Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2000  > duben  > obsah

Malá jarní hudba aneb Význam Prahy v Mozartově itineráři (PŘÍLOHA)

Na mozartovské téma píše pro Akademický bulletin doc. PhDr. Tomislav Volek, Ústav pro hudební vědu AV ČR.

Málokterému uměleckému tvůrci se cestování stalo tak základním zdrojem potřebných vědomostí o životě, jako tomu bylo v případě Mozartově. Jak známo - nikdy nenavštěvoval žádnou školu, zato však podnikl 17 velkých cest Evropou, na nichž strávil celkem 10 let a dva měsíce svého života. Otázka jak ona setkávání s desítkami měst mnoha zemí vypadala a co mu přinášela, se nutně stává jedním z předních témat Mozartovy lidské i umělecké biografie. Co ho do toho či onoho města vedlo, jak tam byl přijat, s kým se tam setkal, kolik podnětů a příležitosti k tvorbě mu ono město poskytlo, jakou stopu v něm zanechal?

12_1.jpg
Zdroj: Wikimedia Commons
Posmrtný portrét Wolfganga Amadea Mozarta od Barbary Krafft z roku 1819
 

Pokud projížděl Evropou jako zázračné dítě řízené otcem, který osvědčoval schopnosti zdatného uměleckého a reklamního agenta, budil W. A. Mozart pozornost a nadšení společenské smetánky i nejlepších profesionálních hudebníků. V dubnu 1765 psal z Londýna do Čech o devítiletém Mozartovi český houslista a skladatel Anton Kammel, že je to "zázrak světa", že "hraje virtuosně na cembalo a komponuje jako anděl..."Avšak jak dozrával lidsky a umělecky, jeho popularita v těchto kruzích se zmenšovala. Přestal být kuriositou a stal se problémem. Jeho hudba se začala jevit většině posluchačů příliš náročnou a kolegy z profese dráždil víc a víc jak svým chováním - odmítal chovat se tak, jak se od hudebníka té doby požadovalo, tj. lokajsky -, tak svým enormním nadáním, jež ostatní zastiňovalo.

Koncertoval v mnoha městech, v několika řídil své opery, ale žádné, žádné - to je na oné evropské "cause Mozart" nejnápadnější - mu nenabídlo to, co po léta hledal a co vlastně nebylo něčím mimořádným, tj. kapelnické místo s dostatečným existenčním zajištěním. Vždy se musel znovu vracet - ne bez zlomyslných úsměšků závistivých spoluhráčů - ke svému pultu houslisty salcburské dvorní kapely. Už proto své rodné město upřímně nenáviděl:

"Vy víte, jak Salcburk nenávidím! /.../ že to není místo pro můj talent! Především lidé od hudby se tu netěší žádné vážnosti, a za druhé tu není nic k slyšení; není tu žádné divadlo, žádná opera!"

Tak psal 7. srpna 1778 nešťastný Wolfgang z Paříže, z města, jež ho nepřijalo, do města, jež ho vypuzovalo. O půl roku později, 8. ledna 1779, k tomu v dopise z Mnichova otci připojil: "Přísahám Vám na svou čest, že Salcburk a jeho obyvatele nemohu ani cítit, jejich řeč, jejich životní způsoby jsou mi nesnesitelné…"

Vytouženou možnost komponovat opery mu nabídla jen Itálie, přesněji řečeno pod rakouskou správou stojící Milán, kde objednávky zajistil rakouský guvernér. Ale i v habsburské části Itálie skončila Mozartova snaha dosáhnout vysněného kapelnického místa - u dvora arcivévody Ferdinanda - fiaskem. Místo bylo svěřeno mnohem méně nadanému českému skladateli Václavu Pichlovi...

Jestliže selhal Milán, první z všehovšudy čtyř měst za hranicemi rodného Salcburska, jež si od největšího hudebního dramatika 18. století objednalo a také provedlo operu, jestliže i druhý pokus o Paříž skončil totální prohrou, stejně jako pokusy o Mannheim či o Mnichov, jemuž Mozart v říjnu 1777 marně nabízel "každoročně dodávat čtyři německé opery, dílem komické, dílem vážné", a který se až později na nadaného autora rozpomněl dvěma objednávkami, pak už mu zbývala jen naděje na Vídeň. Měla pro Mozarta - stejně jako všechna předchozí města, o jejichž přízeň se ucházel - tu kvalitu, v níž celoživotně viděl základní předpoklad svého úspěchu: byla sídelním městem s panovnickým dvorem a s dvorní operou.

