Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2001  > květen  > obsah

GLORIA DEI aneb CHVÁLA CHYBY

 

Dostala jsem laskavé upozornění, že v úvodu minulé přílohy Akademického bulletinu věnované kvetení, o kterém hovořil pan docent Krekule, se objevila chyba.
Šlo o můj úvod, pan docent je v tom nevinně.
To já na okraj jeho vyprávění o zázraku apikálního meristému, o dobrodružství, kterým je hledání hormonu jménem florigen, o složitosti na pohled tak prosté a poetické věci, jakou je kvetení, opěvovala růži, růži naší maminky, latinsky zvanou Gloria Dei.
Sláva dne, vysvětlila jsem, aby ti, kdo neumějí latinsky, porozuměli.
A hle!
Gloria Dei není Sláva dne.
Je to Sláva Boží…
Byla jsem přistižena ve slabosti, z níž jsem podezírala druhé. Prosím, aby mě latiníci i ti druzí omluvili.
Ale chci se bránit.
Gloria Dei je totiž v mém vědomí, v mém srdci, v mém životě tak hluboko uložena jako Sláva dne, tak tam září, tak tam hovoří o všech krásách, které den zaplavený světlem může mít, že se nemohu jen tak smířit s oprávněným upozorněním, jehož se mi dostalo, a ptám se sama sebe: Co se stalo, vždyť latinu jsem se učila, vždyť Pána Boha ctím, vždyť nejsem tak docela lehkomyslná?!
Jak to, že Gloria Dei se mi stala Slávou dne, bez zachvění, bez jakékoli pochyby, bez zardění a odjakživa?
Maličký posun, podle slovníku: dies diei, Deus Dei. Past těm, kdo jsou letmí.
Budiž.
Ale tam není ten údiv.
Údiv je pro mne v tom vnitřním, nerozumovém propojení dne, světla, krásy a zázraku stvoření v zahradě, v maminčině tváři a ruce, v lásce, kterou to všechno dohromady znamená, a která nerozlišuje odtud potud a dává, plyne, zpívá, zaplavuje radostí, v níž světlo je den a den je Bůh a Bůh je každý, kdo miluje, a každý kdo miluje, je láska a Gloria Dei je vzpomínka na tu lásku, na to světlo, na ten den, kdy maminka stála uprostřed zahrady, zalévala kytky a rozdávala paprsky radosti.
Žlutá zářící Gloria Dei od toho dne byla a je dál v naší zahradě i v zahradě mého života světlem, znamením lásky, radostí, pohlazením, slávou dne.
Není to snad všecko sláva Boží?
A tak se usmějte nad tou chybou, jako já. Dokonce ji přijměte, prosím.
Mě zahanbila. Ale upozornila mě taky, že vnímáme, žijeme a vyjadřujeme se na hlubších úrovních, než tušíme. Skrývají se v nich nečekaná spojení, překvapivá souostroví vztahů i doteky toho, co je možná - určitě - pravda.
Srdcem víme. Ústy se pleteme.

Řeknete: Ale chyba je chyba.

 

Přesto vím docela jistě, že může být blahodárná, že se může stát úlevou, únikem ze strohé dokonalosti, když rozezní nové tóniny, dovolí nabrat dech, rozesměje tam, kde vše bylo tak dokonale v pořádku a tak vážné, že se nedalo vydechnout.

Následující postřeh do Akademického bulletinu sice dvakrát nepatří, ale protože je jaro, protože jistý milý autor odjel do světa a neodeslal předtím bulletinu slíbený materiál - vida, stala se chyba - dovolte mi zaimprovisovat.

Kdysi jsem stála na jevišti. Za mnou běžel film a bylo třeba pohybovat se, mluvit, reagovat v synchronisaci s jeho neúprosným sledem obrazů, hudby a pauz. Jen v nich se dalo mluvit. Naučený text, lano, jehož se držíte i s jeho špílci pro zasmání, zaručuje, že neselžete, že opona nebude zatažena, protože nevíte jak dál, že úspěch je zaručen.

Ona zaručenost, jistota opřená o stálé opakování a o mechanismus synchronisace s filmovým obrazem začne dříve nebo později působit ztuhnutí gest, tváře, slova, citu.

A tu se jako požehnání objeví chyba. Jak?

Na příklad se přetrhne onen i vás rytmizující film a nastane prázdno a ticho, na jevišti i v sále. Co teď?

Hlediště dál hledí, stovky uší čekají, stovky očí míří do znehybnění, které nastalo, stovky úst se chystají vyslovit nějaké slovo, označující znechucení, malér, trapas.

