech 1903 - 1908 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor české dějiny. Od začátku projevoval značný zájem o otázky českého a slovenského dějepisectví. Svá pražská studia ukončil disertační prací "Jan IV. z Dražic, poslední biskup pražský", napsanou pod vedením Jaroslava Golla.

Léta, která následovala po studiích, strávil jako správce lobkovické knihovny a archivu v Roudnici nad Labem; toto prostředí mu poskytlo i podněty pro zajímavé práce ("Česká rebelie na Podřipsku", "Praga caput regni"). Z doby před první světovou válkou pochází také studie o životě Františka Palackého.

Výstřely, jež 28. června roku 1914 ukončily život následníka rakouského trůnu, rovněž zbrzdily další Chaloupeckého vědeckou práci, protože podobně jako řada jeho přátel narukoval do rakouské armády. S kolegy, kteří ze zdravotních či jiných důvodů zůstali doma, však i během války setrval ve styku, a tak neztratil kontakt s vývojem historického bádání.

Od roku 1919 do roku 1938 je Chaloupeckého činnost úzce spojena s děním na Slovensku. Výnosem ze dne 12. května 1919 byl jmenován státním inspektorem pro slovenské archivy a knihovny. Současně se habilitoval na nově založené univerzitě v Bratislavě a v roce 1923 se stal řádným profesorem pro obor československých dějin. V následujících letech byl Chaloupecký zvolen do úřadu děkana filozofické fakulty a v letech 1937 - 1938 vykonával dokonce funkci rektora bratislavské univerzity.

Slovensko přineslo Chaloupeckému novou orientaci v historické práci. Jeho nejvýznamnější dílo z tohoto období -"Staré Slovensko" - bylo průkopnické a objevné tématem i metodou zpracování rozsáhlého místopisného toponomastického materiálu nejstarších listin do doby kolonizační. Přineslo důležité poznatky o správě, komitátním zřízení a o počátcích slovenských měst. Jednoznačně vyslovovaným názorem, že se na Slovensku nikdy jinak necítilo a nemyslilo než česky, musela kniha nutně narazit na novodobé slovenské národní smýšlení a na tendenci slovenské jazykovědy a historie shledávat od nejstarších dob prvky národní existence. Na tyto Chaloupeckého tendence naráželi i historici Novotný, Bidlo, Friedrich a Nejedlý, když v roce 1924 napsali: "…není pochyby, že zvláště poslední spisy Chaloupeckého (ale i některé starší) dovedou někdy vzbuditi námitky, že lze v nich nalézti i skutečné omyly a nesprávnosti, ale přes to nelze zapříti, že jsou vesměs dokladem vážné práce vědecké, která zasluhuje uznání, i když nelze všem detailům přisvědčiti".

V době Chaloupeckého pobytu v Bratislavě vznikly za jeho přispění některé významné edice pramenů ke slovenským dějinám. Pobyt na Slovensku v něm také vyvolal zájem o nejnovější dějiny česko-slovenských vztahů. Své poznatky shrnul v pracích "Martinská deklarace" a "Zápas o Slovensko 1918". V roce 1937 přispěl svými názory o počátcích českého a polského státu i do třetího dílu "Dějin lidstva". Jejich systematické zpracování pak podal v prvním díle Laichterových "Českých dějin". Slovenská kapitola Chaloupeckého života skončila v roce 1938, kdy se vrátil zpět na Univerzitu Karlovu, aby zde jako nástupce Josefa Pekaře převzal výuku československých dějin. Jeho činnost však byla předčasně v listopadu 1939 přerušena uzavřením českých vysokých škol.

Chaloupeckého působení nezůstalo omezeno pouze na univerzitní půdu a již v roce 1925 se stal dopisujícím členem Královské české společnosti nauk. O sedm let později byl zvolen mimořádným a v roce 1938 řádným členem České akademie věd a umění. Od roku 1935 byl rovněž členem a předsedou historického odboru Československé národní rady badatelské. I během druhé světové války pokračoval ve vědecké práci. V roce 1942 tak vyšel sborník nazvaný "Na úsvitu křesťanství", v němž shrnul své poznatky o raně středověkých českých dějinách. Na svou předešlou práci na Univerzitě Karlově mohl navázat až v roce 1945. Chaloupecký nyní věnoval pozornost zejména studiu nejstarších českých dějin, především otázkám spojeným se sv. Václavem, sv. Vojtěchem a Kristiánovou legendou, a době vlády Karla IV.

Po skončení války se Chaloupecký opět aktivně zapojil do společenského dění. V letech 1946 - 1951 zastával post tajemníka I. třídy ČAVU. V roce 1949, poté, co Josef Macůrek předložil České akademii věd a umění podrobnou zprávu o bohemikách v budapešťských archivech, byl Chaloupecký zvolen do komise mající za úkol pokračovat v těchto výzkumech. Na začátku roku 1951 se Chaloupecký stal i členem komise, která měla vést jednání o pozůstalosti Německé akademie věd v Praze. Do těchto jednání mu již nebylo dáno výrazněji zasáhnout, neboť 22. listopadu tohoto roku v rodných Dětenicích zemřel.

Jan Hálek,
Archiv AV ČR