Vídeň však poskytla Mozartovi to, co hledal, jen zčásti. Velké zklamání mu připravila už tím, že po skvělém úspěchu Únosu ze serailu (1782) od něho neobjednala další singspiel, který by byl možná i zachránil existenci německého singspielového divadla ve vídeňském Burgtheateru (1778-83). Habsburský dvůr pak vůči Mozartovi selhal naprosto; jedinou jeho prokazatelnou operní objednávkou u Mozarta byla jednoaktovka Divadelní ředitel.

Zcela odlišnou úlohu sehrála mezi významnými městy Mozartova itineráře Praha. Posuzujeme - li její postavení v souboru evropských měst, do nichž Mozart zavítal s úmyslem se v nich uplatnit jako skladatel a jako interpret, docházíme nutně k závěru, že šlo o město v mnoha aspektech nápadně odlišné od většiny ostatních měst Mozartova života. Především něco pro Mozarta podstatného postrádala, a proto stála po léta jen na okraji jeho horizontu a musela dlouho čekat na okamžik, až ji navštíví: postrádala panovnický dvůr. Panovnický dvůr jakožto přirozené centrum hudební aktivity vysoké úrovně. A také nejvyšších výdělků hudebníků.

Bohatý panovnický dvůr měla Paříž, proto tam Wolfgang cestoval dvakrát, stejně jako musel do Londýna, musel do Vídně, do Mannheimu, do Mnichova, do Říma, do Milána a do Bruselu (kde měli své dvory generální guvernéři rakouští), musel do Drážďan i do Postupimi atd. na rozdíl od jmenovaných residenčních měst Praha sice neměla panovnický dvůr, zato však měla něco, co ji postavilo na čelné místo mezi tzv. mozartovskými městy: veřejnou operní scénu. V době Mozartově bylo tomuto pražskému opernímu domu už přes padesát let, což znamená, že už stačil odchovat 2 - 3 generace operních nadšenců. Tím se v Praze dostal na historickou scénu nový činitel: početně silná vrstva hudebně vzdělaného divadelního publika. A právě tento společenský faktor de facto rozhodl o zrození krásného vztahu mezi Mozartem a českou metropolí.

Z této perspektivy nahlížena se Praha jeví jako dokonalý protipól Salcburku. Ten měl panovnický dvůr a dvorní orchestr, ale neměl operu, kdežto Praha neměla dvůr, ale měla operu, dokonce veřejně přístupnou. Italská opera se tu dokonce stala hlavní atrakcí světské kultury. Působila zde nepřetržitě v letech 1724 - 1807 a - co je zase pro causu Mozart nanejvýš důležité - typově se zásadně lišila od všech ostatních operních domů na sever od Alp: nebyla soukromým divadlem panovníkovým, hrajícím pro nepočetnou a uzavřenou společnost dvořanů, ale byla přístupná každému, kdo zaplatil vstupné. V jejím čele stál - po italském vzoru - impresário, který se v Praze těšil takové volnosti, o jaké se ředitelům dvorních divadel, zatížených povinností representace, ani nesnilo. Na pražské operní scéně se proto od jejího vzniku mohly objevovat - zvláště v době karnevalu - výstupy a narážky zcela nemyslitelné na dvorních scénách: scény opilého císaře, který blábolí nesmysly a češe se větví, roku1744 se v jednom intermezzu dokonce objevila scéna, kterou bychom dnes označili za "decentně stripteasovou" apod. Díky této volnosti a velkému ohlasu u místního publika, které vykupovalo velký počet představení, se pražská opera stala pro italské umělce - zvláště na začátku jejich kariéry - vyhledávaným místem. K důsledkům této obliby patřily i desítky světových premiér italských oper, jež se v Praze odehrály. Mezi jejich autory patřily takové osobnosti jako A. Vivaldi, Ch. W. Gluck a - W. A. Mozart. Světové premiéry jeho Dona Giovanniho (1787) a La clemenza di Tito (1791) nebyly tudíž pro Prahu něčím z principu mimořádným. Mozart byl prostě jedním z několika desítek skladatelů italských oper, jimž Praha nabídla, aby pro ni zkomponovali novou operu. Jinak řečeno: od nichž si pražské publikum - prostřednictvím místního impresária - objednalo novou operu.