Někdo kýchne a - už se můžete chytit! Můžete cokoli, napětí povolilo, vyprávějte, jak se jednou stala chyba a vy jste růži Gloria Dei přeložili jako Slávu dne, zatímco ona to byla Sláva Boží, vzpomeňte si na kýchání, kterým se proslavil váš dědeček, jinak oblíbený lékař v malém městečku, to už jsme v Českém ráji, můžete se po něm ve svém vyprávění rozjet kam chcete, Trosky, Kozákov, hrad Kost, historie je vždycky vítanou možností přivolat všem známé postavy.

O čemkoli je možno mluvit, než bude slepen a znovu založen přetržený film. Diváci, uvržení s vámi do jednoho průšvihu, se úměrně vaší radosti z náhlého volného prostoru rozradostní s vámi, dají se do řeči přes rampu, budete-li chtít, dají se s vámi do zpěvu, vyzvete-li je, spojí se s vámi v nádherném dobrodružství hry na nečekané, v níž jeden druhého objevujeme, bavíme a překvapujeme drobnými nápady, které nás všecky těší, neboť jsme zvyklí nechat se bavit tím, co ohromuje a hlavně tím, co připravili jiní.

A hle, i my jsme pokladnicí nápadů, smíchu, vzpomínek, příběhů - jen chtít a přijmout ten proud volnosti a rozehrát se v něm, jen se neleknout chyby, ale uchopit ji!

Zatím naskočí film, představení jde dál, oživeno setkáním v docela jiné rovině, osvěženo přátelstvím, které vzniklo mezi vámi na jevišti a lidmi v publiku, potěšeno zjištěním, jak je snadné, aby se lidé měli rádi.

I to dokáže chyba.

A nejen to.

Chyba má své místo v dějinách, ve vědě a v umění. Příklady, které uvádím, jsou samozřejmě hrou na téma Chyba, nikoli vážným pokusem o důkaz.

Několik generací osadníků Nového světa staletí věřilo, že před jejich příchodem na americký kontinent tu nebyla žádná významná lidská kultura. Jejich omyl vyvrátili a chybu opravili později archeologové, když objevili a také letecky zmapovali jen ve státě Ohio více než sto tisíc podivuhodných valů a pahorků dokazujících, že už kolem roku 1000 př. n. l. žily v prostoru Severní Ameriky národy, obdařené podivuhodnou vizí světa. Svědčí o ní třeba Velký hadí pohorek, tvořený kameny přikrytými hlínou, který sleduje 405 metrů koryto říčky Bush Creek, zvedá se 50 metrů nad její hladinu a 90 centimetrů nad okolní terén, zatímco Orlí pahorek, jen tak namátkou, vzlétá ze svého místa ve státě Georgia ptačí siluetou s křídly v rozpětí 36,5 metrů, navršen z mnoha tun kamení zřejmě někdy kolem roku 500 n. l. lidmi, o nichž archeologové zodpovědní za místní výzkumy říkají, že to byli Hopewellové. Pozoruhodné je nejen množství, krása a technická dokonalost těchto památek, ale i to, že stejně jako kresby na jihoamerických pláních jsou výjevy, těmito stavbami zobrazené, v pravé podobě vidět jen z výšky. Zatím pochybujeme, že byly znameními pro mimozemské civilizace. Možná, že to bude jednou chyba…

Vždyť jak dlouho trvala víra, že Slunce krouží okolo Země? A kdy Kepler doplnil Koperníkův objev, že je tomu naopak, a při tom opravil pohled geniálního Poláka na obíhání Země kolem Slunce v kruzích? Víme tedy, že se děje v elipsách.

Kolik podivuhodných chyb zná věda. Kolik odvahy riskovat, že se jich dopustím, chci-li poznat pravdu, a kolik víry, že někdo jednou donese mou pochodeň dál, když nedosáhnu cíle nebo se pravdě jen přiblížím!

Že se i do této úvahy nevloudila chyba, za to vděčím řediteli Astronomického ústavu AV ČR panu profesorovi Janu Paloušovi. Vysvětlil mi, že vše je jinak, když jsem se ptala, zda Hubbleův teleskop opravdu odhalil rozpínání Vesmíru a dokázal tak chybu, tradovanou do začátku 20. století - Vesmír je statický a hotový jednou provždy. Jeho odpověď zní: "V roce 1929 americký vědec E. P. Hubble dokázal, že radiální rychlost galaxie je přímo úměrná její vzdálenosti, což se projevuje jako tak zvaný rudý posuv světla galaxií, který je v moderní astronomii vykládán jako jeden z projevů expanse Vesmíru. Po Hubbleovi pojmenovaný vesmírný teleskop a na zemském povrchu umístěné dalekohledy nových technologií dnes umožňují další rozšíření naší představy o tom, že je Vesmír živý."

