Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2001  > duben  > obsah

Papua-Nová Guinea známá neznámá Rozhovor s doc. RNDr. Vojtěchem Novotným, CSc.

Doc. RNDr. Vojtěch Novotný, CSc. (nar. 1964) vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 1989 pracuje v Entomologickém ústavu AV ČR v Českých Budějovicích. V roce 1993 začal přednášet na Biologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, na níž se v roce 1998 habilitoval jako docent. Pracovně a studijně pobýval na Papui-Nové Guineji, v Guayaně, Panamě, ve Vietnamu, Velké Británii a Spojených státech amerických. Od roku 1995 pracuje převážně na Papui-Nové Guineji, kde se zabývá studiem ekologie herbivorního hmyzu. V roce 1999 mu byla udělena Cena AV ČR pro mladé vědecké pracovníky za práci \"Evoluční ekologie hmyzích společenstev v deštných tropických lesích\".

To je výsledkem souhry mnoha neočekávaných událostí a nepravděpodobných náhod, a tedy překvapením i pro mne samotného. Asi jedinou spolehlivou cestou, jak si udržet kontrolu nad geografickou polohou svého pracoviště, je zůstat doma a nejezdit vůbec nikam. Jakmile se člověk pustí do širšího světa, nikdy neví, jakým způsobem a kam ho jednotlivé události povedou. Moje první cesta na Papuu-Novou Guineu byla plánována jako krátkodobá výzkumná stáž, jež byla výsledkem jednak mého dlouhodobého zájmu o tropickou biologii, jednak odborných kontaktů navázaných v jedné z historických pivnic města Yorku. Původně půlroční pobyt se ale protáhl na rok a nakonec se vyvinul v dnes již pětiletý projekt, který zabírá téměř veškerý můj čas.

Papua-Nová Guinea ale není první zemí, kde pracujete v terénu.

Papua-Nová Guinea skutečně není první tropickou zemí, kde jsem pracoval, je ale pravděpodobně zemí poslední. Je to země, která, podle mých zkušeností, člověka buď velmi rychle odradí, takže záhy a v panice odjíždí domů, anebo ho naopak natolik vtáhne do svých tenat, že se už, alespoň mentálně, nikdy úplně domů nevrátí a nezbude mu tedy, než aby se neustále vracel tam. Což je bohužel, nebo naštěstí, můj případ.

Mohl byste, prosím, přiblížit čtenářům Akademického bulletinu Vaši práci na Papui-Nové Guineji? Žije a pracuje tam více vědců z Evropy nebo z České republiky?

Zabýváme se studiem ekologie herbivorního hmyzu v tropických deštných lesích. Výzkum vede náš tým z Entomologického ústavu AV ČR a Biologické fakulty Jihočeské univerzity, nicméně je to poměrně velká a složitá operace, na které se rovněž podílí řada dalších spolupracovníků a institucí, včetně Smithsonova ústavu a Minnesotské univerzity ze Spojených států. Snažíme se zmapovat složení a funkci velice složitých tropických ekosystémů. Pracujeme v deštných lesích s více než 150 druhy dřevin na hektaru plochy, na něž se váží složité potravní sítě hmyzích herbivorů zahrnující tisíce druhů a na ně pak dále navazují komplexy parazitů a predátorů. Vyznat se v takovém systému, nebo ho dokonce jen popsat, je dlouhodobým úkolem a po pěti letech práce patnáctičlenného výzkumného týmu jsme teprve na začátku. Kromě nás působí na Nové Guineji rovněž řada dalších vědců, zejména ze Spojených států, Evropy a Austrálie. Nakonec, je to ostrov hostící dvacetinu všech světových druhů rostlin a živočichů a jako takový je pro biology velmi atraktivní. Nicméně náš projekt je v současné době pravděpodobně tím nejrozsáhlejším.

Jak vypadá Váš pracovní den?

Pracovní dny se dělí na ty rutinní, šedě úřednické, a na ty ostatní. V takový úřednický den pracuje část týmu na pralesních výzkumných plochách na sběru dat a vzorků, zatímco ostatní pracují "doma" na stanici na identifikaci a vyhodnocování vzorků hmyzu, baví se jednoduchými laboratorními experimenty, pomocí nichž testujeme například potravní preference herbivorního hmyzu, dokumentují a databázují získaný materiál a rovněž se starají o běžný provoz a technické zabezpečení výzkumné stanice. V tropických podmínkách totiž není samozřejmou ani samotná existence stanice, nemluvě už o její údržbě a zásobování; to vše si vyžaduje podstatně vyšší úsilí, než kdybychom operovali třeba z Českých Budějovic. Kromě úřednických dnů máme naštěstí ještě dny expediční, kdy pracujeme na odlehlých pralesních lokalitách, kam se lze dostat pouze malým letadlem anebo několikadenním pochodem s nosiči. To by ovšem bylo téma spíše na knihu než na odstavec.