Chápavé, poučené a kultivované operní publikum se stalo v Praze nejdůležitějším předpokladem pro kladné přijetí Mozartova díla. Italská opera si ho tu během šedesáti let své "předmozartovské" existence vychovala. Bylo šťastnou režií dějinného vývoje, že právě v 80. letech v Praze vrcholila obliba italské opery, což potvrzují i slova v pražských německých novinách z 8. července 1786, že totiž v Praze stačí návštěvníkovi chvíli postát na rohu ulice "a ze všech stran mu budou znít vstříc árie z oblíbených italských oper, takže se lze obávat, že se tu jednou budou dávat na ulici celé opery..."

Několik měsíců po zveřejnění tohoto dokumentu o lásce Pražanů k italské opeře zažila Praha premiéru opery Figarova svatba. Nebyla prvním Mozartovým operním dílem, které Praha poznala - primát patřil v roce 1783 Únosu ze serailu - ale tentokrát byl úspěch zcela mimořádný a pražský operní svět zaznamenal zakrátko opět něco zcela nebývalého: orchestr místní opery napsal Mozartovi dopis do Vídně, jímž ho zval k návštěvě Prahy. Dopis sám je ztracen, ale zmiňuje se o něm se zjevnou otcovskou pýchou Leopold Mozart v dopise z 12. ledna 1787. Skutečnost, že takový dopis existoval a že na něj Mozart bez dalších odkladů zareagoval cestou do Prahy, opět podtrhuje mimořádnost pražské operní situace: orchestr zve - aniž by musel nějako vyšší autoritu žádat o souhlas - skladatele z jiné země k návštěvě Prahy a k umělecké spolupráci. Což by mohl něco takového udělat orchestr nějaké dvorní opery?

Ale znovu si musíme uvědomit základní faktor, určující vztah Prahy k Mozartovi: přesto, že pozvání poslal skladateli orchestr a že se v té věci zřejmě angažoval i impresário, de facto rozhodovalo o takovém pozvání publikum: rozhodovalo tím, že si Mozartova díla oblíbilo a hojně je navštěvovalo, to znamená: hlasovalo pro ně... Svým nadšením pro Figarovu svatbu rozhodlo i o objednávce nové Mozartovy opery pro Prahu. Stala se jí "opera oper" - Don Giovanni.

Pražská objednávka na novou operu měla pro Mozarta v roce 1787 mimořádnou cenu: na vrcholu svých tvůrčích sil stojící autor, od něhož metropole, s níž z vlastního rozhodnutí spojil svůj život, žádné nové skladby neobjednávala, dostal teď - konečně! - příležitost zkomponovat velké operní dílo podle vlastních představ. Nikdo mu nic nevnucoval, nikdo ho neomezoval. Konečně mohl dát světu poznat, jaké prožitkové a tónové universum se v jeho osobnosti skrývá! V něm, jehož nikde v Evropě neuznali za hodného místa dvorního kapelníka a všude dávali přednost takovým Salieriům, Fischiettiům, Reichardtům, Pichlům atd.

Pražské znalecké publikum roku 1787 bylo skvěle odměněno, začež uspořádalo skladateli ovace. Ve Vídni už s týmž dílem tak dobře nepochodil, protože Vídeň roku 1788 neměla takové operní publikum jako provinční Praha, jež po desítiletí žila s italskou operou v přátelském obětí. Jenže - od pražského publika roku 1787 se velice lišilo publikum prvních a dalších desítiletí 19. století. Prošlo velkými změnami ve své společenské struktuře, ve svých kvalitách, v míře svého znalectví - a postupně přestalo rozpoznávat velké operní hodnoty Mozartova díla. Ztratilo svou vlastní tvář, ve vztahu k Mozartovi kleslo na úroveň ostatního evropského publika a vůbec už mu nevadilo, že mu v divadla předkládají vesměs deformující úpravy Mozartových děl. Tím Praha ztratila svůj význam ve sféře mozartovské operní interpretace. Proto hlásí-li se Praha tak ráda ke svým mozartovským právům, činí tak především díky svému vyspělému publiku ze sklonku 18. století. Vzdejme mu přes propast více než dvou století svou čest. Bylo vskutku něčím mimořádným

W. A. Mozart
Gottfriedu, svob. pánu Jaquinovi

V Praze 14. ledna 1787

Nejmilejší příteli!