Potud pravda o povaze mé vesmírné chyby.

Nejen v astronomii změnil čas pohled na skutečnost. Na základě poznatků kvantové fyziky uvažuje americký lékař a vědec indického původu Deepak Chopra o tom, že lidské tělo není uzavřená, od svého okolí oddělená socha, jak je cítíme, ale transparentní systém, společenství molekul v neustálé proměně, v živé souvislosti s pozemským i vesmírným prostředím, stejně jako s vlastní hlubinou, duší.

Stejné poznání měly už dávné kultury Východu. Porušení souvislosti s pramenem života je v křesťanství viděno jako důsledek neuposlechnutí příkazu Stvořitele, Pád člověka. Dopustil se chyby, kterou následovalo Vyhnání z ráje.

Postavení chyby ve vědě i můj zájem o ni uvádí na pravou míru jiný americký fyzik, Fritjof Capra, když v jednom svém textu říká: "Nové teorie nečiní teorie předcházející neplatnými, jen zlepšují aproximaci. Kvantová mechanika například nedokázala, že Newtonova mechanika je chybná, ukázala jen, že má Newtonova fyzika omezenou platnost."

To je spravedlivé a čisté vyjádření problému.

A co nám dává chyba v umění? Tady často znamená, že vzniká něco nového. Chce projevit skryté, vyslovit nevyslovené, zobrazit utajené.

Proč rozlévali malíři holandských zátiší někdy svůj obraz až na jeho rám, proč Alfons Mucha porušoval kružnici, tvořící horizont jeho kreseb, a nechával postavu vstoupit do volného prostoru gestem ruky, lemem šatů, vláním vlasů? A proč Piccaso zachycoval na jedné ploše tvář ze všech stran její podoby a tak ji rozbíjel a vlastně znovutvořil nečekaným, neobvyklým způsobem, aby se objevila celá a úplná navzdory ploše, která je jen plochá?

Dokonalost, hotovost, uzavření - ano.

Ale přijde chvíle, kdy obsah dozraje, cit překypí, myšlenka zableskne načerpanou energií - a porušení, chyba dá vznik něčemu, co tu ještě nebylo a co je jiné, nové.

Kdy dává ticho slovo? A prázdno tón? A nevědomo vědomí? Kdy mraky dají déšť a jabloně plody? Kdy se narodí člověk?

Když se naplní čas.

To, co je naplněno, chce přivést svoje tajemství na svět.

Úzkost, jak to dopadne, je snad jedinou chybou na kráse takové vzácné chvíle.

Závěrem příběh Alexandra Fleminga. Vypráví o vzácné chvíli, kdy se stala chyba, která byla a stále ještě je požehnáním pro bezpočet nemocných lidí. Způsobila objev penicilinu. Citace je převzata z knihy "Kdy, kde, proč a jak se to stalo - Nejdramatičtější události, které změnily svět", Reader´s Digest 1997.

"Jednoho nevlídného, deštivého odpoledne v září roku 1928 pracoval skotský bakteriolog Alexander Fleming ve stísněné a neútulné laboratoři v londýnské nemocnici St Mary´s. Připravoval si přednášku o stafylokoku, běžné bakterii vyvolávající hnisání, jež je původcem infekčních kožních abscesů a vředů. Doufal, že se mu podaří najít lék na tyto i mnoho dalších nakažlivých chorob, které často působí smrt.

Na pracovním stole měl plno mělkých skleněných misek, v nichž pěstoval bakterie. Právě si povídal s kolegou, který jej přišel navštívit, když si povšiml, že se na jedné odložené misce šíří zvláštní zelená plíseň. Zřejmě napadla její bakterie, které neutvořily obvyklou masu, nýbrž jakési kapičky. Flemingovi se zdálo, že záhadná plíseň bakterie rozkládá. "Podívej se," řekl svému hostu. "Je to zajímavé a možná důležité." Ten souhlasil. Odložili pak kontaminovanou misku stranou s tím, že ji Fleming později prozkoumá. V té chvíli věděl jen to, že se do jeho laboratoře - pravděpodobně otevřeným oknem - dostala nějaká spora, drobounký výtrus, který se usadil na misce s bakteriální kulturou.

