Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 1998  > červenec  > obsah

Jan Thon, 25. výročí úmrtí

Jan Thon se narodil 28. května 1886 v Golčově Jeníkově jako syn lékárníka. Po maturitě na čáslavském gymnáziu v roce 1905 měl podle přání svého otce vystudovat farmacii a převzít rodinnou lékárnu. Všechno ale nakonec dopadlo jinak - studiu farmacie se Thon věnoval pouze krátkou dobu a brzy přešel na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde studoval nejprve češtinu s němčinou, později češtinu s francouzštinou a z podnětu profesora Jaroslava Vlčka se zabýval především českými dějinami literatury 19. století. Už v roce 1910 vydal Cestu do Itálie Karla Hynka Máchy. Nejvíce ho však zaujala postava Karla Sabiny. v letech 1911-1916 vydal třídílné vybrané spisy z jeho díla a věnoval mu i svou disertační práci z roku 1912, kterou nazval Karel Sabina jako kritik a literární historik. Svými studiemi přispěl J. Thon výrazně k modernímu posuzování života a tvorby tohoto spisovatele, exemplárně potrestaného za spolupráci s rakouskou tajnou policií vyloučením z národa. Později se podílel také na vydávání děl Jana Nerudy a literárních prací Jana Evangelisty Purkyně.

Ještě jako student byl Thon roku 1911 získán pozdějším ředitelem Národní a univerzitní knihovny Janem Emlerem, tehdejším členem Sboru obecních starších a inspektorem pražské městské knihovny, pro práci v městské knihovně. Od této doby byl jeho život pevně spojen s knihovnictvím.

V roce 1914 musel jako mnoho jiných narukovat do zákopů 1. světové války. Již na podzim téhož roku utrpěl zranění, z kterého se léčil v roce následujícím.

Velký význam měl pro Jana Thona rok 1920, kdy se stal nástupcem básníka Antonína Sovy ve funkci ředitele pražské městské knihovny. Osvědčil na tomto místě své vynikající organizátorské schopnosti. Významně přispěl k vytvoření sítě pražských lidových knihoven po vzniku Velké Prahy. Důležitý podíl měl také na stavbě nové budovy centrální městské knihovny na Mariánském náměstí, která vznikla v letech 1925-1928 podle návrhu architekta Roitha. Pořádal četné osvětové výstavy na literární témata, řídil vydávání katalogů knihovny a podílel se důležitou měrou na založení časopisu pražské městské knihovny Knihy a čtenáři. Ředitelem městské knihovny byl Jan Thon až do roku 1942, kdy byl nacisty nuceně penzionován. v roce 1945 se do této funkce navrátil, zároveň však dobrovolně požádal o své prověření čestným soudem Svazu českých knihovníků. Někteří zaměstnanci knihovny mu totiž vytýkali opatrnický postoj v době okupace a špatný vztah k podřízeným. Čestný soud však potvrdil Thonovu národní a občanskou spolehlivost a výhrady zaměstnanců vůči němu označil za většinou neopodstatněné. Ředitelem městské knihovny zůstal až do roku 1948.

Ve stejném roce, kdy se stal ředitelem městské knihovny, začal Jan Thon též vyučovat na Státní knihovnické škole a působil tu až do roku 1927. Od roku 1928 pak přednášel v knihovnických kursech, které pořádala Univerzita Karlova. v době svého nuceného protektorátního penzionování začal z podnětu profesora Alberta Pražáka připravovat svou docentskou práci. Habilitován byl v roce 1945 na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v oboru české literární historie se zvláštním přihlédnutím ke knihovědě na základě práce Osvětou k svobodě, která vyšla roku 1948 i knižně. Na filozofické fakultě UK působil až do roku 1956.

Jan Thon kromě své práce v oblasti knihovnictví také vedl v letech 1920-32 literární rubriku Národních listů a v roce 1921 byl krátce spolu s J. Kaprasem redaktorem časopisu Česká revue, na jehož vydávání se podílel již od roku 1917. Byl i tvůrčím umělcem - v roce 1926 vydal sbírku básní Opuštěné stopy, shrnující jeho tvorbu z let 1905-1922, a napsal beletristickou knížku Knihovnická fantasie (1936).

Z jeho prací věnovaných otázkám knihovnictví a nakladatelství si připomeňme alespoň reprezentační publikaci O městské knihovně, knihách a také lidech (1938), hutnou monografii o Jana Laichterovi, významném českém nakladateli (1936), stať Knihopisný pokus Karla Havlíčka Borovského (Slovanská knihověda III/1934) nebo po válce vydanou studii Knihovníci a knihomilové. Svému protektorovi ze začátků knihovnické kariéry věnoval J. Thon v časopise Slovanská knihověda stať Emlerův inspektorát městské knihovny pražské. Pro Ottův slovník naučný nové doby vypracoval hesla "knihovna" a "knihovník".

V dopisech z posledního období svého života si Thon často stěžuje na různé rány osudu. v roce 1961 zdemoloval výbuch plynu jeho byt. O osm let později upadl při procházce v oboře Hvězda na obličej a krvavě se poranil. Od té doby nevycházel z domova po šestnácté hodině.

Jan Thon, jeden z nejvýznačnějších představitelů českého knihovnictví 20. století, zemřel 16. prosince 1973, dva roky po své manželce Růženě, známé překladatelce z němčiny a francouzštiny.

Martin Franc,
pracovník Archivu AV ČR