Konečně nalézám chvilku, kdy Vám mohu napsat; - předsevzal jsem si, že napíši hned po svém příjezdu čtyři dopisy do Vídně, ale marně! - jen na jediný (tchyni) jsem se zmohl; a ten jsem dopsal jen do poloviny - má paní a Hofer jej museli dokončit. Hned po našem příjezdu (ve čtvrtek 11. o 12. hodině polední) jsme měli o překot co dělat, abychom do 1 hodiny byli u oběda. Po obědě poctil nás starý hrabě Thun hudbou, kterou provedli jeho vlastní lidé a která trvala skoro půl druhé hodiny. - Tohoto opravdového požitku si mohu dopřát den co den - V 6 hodin jel jsem s hrabětem Canalem na tak zvaný bretfeldovský bál, kde se scházívá výkvět pražských krásek. - To by tak bylo bývalo něco pro Vás, milý příteli! - V duchu jsem Vás již viděl, jak za všemi těmi krásnými dívkami a ženami - běháte? - ne, pokulháváte! - Netančil jsem ani jsem nekoketoval. - Netančil jsem, protože jsem byl příliš unaven, a nekoketoval jsem ze své vrozené blbosti. - Přihlížel jsem však s potěšením, jak všichni ti lidé radostně poskakovali při hudbě mého Figara, upraveného v samé čtverylky a německé tance; - neboť zde mluví všichni jen o - Figarovi; všichni hrají, troubí, zpívají, hvízdají jen - Figara. Nikdo nechodí na jinou operu než na Figara a věčně Figara; jistě velká čest pro mne. Teď abych však přešel opět ke svému dennímu pořádku. Protože jsem přišel z plesu pozdě domů a beztak jsem byl z cesty unavený a ospalý, není nic přirozenějšího, než že jsem asi velmi dlouho spal; a tak tomu skutečně bylo. - A proto nazítří celé dopoledne bylo opět ztraceno; nesmím zapomenout na hraběcí hudbu po obědě, a protože jsem právě ten den dostal do svého pokoje docela dobrý klavír, dovedete si snadno představit, že jsme jej večer nenechal stát tak nečinně a němě; vždyť se samo sebou rozumělo, že provedeme mezi sebou malý Quatuor in caritatis camera (a krásnou stužku máme také) a že bude zase celý večer ztracen; a tak tomu skutečně bylo. - Pro mne za mne, vyčiňte třeba Morfeovi; tento bůžek nám oběma v Praze přál; - z jakého důvodu nevím; zkrátka zaspali jsme pořádně.- Přece však jsme dokázali, že jsme byli již v 11 hodin u pátera Ungera a prohlédli si tam milostivě c. k. knihovnu a bohoslovecký seminář. - Když jsme si div nevykoukali oči z důlků, zdálo se nám, že slyšíme ze svých útrob malou žaludkovou árii; uznali jsme tedy za dobré jet k hraběti Canalovi na oběd - večer nás překvapil dříve, než byste se nadál - byl již čas do divadla. Poslechli jsme si tedy Le gare generose. - Nemohu Vám ani říci, jak hráli, protože jsem stále žvanil; a třebas to není mým zvykem, žvanil jsem snad právě proto, že tak hráli. - Basta; tento večer byl opět jako obvykle ztracen - teprve dnes se mi na štěstí naskytla chvilka, kdy se mohu zeptat po zdraví Vašich pp. rodičů a celé jacquinovské rodiny. - Doufám a přál bych si ze srdce, aby se Vám vedlo tak dobře jako nám dvěma. - Musím Vám upřímně přiznat, že (třebaže mne zde zahrnují všemi možnými pozornostmi a poctami a třebaže je Praha skutečně velmi krásné a příjemné město) přecejen se mi zase již velmi hodně stýská po Vídni; a věřte mi, že nejvíc po Vaší rodině. - Pomyslím-li, že po svém návratu se již jen nakrátko budu těšit z Vaší vzácné společnosti a pak ji na tak dlouho - ne-li navždy - ztratím - pak teprve vpravdě oceňuji přátelství a úctu, kterou cítím k celé vaší rodině. - Mějte se dobře, nejmilejší příteli, nejmilejší Hikkiki Horky! - to je totiž vaše jméno abyste věděl, vymyslili jsme si po cestě pro Vás všechna jména. Zde jsou: já jsem Punkitititi. - Má paní Šabla Pumfa, Hofer Rozka Pumpa. Stadler Nočibikičibi. Můj sluha Josef Sagadarata. Můj pes Šomanncky, paní Quallenbergová Runcifunci - slečna Cruxová Ps.: Ramlo Čurimuri, Freystadtler Goulimauli. Buďte tak laskav a sdělte tomuto jeho jméno. - Teď adieu. Příští pátek, 19tého, bude má akademie v divadle, budu musit patrně uspořádat ještě druhou. To prodlouží můj zdejší pobyt. Vyřiďte, prosím, svým ct. pp. rodičům můj uctivý pozdrav a svého pana bratra (kterého bychom ostatně mohli pojmenovati Blatterrizzi) za mne 1000krát polibte.- Vaší sl. sestře (Signorině Dini mini niri) líbám 100000krát ruce s prosbou, aby pilně hrála na svém novém klavíru. - Ale to je zbytečná připomínka - neboť musím říci, že jsem ještě neměl žákyni, která by byla tak pilná a projevovala tolik horlivosti jako ona. - A opravdu se již zase velmi těším, že ji budu - pokud mi to dovolí mé skrovné schopnosti - dále učit. - Apropos: chce-li zítra přijít - budu o 11. hodině určitě doma.- Teď by však již bylo na čase skončit - že ano? Jistě si to již dlouho myslíte. Mějte se dobře, můj drahý! - zachovejte mi své vzácné přátelství - napište mi brzy - opravdu brzy - a kdybyste snad byl příliš líný, zavolejte si Satmanna a dopis mu nadiktujte; ale nebude to tak upřímné, jako když mi napíšete sám. Inu - rád uvidím, jste-li mi takovým přítelem, jako já Vám jsem a vždy zůstanu.

