Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 1999  > březen  > obsah

Polemika k článku V. Hořejšího: Jak důkladně jsme se transformovali?

(Viz odpověď Ad Polemika zveřejněná v Akademickém bulletinu 3/99)

Každý, komu leží na srdci zkvalitnění práce, zvýšení úrovně a budoucnost Akademie věd, musí vítat diskuzi a kritické příspěvky na všechna témata, která se těchto otázek dotýkají. Aby však taková diskuse k něčemu vedla, musí se v ní nezaujatě respektovat fakta a jejich vývoj v reálných časových a prostorových souřadnicích, což ovšem předpokládá opatřit si o pojednávaných problémech (pokud možno předem) dostupné informace, seriózně s nimi zacházet a uvědomovat si také širší souvislosti.

I když bych rád věřil, že kolega Hořejší je veden těmi nejlepšími úmysly a že mu jde opravdu o dobro věci, forma jeho příspěvků tomu neodpovídá. Ve svých polemikách opakovaně vychází ze směsi obsahující údaje (alespoň v zásadě) správné, tvrzení obecná a nedoložená, ale i údaje, jejichž správnost je přinejmenším pochybená. Výsledkem pak jsou volání po (na první pohled zpravidla hezky vypadajících) opatřeních, aniž se autor snaží o jakýkoli bližší vhled do možností jejich realizace, případně již do probíhajícího stadia jejich uskutečňování. Musím říci, že takové zacházení s fakty a přístupy mne udivují zvláště u dlouholetého člena VR AV, u něhož bych očekával větší informovanost jak o dění na půdě AV tak i o jejích vnějších vazbách a o legislativních procesech a prostředí.

Polemika s příspěvkem do diskuse takovéhoto typu je obtížná, a jako prakticky jediná rozumná možnost se mi jeví vyjádřit se k podobné stati odstavec po odstavci, alespoň tam, kde se daří stopovat logický tok myšlenek.

Kolega Hořejší opakovaně v různých médiích napadá vědní koncepci AV, zejména její věcnou náplň. Osobně souhlasím s tím, že tímto dokumentem se AV opravdu nemůže chlubit. Dovolím si zde však uvést, že i věcná náplň koncepce pochází z dílny VR, jejíž kolega Hořejší byl a je členem, že jsem sám věcnou náplň koncepce kritizoval už na podzimním zasedání Akademického sněmu v r. 1994 (před jejím přijetím), že jsem byl na zasedání AR jediný, kdo kritiku (nikoli její formu zveřejňování) v tomto směru podpořil, ale také, že alespoň pasáž týkající se oboru teorie chemických procesů doznala od té doby (jako jedna z velmi mála) podstatných změn. Nechápu, proč kolega Hořejší plýtvá elánem na opakování své kritiky na všechny strany, ale nezpracuje oddíl týkající se jeho oboru nebo šířeji biomedicínských disciplín do vzorové podoby podle svých představ a nepředloží ho k projednání VR.

Není zde prostor na to, rozebírat, co řekl Václav Klaus (a co mu kdo vložil do úst!) a co vlastně je "v zásadě normální země s tržní ekonomikou a demokratickým společenským systémem". Jsem si ale jist tím, že nikdo z činovníků AV nikdy nevyřkl, že AV je "výzkumnou institucí světové úrovně" a že "jediné, co potřebuje, je přidat peníze na to, aby si svoji světovou úroveň udržela". Kolega Hořejší ovšem tyto podsunuté výroky uchopí a tvrdě se s nimi (a potažmo s AR) vypořádá.

Pokládám za nezpochybnitelné, že AV důkladnou transformací prošla (výčet učiněných kroků viz článek kolegy Velemínského), že je výzkumnou institucí slušného evropského průměru, že v jejím rámci působí týmy úrovně světové, týmy úrovně evropské, týmy úrovně nižší než průměrné evropské a týmy, které se dají se zahraničím z povahy svého zaměření těžko poměřovat. Jsem však zároveň přesvědčen o tom, že i relativně "nejslabší" skupiny v současné Akademii představují na teritoriu Česka elitu do té míry, že jejich zánik by byl pro náš stát těžko nahraditelnou ztrátou. Ke známému faktu, že mezi léty 1990 a 1994 AV při redukci o 50% pracovníků jako celek zvýšila svou produktivitu (měřenou počtem publikací v cizojazyčných časopisech) více než dvakrát, zřejmě vůbec nelze nalézt institucionální paralelu.

