Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2000  > září  > obsah

Julius Glücklich (10. 5. 1876 - 28. 9. 1950)

Narodil se v Březových Horách u Příbrami v obchodnickém prostředí, které mu však vůbec nepřirostlo k srdci. Jak sám prohlásil, byl na počátku své vědecké dráhy ovlivněn idealistickým německým filosofem Wilhelmem Diltheym a německým teologem Ernstem Troeltschem do té míry, že po určitou dobu byl na vážkách, zda se věnovat historii nebo filosofii. Především pod vlivem učitelů Jaroslava Golla a Josefa Pekaře, díky přátelství s historikem Ladislavem Hofmanem a také díky úzkému vztahu k Zemskému archivu a jednomu z jeho archivářů, tehdy historikovi Kamilu Kroftovi (tomuto svému příteli věnoval v roce 1937 v ČČH medailon), zvolil historickou dráhu. Obohatil tak českou historiografii o řadu výtečných prací. Zapsal se ale do paměti též jako obratný organizátor historického studia a schopný pedagog. Ve srovnání se svými kolegy byl spíše introvertní osobností hlubokých a ušlechtilých zájmů. Často musel přemáhat nemoci a fyzickou slabost.

Již na gymnáziu v Příbrami (maturitu složil 25. června 1895) se hlásil k řadám Masarykových ctitelů a stoupenců a na české universitě v Praze patřil k jeho oddaným posluchačům. Zde získal 9. února 1900 doktorát z filosofie, když jeden rok strávil studiem ve Vídni.

Prošel známou pražskou historickou školou Gollovou a dá se říct, že ke svým velkým učitelům měl dobrý vztah. Vyslechl si od nich nejednu pochvalu, ale občas také, jak vypovídá korespondence Golla s Pekařem, nepříznivou kritiku. V r. 1902 si Goll postěžoval Pekařovi, že Glücklichovo písmo mu "působí nepřemožitelné překážky", ale současně konstatoval, že by bylo dobré přibrat jej za stálého spolupracovníka v redakci ČČH. Když Glücklich oba historiky hájil na jaře 1912 ve svém článku proti Janu Herbenovi, mj. uvedl, že část mladších žáků Gollových nesouhlasí s jeho postojem k některým otázkám politickým. Pekař dal v dopise Gollovi najevo své roztrpčení: "Glücklichova objektivnost zdá se mi býti mnohem více židovskou spekulací, která chce na všechny strany vyjít dobře a moci handlovat mezi všemi nepřátelskými tábory."

To už Glücklich rok přednášel na české filosofické fakultě pražské university, ale předtím v letech 1899 až 1920 vyučoval dějepis a zeměpis na různých středních školách (Chrudim, Havlíčkův Brod, České Budějovice, Praha). Habilitoval se pro obor rakouských dějin spisem O historických dílech Václava Budovce z Budova. Pekař to ve svém dopisu Gollovi ze dne 20. února 1911 hodnotil po svém takto: "…už je to tady. V pátek se Glücklich konečně vyslovil. Nikdy jsem si nepomyslil v dobách, kdy můj antisemitismus byl zvlášť živý, že bych doporučil docenturu židovskou pro svůj obor. Ale jaká pomoc, právo na to má a to přece rozhoduje. Nezůstaneme tedy bez docenta … k zrození des neu beglückten Oesterreichs přispěje ten ortelovaný rebel - Václav Budovec z Budova."

Na pražské universitě pobyl jen krátce. V roce 1920 byl jmenován mezi prvních třináct profesorů rodící se filosofické fakulty Masarykovy university v Brně pro obor všeobecných dějin (1926/27 byl děkanem fakulty, 1927/28 proděkanem). V historickém semináři, který pomáhal zakládat, působil až do konce června 1939, kdy se raději stáhnul do ústraní. Persekuci ze strany okupantů se ovšem nevyhnul. Pro svůj židovský původ byl nucen nosit Davidovu hvězdu, přestože on sám již v roce 1898 přestoupil k evangelíkům. V r. 1940 byl vyloučen z ČAVU i z KčSN a byl mu odepřen přístup do vědeckých knihoven. Nepomohla mu ani žádost jeho "árijské" manželky o zmírnění opatření proti manželovi, kterou podala v roce 1941 k zastupujícímu říšskému protektorovi Reinhardu Heydrichovi. Naštěstí však přežil.

Po válce se Glücklich nakrátko vrátil na Masarykovu universitu do Brna, kde působil do nového pensionování v září 1946. Od března 1947 do září 1950 přednášel historii na Palackého universitě v Olomouci. I zde přes již značné tělesné vyčerpání pomohl svými zkušenostmi realizovat historický seminář obnovené olomoucké university.

Nejspíš právě v úvodu zmíněné dilema z raných let bylo příčinou toho, že se Glücklich pohyboval téměř výlučně ve sféře náboženských dějin. Jako mimořádný znalec politické a náboženské problematiky předbělohorského období přispěl svými pracemi výrazně k poznání vzniku české stavovské opozice a její ideologie. Především pak zasvětil své bádání vedoucí osobnosti Jednoty bratrské Václavu Budovci z Budova a jeho době, kterému věnoval dlouhou řadu svých studií, jmenujme Mandát proti Bratřím a jeho provádění v letech 1602 až 1604 (1904), Prameny a vznik Budovcova Antialkoranu (1906), Kšaft duchovní Václava Budovce z Budova (1937) nebo Speculum Martyrii Budoveciani (1946). O náročnou heuristickou práci v Basileji, Berlíně, Drážďanech, Paříži, Vídni i domácích archivech je opřena edice Budovcovy korespondence: Václava Budovce z Budova korespondence z let 1579-1619 (1908) a Nová korespondence Václava Budovce z Budova z let 1580-1616.

Vedle Budovce se Glücklich věnoval také studiu 19. století, konkrétně době a působení Havlíčka a Palackého. Je škoda, že své přednášky na toto téma nevydal tiskem a uveřejnil jen menší pojednání o některých vybraných problémech, třeba Dopis Poláka ze Slovanského sjezdu r. 1848 (1925) či K historii našeho politického programu (1903). Profesor Glücklich zemřel v Praze 28. září 1950. Při smutečním obřadu se s ním jménem posledních několika málo žijících žáků Gollovy školy rozloučil ministr Zdeněk Nejedlý.

Martin Martinovský,
Archiv AV ČR