Druhý den ráno se sedmačtyřicetiletý Fleming pustil do určování záhadné plísně. Když se na vzorek podíval pod mikroskopem, viděl, že je pokryt zelenými skvrnkami, typickým znakem plísně. Pojmenoval ji později - protože se tvarem podobá štětci (latinsky penicillus) - Penicillium notatum. Později název zkrátil na penicilin.

Několik příštích dní strávil Fleming laboratorními zkouškami. Uložil nově objevenou plíseň do nádobky s "bujonem" (živou tekutinou) a čekal, zda v ní plíseň poroste. Zakrátko opravdu vytvořila na povrchu souvislou vrstvu a později zbarvila tekutinu do žluta. Nebylo vyloučeno, že žluté zbarvení způsobila nečistota a že tento jev nemá se samotným penicilinem nic společného. Přesto se o nové látce začalo hovořit jako "žlutém zázraku" a "plísňovém zlatu".

Fleming objevil, že plíseň vyloučila do "bujonu" žluté kapky jakési látky, která ničila bakterie stejně spolehlivě jako plíseň sama. Dokonce i po zředění v poměru 1:800 penicilin stále zabíjel různé choroboplodné zárodky, například původce záškrtu, zápalu plic, vředů, bolení v krku, kapavky.

Přikročil ke zkouškám toxicity penicilinu na zdravých králících a bílých myších - a také na lidech. Zvířata klinické zkoušky přežila a tak Fleming použil jako pokusného králíka i jednoho ze svých asistentů, Stuarta Craddocka. Craddock trochu plísně pozřel - žádné nepříznivé účinky se nedostavily. Později mu Fleming penicilinem dokonce vyléčil zánět dutin.

O svých zjištěních podal Fleming zprávu siru Almrothu Wrightovi, vedoucímu očkovacího oddělení nemocnice St Mary´s. Vybavení laboratoře a pracovní podmínky nebyly nijak valné, ale Wright udělal, co mohl. Fleming nicméně musel dále pracovat v nevlídné laboratoři, zatímco oba jeho asistenti, Craddock a Riddley, se tísnili v úzké, nedostatečně osvětlené chodbě s výlevkou, do níž sestry vylévaly vzorky moči.

Flemingův tým rychle zjistil, že i přes značnou účinnost byl penicilin schopný ničit zárodky jen po několik dní. Poté plíseň degenerovala a měnila se ve statickou, neúčinnou a lepkavou hmotu. Vědci se proto pokusili nový "zázračný" lék stabilizovat. Ještě jeden úkol si Fleming vytkl: provést zkoušky dalších plísní a zjistit, zda mají na bakterie stejné účinky jako penicilin.

V té době si opatřoval plísně od přátel a kolegů z uměleckého klubu v londýnské čtvrti Chelsea, na kterých vymáhal zablácené zahradnické boty či vyhozené páry zplesnivělých bot.

Mezitím si připravil o penicilinu přednášku, kterou v únoru 1929 přednesl v přeplněné místnosti londýnského klubu pro lékařský výzkum. Podal ji tak suše a bez humoru, že zájem přítomných vědců zcela zchladil. Stejně chladně byla přijata i zpráva, již o svých výsledcích zveřejnil. Fleming se však nedal odradit, přesvědčen, že penicilin může tisícům lidí zachránit život.

Pokračoval ve výzkumu po celá třicátá léta. Plíseň, kterou pěstoval, využíval k čištění vakcíny proti chřipce, která se pod jeho vedením v nemocnici St Mary´s vyráběla. Na požádání rozesílal vzorky penicilinu do laboratoří po celém světě, kde jimi vědci izolovali bakterie k použití při stejných pokusech, jakými se zabýval on.

Teprve na jaře roku 1940 se Fleming dočkal. Jeho víru v jedinečné léčivé schopnosti penicilinu potvrdili dva oxfordští kolegové. Věk antibiotik mohl začít.

"Obvinili mne," napsal Fleming, " že jsem si penicilin vymyslel, ale něco takového by nikdo nedokázal. Příroda… jej vytváří po tisíce let. Já jsem penicilin jenom objevil."

Příroda s námi mluví. Život, Vesmír s námi mluví. A zákon, který se tak projevuje, dává svá tajemství těm, kdo vytrvají, kdo umí přistoupit k tajemství s láskou a kdo poděkují, když se stali posly díla stvoření.

Všichni jsme pozváni k této účasti, i když děláme chyby. Kéž nás žádná neodradí od hledání zahrady, v níž kvete Gloria Dei.

 

Sylva Daníčková