Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 1999  > květen  > obsah

Antonín Matějček: 110. výročí narození

Narodil se 31. ledna 1889 v Budapešti v úřednické rodině. Po studiích na gymnáziu v Domažlicích přišel roku 1907 do Prahy a dal se zapsat na filozofickou fakultu. Přestože původně pomýšlel na dráhu uměleckou, podřídil se otcovu přání a jeho hlavním oborem se stalo studium francouzského jazyka. Více než francouzštinou byl však přitahován estetikou a muzikologií v podání profesorů O. Hostinského a Z. Nejedlého. Záhy se dal strhnout pulzujícím pražským kulturním děním a "jedl život příliš velkou lžící", jak o něm poznamenal F. X. Šalda. Matějček však společenský život nejen intenzívně prožíval, ale rovněž veřejně reflektoval. Již krátce po svém příchodu do Prahy začal přispívat do různých periodik referáty ze světa výtvarného umění, především z výstav. Když v roce 1910 připravil výstavu Nezávislých spolu s katalogem, zařadil se mezi přední propagátory moderního umění. k jeho nejbližším přátelům proto patřili především umělci podobného moderního smýšlení - Štursa, Filla, Gutfreund, Kotěra. v průběhu ročního stipendijního pobytu v Paříži (1909-10) se Matějček definitivně rozhodl pro studium dějin umění a po návratu do Prahy podal na filozofické fakultě disertační práci o mozaice jižní stěny svatovítského chrámu. Novým metodám nepřístupný prof. K. Chytil, který tehdy vedl uměleckovědnou katedru, však práci odmítl. Matějček se tedy obrátil na prof. J. Šustu, který disertaci zaslal k posouzení příteli Maxu Dvořákovi, profesoru dějin umění na univerzitě ve Vídni. Následný Dvořákův kladný posudek Matějčkovi umožnil nejen stát se žákem tohoto proslulého historika umění, ale i jeho podřízeným v Ústřední komisi pro ochranu památek ve Vídni. Dvořákem prosazované pojetí uměleckého vývoje jako odrazu duchovní atmosféry své doby poskytlo metodické východisko i Matějčkovu budoucímu odbornému působení. Po čtyřech letech práce v rakousko-uherské metropoli byl A. Matějček roku 1916 odveden na italskou frontu.

Konec války se pro něho stal začátkem pedagogické činnosti na české akademické půdě. k přednáškám konaným zprvu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze záhy přibyla výuka na Akademii výtvarných umění a po habilitaci v roce 1926 také působení na filozofické fakultě UK. Řádným profesorem zde mohl být Matějček jmenován až po Chytilově odchodu do penze v roce 1930 (na AVU však řádnou profesuru obdržel již o dva roky dříve). Po předčasném úmrtí svého přítele V. Birnbauma (1934) nastoupil Antonín Matějček na jeho místo vedoucího katedry. Jako pedagog byl u studentů oblíben. "Svým zjevem i vystoupením připomínal dobový typ vysokoškolského učence tak málo, jak jen bylo možno", charakterizoval jeho univerzitní působení J. Pešina. "Působil spíše dojmem umělce než vědce typu svých předchůdců", dodává E. Poche. Studenti Matějčkova semináře byli přímo zapojováni do odborných projektů. Nejvýznamnější takto vzniklá práce - "Česká malba gotická" (1938) - byla dlouho považována za nejobjemnější a typograficky nejdokonalejší uměleckohistorickou publikaci vydanou v Československu.

Vedle českého gotického malířství a umění současného zaměřoval Matějček svůj zájem rovněž na české malířství 19. století. Především o díle Josefa Mánesa vydal ve 20. letech několik studií i publikací, zatímco při studiu soudobé tvorby svojí pozornost soustředil na osobnost Jana Štursy. Studie se jmény J. Kotěry, J. Preislera, A. Slavíčka, V. Špály, M. Švabinského a dalších přibyly později. Práce o pasionálu abatyše Kunhuty, o Velislavově bibli či obsáhlá stať o středověké malbě, napsaná pro 1. díl Dějepisu výtvarného umění v Čechách, naopak patří mezi Matějčkovy nejvýznamnější počiny z oblasti gotické malby vydané v této době. Největším projektem, který začal být realizován rovněž ve 20. letech, byl velkolepě pojatý "Dějepis umění", podávající přehled o umění od jeho počátků až do tehdejší současnosti. První díl vyšel u J. Štence v roce 1922 a o 14 let později byl řada uzavřena dílem šestým. Užití Dvořákova metodického přístupu i Matějčkův vytříbený literární styl zařadily Dějepis mezi základní díla světové uměleckohistorické literatury.

V roce 1938 byl Matějček i přes svůj poměrně nízký věk zvolen děkanem filozofické fakulty a tento úřad zastával až do uzavření českých vysokých škol. Poté se uchýlil na venkov do Senohrab u Prahy, kde příležitostně trávil čas již před válkou. Navázal zde spolupráci s partyzánskou skupinou, nepřestal však pracovat ani odborně. Soustředil se tehdy na české malířství kolem roku 1900 a napsal jednosvazkový přehled Dějiny umění v obrysech (vydán až r. 1948), který se nadlouho stal jedním z nejvyhledávanějších uměleckohistorických přehledů.

Po válce Matějček obnovil svoji přednáškovou činnost na Ústavu dějin umění UK. Tehdejším ministrem školství Z. Nejedlým byl vyzván ke spolupráci při plánované výstavbě nové budovy Národní galerie a od roku 1949 zastával na Nejedlého ministerstvu funkci přednosty odboru pro umění. v témže roce oslavil šedesáté narozeniny, k nimž mu byl od jeho žáků věnován sborník s titulem "Cestami umění". Následující léto - 17. srpna 1950 - Antonín Matějček uprostřed práce náhle zemřel. Uzavřel se tak život "průbojného organizátora našeho nového kulturního života a velké osobnosti vědecké, jež české dějepisectví umění povznesla na stupeň významu mezinárodního", jak stojí na jeho smutečním oznámení.

Pavel Kodera, Archiv AV ČR