Ve svém okolí jsem však nezaznamenal případ, že by někdo situaci na AV maloval narůžovo a předstíral, že stav věcí je lepší než skutečnost; opravdu se nechci zabývat takovými trivialitami jako ujišťováním, že každý člen AR si dobře uvědomuje, že sebeuspokojení je prvním krokem k záhubě. Nikdo také nikdy neřekl, že transformace AV definitivně skončila, vždyť každý s trochou soudnosti ví, že proces přeměn je kontinuální. (Jinou věcí je, že místo toho, aby se AR a VR mohly soustavně zabývat koncepčními otázkami, musí jejich členové vynakládat značné množství energie a času na to, aby čelili či zabraňovali externím omezujícím až destruktivním tendencím i zásahům.) Prvořadým problémem ovšem pro mne není současná neexistence světových špiček v české vědě, ale otázka nového právního zakotvení AV, které by umožňovalo jejich vznik.

Kolega Hořejší volá po srovnávací analýze naší vědecké produktivity na základě citovanosti a publikačních parametrů. Taková analýza je samozřejmě v jistých časových periodách žádoucí; pokud vím, počítá se s ní jak v rámci hodnocení výzkumných záměrů pracovišť AV tak i v rámci činnosti analytické skupiny při Radě vlády pro výzkum a vývoj a předseda VR (i další lidé) se ve spolupráci s pracovníky KNAV zabývají výběrem konkrétního informačního zdroje a zpracovatele. Člen VR, která již zpracovala první verzi pravidel hodnocení výzkumných záměrů AV, toto neví? Výsledky (u nichž lze ovšem očekávat chybu někde okolo 20 procent) budou jistě zajímavé, ale raději bych jejich roli při argumentaci se státními orgány o výši finanční podpory nepřeceňoval…

Pokud vím, proti periodickému publikování seznamů nejcitovanějších vědců a případně i citačně nejúspěšnějších prací (pokud bude přesně řečeno, jak byla čísla získána), snad nikdo nic nenamítá. (Ostatně, všechny publikační výstupy AV od roku 1993 včetně - s plánovaným zpětným doplněním údaji od r. 1985 - jsou veřejně dostupné v systému ASEP a jde o formu prezentace publikačních výstupů plně srovnatelnou se světem; SCI a SSCI jsou dostupné na serveru Ultranet.) Tvrzení, že "vedení AV zastává názor, že by se takové údaje mohly nějak zneužít", není pravdivé.

Co se ovšem podle mne zneužít dá (a v tomto bodu se mohou názory dalších členů AR lišit), je občas požadované zveřejňování tabulek s počty publikací či publikačními parametry různých ústavů. Taková praxe také není podle mých znalostí vůbec ve světě obvyklá (neznám jediný případ) - patrně proto, že všichni vědí, jak je to věc ošidná. Informace tohoto typu patří (pouze) do rukou těch, kteří střízlivě posoudí jejich obsah a relativní váhu (zvláště pro pracoviště různých zaměření) a kteří nesou skutečnou odpovědnost za rozhodování (tedy členů orgánů Akademie a hodnotících grémií; na úrovni ústavů pak jejich vedení a vědeckým radám).

Setřídit sloupec čísel podle velikosti totiž dokáže každý a nakládat s nimi dále úřednickým přístupem (např. je mezi sebou různě vynásobit, nalinkovat pár čar a činit rázné závěry) je velmi svůdné. Mohu připomenout i konkrétní případ takového postupu na půdě Akademie při hodnocení v letech 1991-92, kdy prošel hlasovacími postupy v různých komisích včetně Komory volených zástupců kriteriální vzorec, který přisuzoval neimpaktovaným publikacím více než třikrát větší váhu ve srovnání s publikacemi v časopisech impaktovaných. Výsledkem tohoto pochybení bylo, že dvěma ústavům (ÚŽFG a tehdejšímu ÚTZChT) byl nesmyslně zkrácen rozpočet. Na chybu upozornil Dr. Bureš z FGÚ, já jsem udělal podrobný polopatický rozbor problému a k řešení situace byla ustavena ad hoc komise, jejímž členem byl i kolega Hořejší. (K odpovědnosti se nikdo nepřihlásil, vůle k nápravě se nenašla, vše zůstalo jak bylo a komise se zmohla na doporučení, aby se napříště postupovalo s maximální zodpovědností.)