Spolupracujete i s domorodci. Četla jsem, že máte místní asistenty. Jaké mají vzdělání a jak se Vám s nimi spolupracuje?

To je poměrně zajímavý aspekt našeho projektu. Obvykle se tropický výzkum vedený z evropských či amerických univerzit omezuje na krátkodobé najímání domácích průvodců, nosičů nebo jiných námezdných pomocníků, zatímco na kvalifikovanou výzkumnou práci jsou vědečtí pracovníci a studenti. Náš přístup je poněkud jiný. My samozřejmě spoléháme rovněž na vědce a studenty, kteří celý výzkum vedou, nicméně hlavní práci v terénu i laboratoři odvádějí novoguinejští asistenti, kteří s námi pracují v rolích laboratorních techniků. Biologické znalosti Novoguinejců, kteří stále ještě ve své většině žijí v těsném kontaktu s tropickým lesem, jsou v mnoha ohledech podrobnější a důkladnější než znalosti profesorů tropické ekologie z evropských či amerických univerzit. My se snažíme doplnit tyto tradiční znalosti rostlin a živočichů aspekty, které v jejich vzdělání chybí, jako je například obecnější biologická teorie a zacházení s mikroskopem, počítačem, internetem či automobilem. Kombinace tradiční novoguinejské biologické vzdělanosti s tou naší, evropskou, jež je jednak více technologická a jednak více teoreticky orientovaná, se výborně osvědčuje a řekl bych, že je pro obě strany zajímavá. Kromě toho je každodenní kontakt a někdy i konflikt rozdílných kultur značně zábavný.

Domlouváte se s domorodci anglicky? Na Nové Guineji se podle Encyklopedického slovníku mluví více než 700 jazyky.

Nová Guinea je skutečně mimořádně rozmanitá nejenom biologicky, ale i lingvisticky a kulturně. Devět Novoguinejců z našeho týmu hovoří sedmi různými, navzájem nesrozumitelnými jazyky. V celé zemi se ovšem mluví také pidžin angličtinou, což je taková velmi modifikovaná verze angličtiny, a tu se lze poměrně snadno naučit. Problémy s komunikací tedy nemáme.

Práce ale není všechno. Jak trávíte volný čas na Papui-Nové Guineji? Máte vůbec nějaký?

Já bych Vás paní redaktorko trochu opravil, já se domnívám, že práce v zásadě je všechno, a hranice mezi volným časem a prací je u mě velice rozostřena. Přesto jsou některé aktivity, jež jsou pracovní a nepříjemné, což je různé úřadování, a pak jsou aktivity, které jsou pracovně odpočinkové. K takovým patří kromě analýz obzvláště pěkných dat i terénní práce v různých zajímavých tropických ekosystémech, často zpestřované i naivně antropologickými reflexemi, stimulovanými kontakty s místními kmenovými společnostmi.

Mnozí z nás četli knížky ruského přírodovědce a cestovatele Miklucho-Maklaje, který na konci 19. století prováděl výzkumy na Papui-Nové Guineji a zkoumal zejména kulturu Papuánců. Jaká je ale dnešní Papua a její obyvatelé?

O Miklucho-Maklajovi jsem poprvé slyšel na hodinách ruštiny na gymnáziu a tenkrát jsem se domníval, že je to jen další nesmyslná postava, která se dostala do osnov na základě toho, že to byl Rus. Až později jsem zjistil, že to byl naprosto výjimečný biolog a antropolog. Působil asi 30 km od naší stanice, takže prarodiče některým z našich spolupracovníků ještě vyprávěli o podivném bílém člověku, svého času považovaném za příchozího z Měsíce. Od té doby se samozřejmě Nová Guinea změnila, jsou to ale změny vesměs povrchní, jako například nástup moderní technologie v podobě automobilů, elektřiny a tak podobně. Ovšem tak jako my v České kotlině jsme se od 19. století příliš nezměnili i Papuánci zůstávají v podstatě stejní.

Pobyt v tropických krajích je považován za zdravotně rizikový. Platí to i pro Novou Guineu?

Pobyt v tropech má skutečně auru jistého dobrodružství, jež ovšem zmizí, jakmile si uvědomíme, že tímto "dobrodružným" stylem žije mnoho desítek milionů lidí po celý život. Pro moderního Evropana je většina strádání, s nímž se v tropech setkává, rázu povýtce psychického. Například strach z jedovatých hadů vadí obvykle více než hadi samotní, které je vidět jenom zřídka. Stejně tak celoroční odloučení od sprchy s teplou vodou vnímá řada lidí velmi emotivně, ačkoliv fyziologické následky nemá žádné, nebo jen pozitivní. Jakmile se ale novic v oboru tropické biologie zbaví obvyklých pověr, jež mu v dětství vštípili rodiče, jako že slušný člověk by měl být neustále čistý a nemít vůbec žádné parazity, může si užívat svůj pobyt v tropech s vyrovnanou myslí a v dobré náladě.

