Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 1998  > červenec  > obsah

Jindřich Uzel, 130 let od narození

Ještě začátkem tohoto století byla entomologie převážně sběratelskou, nikoliv akademickou disciplínou, to znamená, že pro ni zpravidla nezbývalo místo ve vysokoškolské výuce. Entomologický výzkum prováděli amatérští entomologové - učitelé, úředníci, kněží apod. Byly to především praktické potřeby ochrany zemědělské výroby a lesnictví před škůdci, které byly hnací silou zakotvení entomologie na vysokých školách. Mezi průkopníky, kteří tu otevírali prostor pro uplatnění svého oboru, patří především Jindřich Uzel.

Narodil se jako syn gymnazijního profesora 10. března 1868 v Chomutově, ale dětství prožil v Hradci Králové, jehož okolí si zamiloval a kde r. 1887 maturoval na tamním gymnáziu. Následovala studia přírodních věd na filosofické fakultě UK v Praze (doktorská promoce r. 1896), kombinovaná se 2 semestry na berlínské univerzitě, kde poslouchal embryologicky a histologicky zaměřené zoology E. Korschelta a F. E. Schulze, stejně jako ekologa K. A. Möbia. Začátkem 90. let se pak v Praze již rozevírala trhlina mezi starší "vlastivědnou", nicméně progresívně ekologicky orientovanou školou A. Friče a "kosmopolitní", na histologii a embryologii zaměřenou srovnávací zoologií F. Vejdovského a jeho okruhu. Zdá se však, že tyto spory naší zoologické pospolitosti Uzla málo vzrušovaly. Zabýval se zevrubným studiem bezkřídlých šupinušek - zpracování jejich české fauny vyšlo r. 1890 - a dosud málo prozkoumaného hmyzího řádu třásněnek (Thysanoptera). Po pěti letech následovala mohutná (na 500 stran!) monografie této skupiny ve světovém měřítku. Podle J. Obenbergera (1955), badatele, jenž se prvý u nás habilitoval z entomologie (r. 1927 na UK) "byl to vědecký čin, jaký od té doby nebyl v naší literatuře opakován. Český autor se rázem stává zakladatelem moderní systematiky a největším klasikem celého řádu, který tehdy zpracoval způsobem obdivuhodně vzorným." Díky své berlínské inspiraci dále zkoumal Uzel vývoj bezkřídlého hmyzu a výsledky publikoval v monografii Studien über die Entwicklung der apterygoten Insekten, tehdy jakoby nečasově vycházející spolu v Berlíně a Hradci Králové (1898). Zejména obě posledně jmenované práce mu zajistily dobrou pověst mezi odborníky. Vždyť popsal spirální rýhování u Achorutes a totální u jiných chvostoskoků, sledoval vývoj zárodečných listů bezkřídlého hmyzu a objevil základ končetiny na interkalárním segmentu hlavy u štětinatky Campodea. Monografie třásněnek zase získala jubilejní cenu České akademie věd a umění. R. 1905 se ještě mladý Uzel stal mimořádným členem Královské české společnosti nauk.

Uzel zároveň získával další cenné poznatky v zahraničí. Vedle různých evropských biologických stanic to byla především slavná botanická zahrada v Peradenii na Cejloně, kde se Uzel stal r. 1902 načas asistentem. Po návratu do Prahy v r. 1903 se stal přednostou jak výzkumné stanice cukrovarnické, tak hospodářsko-fyziologické. R. 1905 se na pražské české technice habilitoval pro fytopatologii a v tomto oboru se stal r. 1909 i titulárním mimořádným profesorem. Avšak r. 1918 byl jmenován mimořádným profesorem zoologie a o dva roky později získal již řádnou profesuru obecné zoologie a zemědělské entomologie. Uzlova pedagogická i výzkumná činnost na ČVUT se zasloužila o emancipaci užité entomologie na dosud všeobjímající fytopatologii. Publikoval celou řadu populárních statí, propagoval nové metody boje se škůdci, např. používání stromového karbolinea. Své poznatky z fytopatologie a užité entomologie shrnul v příručce Choroby a škůdcové řepy cukrové (1924). Postupně se však začal odvracet od šumu školského a badatelského provozu. R. 1929 přesídlil z Prahy do Újezdu nad Lesy, kde vybudoval soukromou biologickou stanici, zajišťující studijní a výzkumný materiál; na odpočinek však odešel až r. 1938 ve věku 70 let. Vychoval celou řadu význačných fytopatologů a entomologů - ze známějších jmen uveďme alespoň C. Blattného a M. Záleského.

Uzla osudově poznamenaly indické cesty; opětovně tam pobýval v letech 1909-1910 se svou chotí. Ztratil víru v civilizační poslání "bílého muže", horoval pro smír přírodního a duchovního, obrátil se k univerzalismu a unitarismu. Jeho hrdinou se stal polyhistor Leibniz, byl přesvědčen o reinkarnaci duše, život byl dle něho vlastní i neorganické přírodě. Svá duchovní dobrodružství v tomto směru sděloval také svým žákům a těm, kdož byli ochotni vydat se s ním na takové výboje. v r. 1926 vyšla jeho kniha Příroda evangeliem (německá verze r.1936), tresť z ní pak r. 1929 pod názvem Vývoj sebeurčováním. Názor světový v padesáti tézích na základě biologickém. Tyto knížky lze pokládat za duchovní odkaz velkého znalce a hlavně milovníka přírody, který se jako panteista dopracoval k smířlivému objetí se vším tvorstvem. Věřil v putování duchů všehomírem a doufal v setkání se sobě spřízněnými - třeba na Plejádách. Své filosoficko-náboženské náhledy vyjadřoval tento přírodní filozof také v Ruchu filosofickém a účastnil se eubiotického hnutí, které u nás uvedl v život prof. MUDr. Stanislav Růžička.

Uzlův duchovní vývoj, poznamenaný do určité míry orientální mystikou, byl výjimečný - mezi našimi přírodovědci jej můžeme srovnávat snad jen se světonázorem J. Velenovského, jenž však byl daleko více poznamenán politickými aspiracemi a antipatiemi. Uzel, podivín v nejlepším slova smyslu, zemřel 19. května 1946 v Praze.

Jan Janko,
Archiv AV ČR