P. S. Dopis, který mi snad napíšete, adresujte: v Thunovském paláci. Má paní se uctivě poroučí celé jacquinovské rodině, stejně jako Hofer. Ve středu zde uvidím a uslyším Figara - neohluchnu-li a neoslepnu-li do té doby. - Snad ale ohluchnu a oslepnu až po představení - - -

Vysvětlivky:

Gottfried svob. Pán Jacquin /1767 - 1792/, syn botanika Nikolause Josepha sv. p. J., s jehož rodinou byli Mozartovi v důvěrném přátelském styku asi od roku 1783. Družné přátelské soužití obou rodin dalo podnět k několika žertovným skladbám Mozartovým.

Bretfeldovský bál: dřívější literatura vesměs uváděla, že šlo o ples, jejž pořádal dr. Johann z Bretfeldů ve svém paláci v Ostruhové ulici /dnešní Nerudově/ čp. 240, na Malé Straně. Skutečně by souvislost s Mozartem potvrzovala i okolnost, že dr. Bretfeld /stejně jako hr. Thun, Canal a P. Unger) byl svobodný zednář, právě jako jím byl - od roku 1784 - i Mozart.

Quatuor in caritatis camera: narážka na domácí hudební a zpěvní zábavy, jež Mozartovi s Jacquionovými pěstovali.

A krásnou stužku máme taky...: poslední slova Mozartova komického tercetu, jehož text je rovněž přičítán Mozartovi. Podnět k této rozmarné skladbě dalo hledání stuhy, kterou Konstance dostala od Mozarta a někam založila.

Unger: Peter Karel Rafael U., dřívější bibliotékář strahovský, byl od roku 1780 správcem pražské universitní knihovny.

Le gare generose: komická opera G. Paisiella, provedená poprvé v Neapoli 1786 a rok na to v Praze.

Stadler: Anton St., klarinetista, důvěrný přítel Mozartův.

Cruxová: Marianna C., mannheimská houslová virtuoska, která v té době - 22. ledna 1787 - měla koncert v Thunovském paláci.

Freystadtler: Franz Jacob F., žák Mozartův.

(Mozart v dopisech. Uspořádal František Bartoš, Editio Supraphon.)

Připravila SYLVA DANÍČKOVÁ