Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 1999  > 13  > obsah

Po stopách řas aneb návštěva v Třeboni

Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku 

Budete-li mít někdy možnost podívat se na jihočeskou pánev z ptačí perspektivy, neváhejte ani chvilku. Teprve odtud se před vámi rozprostře unikátní systém modrých ploch rybníků, klikatá vlnovka Zlaté stoky, meandry Lužnice, zelené špičky prastarých dubů a zbytky dříve tak rozsáhlých ploch jihočeských blat. Třeboňská pánev se rozkládá na ploše téměř 700 km2, 465 rybníků je protkáno důmyslnou sítí umělých kanálů a stok budovaných od úsvitu dějin našeho národa. Chráněná krajinná oblast Třeboňsko byla vyhlášena v roce 1979, ale již v roce 1977 bylo území zařazeno mezi biosférické rezervace v rámci programu MAB UNESCO.

Přesto je Třeboňsko poněkud netypicky chráněným územím. Chráněná tu totiž není krajina původní nebo minimálně narušená, ale krajina, která byla již od středověku přetvářena. Lidské zásahy však nevedly ve svém důsledku k narušení fungování krajiny jako celku, oblast se dnes nachází ve stadiu tzv. druhotné rovnováhy. Původně byla téměř celá plocha pokryta různými typy lesů - vlhkých, rostoucích v nivách řek a na rašeliništích. Suché lesy se rozkládaly na štěrkopískových terasách. Od 12. století, od doby trvalého osídlení, se začíná měnit charakter krajiny. Do dnešní doby se udržela poměrně nenarušená některá společenstva typů rašelinišť a vátých písků. Zvláštností je dosud neregulovaný tok řeky Lužnice od jejího pramene až po ústí do rybníka Rožmberk. Také v lesních porostech dodnes přežila většina původních druhů, i když byla jejich druhová skladba výrazně změněna.

Díky tomuto specifickému vývoji je dnes třeboňská krajina pestrou mozaikou různorodých biotopů s obrovským množstvím rostlinných a živočišných druhů a je v měřítku Evropy opravdovým unikátem.

Není divu, že zde našly ideální prostředí pro svou badatelskou práci dvě pracoviště Akademie věd ČR. Sektor autotrofních mikroorganismů Mikrobiologického ústavu, sídlící od roku 1962 ve starém mlýně na hrázi Opatovického rybníka cca 2 km od Třeboně směrem na Nové Hrady. Areál Úseku ekologie rostlin Botanického ústavu se nachází jen několik desítek metrů od jindřichohradecké brány, která je součástí středověkého opevnění historického centra města Třeboně. Druhé jmenované pracoviště bylo založeno v roce 1971 jako středisko zaměřené na výzkum mokřadních rostlin. Prioritou nejstaršího a také nejobsáhlejšího výzkumu zůstávají řasy. Třeboňsko je ideálním prostředím pro výzkum řas a mokřadních rostlin.

Úsek ekologie rostlin se dnes ve své výzkumné práci zaměřuje na čtyři oblasti:

Nejstarší je algologické oddělení úzce spolupracující s kolegy z Opatovického mlýna a s kolegy z toxikologického oddělení se sídlem v Brně. Cílem práce badatelů je vypracování taxonomických monografií řas a sinic, poznání jejich biologie, ekologie a fyziologie. Současné výzkumy jsou zaměřeny na studium řas v extrémních podmínkách. V brněnském oddělení je výzkum zaměřen na toxicitu sinic a řas a na masový rozvoj vodního květu v návaznosti na znečištění.

Hydrobotanická ekologie a vegetace mokřadu sleduje toky energie a hmoty v mokřadech a dlouhodobá klimatická měření slouží k rozšíření našich znalostí o mokřadech a nacházejí uplatnění v praxi, např. při budování kořenových čistíren odpadních vod nebo při revitalizaci vodních toků a nádrží. Monitoring chemického složení vody a dynamiky planktonu tvoří základ pro trvale udržitelné hospodaření v rybnících. Oddělení edituje celostátní Přehled mokřadů České republiky. Významná je též reintrodukce některých ohrožených mokřadních druhů zpět do přírody.

Oddělení dynamiky vegetace se zabývá studiem změn rostlinného krytu v různých časových a prostorových úrovních. Paleoekologický výzkum umožňuje rekonstrukci vegetace a přírodních podmínek v měřítku tisíců let. Vegetační změny několika posledních desetiletí je možné popsat na základě komparace se starším výzkumem.