Tragikomickým důsledkem toho, že se k takové tabulce dostane někdo méně povolaný, může být i situace, kdy se vědci místo bádání zabývají rozpočítáváním impaktů a dohadováním, kolika procenty se kdo na nějaké publikaci podílel.

Neodpustím si na tomto místě poznámku, že prvoplánové a jednostranné sledování počtu publikací nevede ani k vyšší kvalitě a intenzitě práce ani ke vzniku špičkových týmů, ale k drobení výsledků na menší celky, vícenásobnému posílání mírně pozměněných článků do různých periodik a zaplavování literatury balastem. Vím, o čem mluvím, kdybych situaci připustil, klidně bych mohl dělat recenzenta na více než plný úvazek.

Označuje-li kolega Hořejší tvrzení, že "na pracovištích AV zůstává ještě nemálo týmů, jejichž úroveň není dobrá", za fakt, slušelo by se, aby ho alespoň nějakým konkrétním případem doložil. Píše-li dále, že by bylo ku prospěchu věci, kdyby se Akademie zbavila určitého počtu méně produktivních lidí či týmů a ušetřené prostředky použila na financování těch zbylých, není mi jasné, po kom provedení takového úkonu požaduje. Řešení případů méně produktivních jedinců či týmů je plně v kompetenci vedení pracovišť, která mají právní subjektivitu. Např. pohledem na analýzu počtu prací publikovaných v impaktovaných časopisech za léta 1996-97 zjišťuji, že produktivita ÚMG vztažená na jednoho pracovníka je téměř přesně na průměru 5. sekce AV. Vidí-li kolega Hořejší svůj výše uvedený návrh jako správnou cestu ke zvýšení produktivity, považoval bych za přirozené, kdyby inicioval kroky v tomto směru na půdě svého ústavu a podělil se pak s námi o získané zkušenosti.

V této souvislosti je třeba zmínit (i když pro členy VR snad zbytečně), že v nadcházejícím kole hodnocení půjde primárně o hodnocení výzkumných záměrů pracovišť pro účely institucionálního financování podle Pravidel (schválených usnesením vlády z 22.4.1998 č. 281), která hodnocení výzkumných týmů ponechávají na úrovni samotných výzkumných organizací. A přestože pravidla a postupy hodnocení v AV půjdou co do náročnosti pochopitelně nad rámec Pravidel, nemohou se od nich odchýlit příliš. Myslím, že by bylo docela úspěchem, kdyby se v tomto cyklu podařilo eliminovat většinu oněch zmiňovaných černých děr. (Neví-li ovšem kolega Hořejší, jak hodnotit činnost "technických" nebo "jiných" ústavů, asi to bude muset nechat na hodnotících komisích složených z tuzemských i zahraničních expertů daného oboru.)

Pokud jde o diferencované financování týmů a pracovišť podle kvality, fungují podle mého názoru grantové systémy (nejen tuzemské) spolu s programy a projekty účelového financování AV při současné úzkoprofilové institucionální složce jako poměrně efektivní soustava. (Tím neříkám, že není co vylepšovat a že financí je dostatek.) Stojí za zmínku, že diferenciace ve financování tzv. žlutých projektů pracovišť II. OV, vycházející mj. z analýzy publikačních parametrů, pracuje s částkami o řád nižšími než jsou ústavní součty grantových podpor. Snad se ještě v budoucnu podaří prosadit programy mezinárodních center či center excellence. Je mi však nepochopitelné, že v případě, kdy AR schválila a podpořila projekt PALS, a tedy přijala strategické rozhodnutí vytvořit badatelské centrum opravdu světové úrovně, je tento projekt kolegou Hořejším zpochybněn (aniž se předem zeptá zúčastněných na elementární fakta).

