Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2001  > únor  > obsah

Jaroslav Böhm, 100 let od narození

"Milý Jarošku! Včera jsem byl v Brně a přivezl jsem si krásnou Tvoji knihu (…)! Toto hluboké vědecké dílo, které je plodem Tvojí poctivé, několikaleté práce, zjedná Tobě ve vědeckém světě plné uznání a místo, které Tobě tam nesporně patří." Böhmův strýc Ludvík, který těmito slovy děkoval jednačtyřicetiletému synovci za věnování "Kroniky objeveného věku", se příliš nemýlil. Již před druhou světovou válkou byl Jaroslav Böhm uznávaným odborníkem v oboru archeologie, na "vědecké výsluní" se však dostal až v průběhu druhé poloviny 40. let; samozřejmě nejen díky zmíněné publikaci.

Jaroslav Böhm se narodil 8. března 1901 v Holešově na Moravě v rodině olomouckého berního úředníka. Zájem o moravskou minulost jej prý provázel již od dětství a konkrétní podobu začal získávat v době studií na olomouckém gymnáziu. Zásadní význam pro nasměrování jeho odborného zájmu měly dvě osobnosti: kustod olomouckého Vlastivědného muzea Filip Kovář, u něhož Jaroslav při studiu pracoval, a moravský notář - archeolog Jaroslav Palliardi, který jej zaměstnával od roku 1916 o prázdninách. Již na sklonku svých gymnaziálních let začal Böhm působit i veřejně, když se podílel na přípravě organizace koordinující aktivity středoškolského studentstva. Po jejím vzniku v červenci 1918 se stal jednatelem olomouckého ústředí. Krátce na to však rodnou Moravu opustil a na filozofické fakultě pražské univerzity si zapsal přednášky z oboru historie, geografie a prehistorie. Zpočátku jej prý vábilo rovněž studium orientalistiky, osobností prof. Lubora Niederleho byl však jednoznačně přitažen ke studiu archeologie. V roce 1924 předložil disertační práci věnovanou lužické kultuře, složil rigorózní zkoušky a 16. června byl promován doktorem filozofie. Dále byl již jeho život pevně spjat se Státním archeologickým ústavem. Začal zde pracovat ještě za studií a v ústavu (později přeměněném na Archeologický ústav ČSAV) setrval až do konce svého života. V jeho službách realizoval řadu výzkumů nejen v Čechách a na Moravě (Libušín, Budeč, Staré Hradisko), ale i na Slovensku (jeskyně Domica) a na Podkarpatské Rusi (Kušanovice). Jejich výsledky Böhm zpřístupnil v řadě studií i monografických publikací, z nichž jmenujme alespoň třídílné "Staré Hradisko" či práce "Skythové na Podkarpatské Rusi" a "Naše nejstarší města". Böhmova odborná pozornost se postupně soustřeďovala na problémy mladší doby bronzové a halštatského období. Knihu "Základy hallstattské periody v Čechách" předložil v roce 1938 k habilitačnímu řízení na Karlově univerzitě. V důsledku německé okupace se však řízení protáhlo. Soukromým docentem pravěku a rané doby kamenné na pražské univerzitě se tak Böhm stal až roku 1946. V tomtéž roce byl ministerstvem školství a osvěty pověřen také zastupováním profesury prehistorie a protohistorie na Palackého univerzitě v Olomouci.

Již těsně před válkou (v roce 1939) se Jaroslav Böhm stal ředitelem archeologického ústavu a nyní mu tato pozice umožnila výrazněji prosazovat své představy o realizaci archeologické vědy. Propagoval zejména velké plošné terénní výzkumy, při nichž se nezdráhal ověřovat moderní metody. Především díky takto vedeným výzkumům na jižní Moravě (dolní tok řek Dyje a Moravy, Staré Město, Dolní Věstonice) se začal utvářet obraz kultury Velkomoravské říše.

Počátkem 50. let začaly získávat konkrétní podobu snahy o zřízení Československé akademie věd. J. Böhm se těchto snah aktivně účastnil a ve vládní komisi pro vybudování akademie dokonce přijal funkci zástupce jejího předsedy. Dne 12. 11. 1952 byl rozhodnutím prezidenta republiky Klementa Gottwalda jmenován řádným členem ČSAV a II. náměstkem jejího prezidenta Zdeňka Nejedlého. Další funkce v nové akademii na sebe nenechaly dlouho čekat a Böhm se stal rovněž předsedou Ústřední redakčně-vydavatelské rady ČSAV, předsedou oddělení historicko-společenských věd ČSI a zastával ještě řadu jiných funkcí v akademii i mimo ni. Samozřejmě byl jmenován také ředitelem nově vzniklého Archeologického ústavu ČSAV, který navázal na činnost Státního archeologického ústavu, i řady dalších institucí zaměřených na prehistorické bádání. I v tomto "funkcionářském" období se

J. Böhm věnoval vědecké práci, jeho dílo bylo však značně poznamenáno dobou svého vzniku. "Byl jedním z prvních, kdož u nás tvůrčím způsobem aplikovali marxistické metody," psal uznale o Böhmovi počátkem 60. let jeho kolega J. Filip. Tato pokrokovost však vědecké hodnotě Böhmovy práce příliš neprospěla a jeho díla byla již po svém vydání odborníky napadána.

V roce 1957 nebyl J. Böhm na vlastní žádost znovu zvolen členem prezidia ČSAV. Žádost zdůvodnil snahou věnovat se plně vědecké práci, svoji roli ale jistě hrály i prohlubující se zdravotní problémy. Spolupracoval tehdy na větších projektech, mezi které patřil "Přehled československých dějin" nebo "Československá vlastivěda". Ač mu Z. Nejedlý v přání k šedesátinám notoval "radostnou píseň mládí a svěžesti" a v porovnání se svým věkem cítil jeho "mladost a přímo junáctví", chatrné zdraví Böhma trápilo stále víc. "Neúnavný, usměvavý vědec plný energie a smělých plánů," jak Böhma v nekrologu charakterizoval historik

F. Graus, zemřel 6. prosince 1962.

Pavel Kodera,
Archiv AV ČR