Ve Vašem životopise jsem se dočetla, že jste ve druhé polovině 90. let pobýval ve výzkumném institutu v Madangu na Papui-Nové Guineji. Mohl byste čtenářům Akademického bulletinu představit tuto instituci a případně ji porovnat s českým vědeckým ústavem?

Skutečně jsem začínal jako host výzkumné stanice, která byla provozována soukromou americkou nadací Christensen Research Fund. Byla to jedna z řady výzkumných základen, které jsou porůznu budovány v tropech jako záchytné body pro biologický výzkum. Nutno poznamenat, že skoro všechny tropické instituce tohoto typu jsou poněkud bizarní útvary, neboť věda je v zásadě euroamerická obsese a v tropických společnostech nemá širší společenské zázemí. Výzkumné stanice jsou v takových společnostech cizími tělesy a tomu také odpovídají jejich osudy, jež jsou většinou dobrodružné a obvykle končí katastrofou. To byl i případ stanice Christensenovy nadace, jež byla po deseti letech činnosti neočekávaně uzavřena, a my jsme se tak s celým výzkumným projektem náhle ocitli osamoceni na mořském břehu a nezbylo nám, než založit a vybudovat si na něm instituci novou, vlastní. Nepochybuji, že skončí rovněž dobrodružně.

Pane docente, jak dokážete skloubit náročný výzkum v terénu s prací v ústavu a pedagogickou činností na Jihočeské univerzitě? A věnujete se ještě dalším aktivitám: přispíváte do časopisu Vesmír, popularizujete vědu na různých přednáškách, účastníte se kongresů, jak všechno zvládáte?

V první řadě se musím přiznat, že nejsem přílišným zastáncem hektické pracovní aktivity a před poněkud násilně znějícím kloubením různých činností dávám přednost jejich samovolnému splývání. V Entomologickém ústavu jsem zejména od toho, abych zkoumal ekologii hmyzu. Zda to dělám v Českých Budějovicích nebo na Nové Guineji, je čistě technický detail, jenž se projevuje snad jenom v tom, že mi cesta na výzkumný pozemek netrvá dvě hodiny pěšky, ale dva dny letadlem. Biologická fakulta JU patří naštěstí k těm osvíceným školám, které kromě výuky pěstují i výzkum. K němu se snažím přispívat z Nové Guineje. Kromě toho se podílím i na školení doktorandů. Jelikož vedení studentů na dálku se příliš neosvědčuje, řešíme to tak, že doktoranda vždy odešleme na roční zkušenou na Novou Guineu, což mladého člověka zpravidla poznamená na celý život. Popularizace, přednášky a kongresy jsou již vysloveně oddechové aktivity, do kterých se pouštím, když si chci odpočinout.

Jaké jsou Vaše další plány do budoucna?

Do budoucna bychom v první řadě chtěli udržet a pokud možno nade všechny meze rozvinout náš novoguinejský výzkumný program. Jsme stále ve fázi růstu, kdy se každé, i okrajové, zlepšení infrastruktury hned výrazně projeví na výsledcích. Proto vždy, když se nám podaří získat o trochu víc peněz, ihned bereme dalšího studenta, školíme dalšího technika, zvětšujeme a zlepšujeme výzkumnou stanici, expandujeme do nových oblastí výzkumu i do vědecky dosud neprobádaného novoguinejského terénu. Dovedu si velmi živě představit, jak se náš projekt, pokud bude úspěšný, rozroste do mezinárodně významné výzkumné operace. Na druhé straně stačí několik neúspěchů ve financování a celá pět let budovaná struktura se náhle zhroutí a doslova přes noc přeroste džunglí. To se na Nové Guineji stávalo a stává neustále, je to totiž velmi dynamická země. Mým hlavním úkolem pro nejbližší roky je takovému osudu zabránit.

Hodláte pro širší veřejnost napsat knížku o svém pobytu na Papui-Nové Guineji?

Zajímavé zážitky se hromadí, takže to nevylučuji. Rozhodně bych ale nechtěl skončit u nějakého povrchního cestopisu. Existuje rčení, že člověk je odborníkem na cizí zemi, pokud v ní prožil méně než týden nebo více než deset let. Já jsem tu první příležitost už dávno propásl, teď tedy nezbývá než počkat, až se tím odborníkem znovu stanu. Snad tedy někdy v roce 2005.

Zuzana Bukovská