Volání po programu velkorysé podpory mladých vědců - který by patrně měla formulovat AR - se hezky čte, ale nedovedu si jeho konkrétní podobu představit: jak stanovit kritérium pro rozlišení, který mladý vědec již má nárok na větší podporu než přibližně stejně (nebo i více) zdatný starší kolega? Takové rozhodování (je-li vůbec prakticky proveditelné - jeho obdobu ve světě neznám) lze činit pouze na půdě vlastního pracoviště a je-li vedení ústavu a/nebo vědecká rada přesvědčena o nutnosti mladého vědce udržet a podpořit, má k tomu podle mého názoru pravomoci a nástroje i za současných pravidel. Kromě toho existují standardní juniorské a doplňkové postdoktorandské granty GA AV, existují POST-DOC granty pro absolventy doktorandského studia GA ČR, nemluvě o tom, že je-li mladý vědec opravdu dobrý, měl by samozřejmě uspět i v soutěži o standardní tuzemské i zahraniční granty. Má-li někdo ambice vést výzkumný tým, musí se všude na světě v první řadě sám přičinit o jeho finanční zajištění.

Poznámku o věkovém průměru členů Akademické rady považuji za mimořádně nejapnou. Musím říci, že po jeho přepočtení jsem byl sám překvapen tím, jak jeho výše kontrastuje s nezdolnou energií kolegů i živostí a dělností jednání, kterou jsem nezaznamenal v žádném jiném grémiu, jehož jsem byl dosud členem. Kolega Hořejší volá po možnosti mladších vědeckých pracovníků podílet se na rozhodování. v této souvislosti je symptomatické, že celý krčský areál (ve kterém kolega Hořejší pracuje) nebyl schopen nominovat jediného - natož mladého - pracovníka při nedávných doplňovacích volbách do AR. Ono je totiž něco jiného nezávazně diskutovat a otevřeně kritizovat s povrchní znalostí věci na různých setkáních a něco jiného je se po informacích pídit, požádat o ně, obstarat si je a převzít svůj díl odpovědnosti.

Pokud jde o organizační strukturu AV, nikdo snad nikdy neřekl, že je ustavena jednou provždy. Ve skutečnosti se tohoto problému tím či oním způsobem dotýká každé druhé jednání AR a kolega Petrus by mohl dlouze vyprávět o tom, jak je snadné v rámci AV "spravedlivě financovat" organizační jednotky pokrývající spektrum velikosti od 15 do 540 zaměstnanců. Ve hře je však celá řada faktorů: dispozice budov a areálů, právní subjektivita, mezilidské vztahy, efektivita hospodaření a v neposlední řadě i ve světě známá značka zavedeného názvu pracoviště. Jistým tlumícím faktorem změn je navíc v současné době nejistota v tom, jaké organizační změny mohou vyplynout z předpokládané nové právní úpravy postavení AV. Hlavním vodítkem a kritériem tak nutně zůstává dobré fungování pracovišť a správních modelů, i když ty se mezi areály navzájem mohou různit. Je-li kolega Hořejší přesvědčen o výhodách vytvoření Biocentra v Krči, nechápu, proč se nepokusí získat pro tuto ideu v areálu konsensus (podporu vědeckých rad a vedení ústavů) a neiniciuje kvalifikovaný a zdůvodněný návrh. Mám velmi silný pocit, že kdyby s reorganizací přišla AR od "svého stolu na Národní", byl by kolega Hořejší první, kdo by to podrobil kritice.

Musím tak souhrnně konstatovat, že zatímco příspěvky kolegy Hořejšího v publikované podobě (v denním tisku a AB) znamenají velmi malý přínos k navržení a uskutečnění reálných kroků vedoucích ke zlepšení situace v AV a jejího postavení, dávají na druhé straně velmi bezelstně, nešťastně a lacino do rukou (pseudo)argumenty odpůrcům existence AV, kterých je v Česku stále nemalý počet. Nastolené otázky a problémy by podle mého názoru měly být v prvé řadě probírány na půdě AV, např. na společných diskusních zasedáních VR a AR za účasti dalších zainteresovaných (samozřejmě i těch nejmladších) spolupracovníků. Takový typ výměny názorů zde patrně opravdu chybí a ani obvyklé způsoby přenosu informací z AR k řadovým pracovníkům prostřednictvím ředitelů pracovišť a členů Sněmu nejsou dostatečně účinné.

Ing. Karel Aim, CSc.