Zastavme se u sbírek Botanického ústavu v Třeboni, jsou velmi významné. Sbírku vodních a mokřadních rostlin určenou pro výzkum a záchranu ohrožených druhů navrhla v Třeboni Dr. Dagmar Dykyjová se svým pracovním týmem v průběhu Mezinárodního biologického programu (1965 - 1974). Sbírka dnes obsahuje velkou většinu vodních a mokřadních rostlin ČR a čítá asi 340 druhů, zahrnuje více než polovinu druhů této poměrně početné ekologické skupiny mírného pásu. Sbírku pomáhali zbudovat především zaměstnanci třeboňského pracoviště, ale přispěli také kolegové z národních parků, chráněných krajinných oblastí, Agentura ochrany přírody a krajiny atd. Rostliny se dnes pěstují v laminátových nádržích, zastoupeny jsou ucelené taxonomické soubory (např. mokřadní druhy ostřic a sítin), ale i tři desítky druhů ohrožených i kriticky ohrožených, např. Rdest prodloužený či Hrotsemenka hnědá, které se vyskytují na území ČR na posledních 1 - 2 lokalitách. Sbírka byla budována díky grantovým úkolům a projektům záchranných kultivací. O sbírku pečují dva pracovníci ústavu, Dr. Štěpán Husák a Dr. Lubomír Adamec.

Důležitým pracovním nástrojem nejen českých algologů, ale i mnoha zahraničních, je sbírka autotrofních mikroorganismů, která má téměř stoletou tradici a patří mezi nejznámější a nejúplnější svého druhu na světě. Pečuje o téměř 700 kmenů fototrofních mikroorganismů. Do jedné klimatizované místnosti se tak vejde celá botanická zahrada. Se sbírkou mě seznámil její kurátor Dr. Jaromír Lukavský.

Tím však činnost Botanického ústavu nekončí, jeho spolupráce se zahraničím je velmi aktivní, v současnosti se podílí na dvou projektech financovaných Evropskou unií, v rámci mezinárodního projektu EUREED II., jehož cílem je zjistit příčiny odumírání litorálních porostů v evropských mokřadech, studuje se adaptace rákosu na změny kvality vody.

Více než 15letou tradici mají postgraduální kurzy konané pod záštitou UNESCO pro studenty rozvojových zemí v oboru limnologie a ekologie mokřadů. Dlouholetý pracovník ústavu Dr. O. Lhotský rediguje každoročně čtyři čísla mezinárodního algologického časopisu Algological Studies, který je chloubou české a světové nauky o sinicích a řasách. Zvláště v rámci práce na obou sbírkových fondech panuje čilá mezioborová komunikace s celým světem.

Na krátký rozhovor si našel čas při mé návštěvě Třeboně i vedoucí třeboňského pracoviště BÚ, algolog, Josef Elster. Specialitou jeho vědecké práce je výzkum řas v extrémních podmínkách, mnozí čtenáři Hospodářských novin či Mladé fronty Dnes si vzpomenou na články o českých expedicích do polárních oblastí. Doktor Elster je jejich pravidelným organizátorem a účastníkem. Vedle své vědecké práce společně se svým zástupcem Dr. Otou Rauchem musí denně řešit celou řadu problémů, jako je např. sehnat dostatek finančních prostředků na rekonstrukci objektu, který získal náhradou za budovu, o niž přišel v rámci restitucí. Samozřejmě částky šplhají do milionů a současný tým musí pracovat v prostorově stěsnaných podmínkách. Problémem je i napojení ústavu na akademickou síť CESNET, dosud byla Třeboň připojena přes telefonní linku. Cena tohoto spojeni s "internetovým světem" přes tzv. pevnou linku ukrajovala z rozpočtu pracoviště tak velikou část, že bylo nutno přemýšlet o bezdrátové technologii. Vzhledem k tomu, že Botanický ústav dobře spolupracuje s místními firmami i samotným městem, získal pro společné řešení místní počítačovou firmu a ve spolupráci s Mikrobiologickým ústavem je před dokončením připojení přes paraboly na síť CESNET v Českých Budějovicích.

Při mé zpáteční cestě mě dlouhou dobu doprovázela třeboňská věž s hodinami, čnící vysoko nad krajinou. Návštěva třeboňského pracoviště pro mne byla skutečným zážitkem. Nejde pouze o nesmírný význam vědecké práce, ale během své návštěvy jsem vnímala i ochotu a velmi příjemnou pracovní atmosféru celého kolektivu včetně převládajícího konstruktivního přístupu při řešení problémů.

Jana Voláková-Křížová