Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 1998  > květen  > obsah

Cyril Horáček

Po pádu Kramářovy vlády v červnu 1919 byl univerzitní profesor Cyril Horáček vyzván k obsazení postu ministra financí v nově ustavené vládě pod vedením V. Tusara. Naléhavost řešení poválečných problémů umocněných nevyjasněností hospodářských a politických kontur nově vzniklé republiky před uzavřením versailleského míru činily tento post obzvláště exponovaným a choulostivým. I přes svoji erudovanost v národohospodářské problematice, přes svébytnost svých ekonomických názorů, musel profesor Horáček pokračovat v cestě nastoupené jeho předchůdcem A. Rašínem, jehož návrhy na řešení aktuálních hospodářských problémů zejména v oblasti měnové byly již zákonodárným sborem přijaty a v rozpočtu zakotveny. Uvědomuje si provizornost poměrů i výbušnost každého rozhodnutí, znaje koaliční praxi, nespojoval svoji budoucnost s tímto křeslem. Pouhý měsíc po slovech - "ničeho neočekávám toužebněji, než abych se mohl vrátit na svou katedru mezi své milé posluchače"- vyslovených v Národním shromáždění, byl 9. října 1919 úřadu ministra financí na vlastní žádost zproštěn.

Narodil se 7. 11. 1862 v rodině zámožného pražského řezníka. Po studiích na akademickém gymnáziu v Klementinu na Starém Městě, kde v době působení Jungmanna studoval i jeho otec, vstoupil roku 1881 na právnickou fakultu - "Má dávná touha po veřejném působení a politické činnosti mě jaksi k tomu předurčovala, neboť v tehdejší době většina politiků byli advokáty". Poté, co získal doktorát a ukončil jednoroční povinnou soudní praxi, zastával místo advokátního koncipienta v Hradci Králové a v Praze. v lednu 1889 byl zvolen koncipientem Městské spořitelny pražské, kde ve funkci tajemníka setrval až do roku 1902. Cesta k této funkci nebyla snadná, neboť "byla tehdy doba pro absolovované právníky zvláště nepříznivá, míst koncipientských bylo málo a byla špatně placená" a " naděje byly jen potud lepší, že vedle všech podmínek jsem ještě mohl spoléhati na protekci", vzpomíná dále C. Horáček ve svých pamětech.

Již po získání doktorátu pojal úmysl habilitovat se v národohospodářství - "Připravoval jsem se k vědecké práci pomalu, ale důkladně… Umínil jsem si, do svého třicátého roku nic vědeckého nepsati, ale sám se dále učiti." v jednom z jeho prvních výraznějších spisů pod názvem "Naše hospodářské nedostatky", vydaném anonymně pod značkou A. Z. r. 1894, kritizoval mj. nedostačující, mnohdy i absentující sociální akcent hospodářského liberalismu 90. let 19. století. Ve stejném roce se podílel na založení Společnosti pro vědy státní a sociální, která každý týden pořádala přednášku o nějaké aktuální otázce a byla nestranická - kromě Mladočechů byla navštěvována představiteli všech politických směrů. Po vydání "Příspěvku k otázce agrární" navázal bližší kontakt se svým bývalým učitelem, profesorem národohospodářství na Karlově univerzitě A. Bráfem, který se stal garantem a záštitou jeho dalšího vědeckého vývoje. z Bráfova podnětu věnoval Horáček v další studii pozornost problematice dělnického hnutí v českých zemích, ve které se zaměřil zejména na ideové proudy, kterými bylo toto hnutí ovládáno od vlastenecko-liberální éry Chleborádovy po proniknutí mezinárodního sociálního demokratizmu let sedmdesátých. Habilitoval se r. 1898 na základě spisu "Nauka o mezdním fondu" a od téhož roku působil jako poradce ve sboru pro statistiku práce při ministerstvu obchodu a nedlouho na to i ve sboru pro otázky hospodářské při ministerstvu orby ve Vídni. Členem obou těchto sborů zůstal až do roku 1918. Když byl r. 1902 jmenován mimořádným profesorem, opustil své tajemnické místo ve spořitelně - "…neváhal jsem spořitelnu opustiti… a nastoupiti hmotně nevděčnou, ale jinak nezávislou dráhu universitního profesora". Ve svých přednáškách, studiích a článcích publikovaných zejména ve Sborníku věd státních a Obzoru národohospodářském vždy poukazoval na to, že po období obrození literárního a vědeckého musí přijít ještě období povznesení hospodářského, a pozornost v nich věnoval zejména problematice sociální a měnové, otázce cechovního zřízení, podnikatelského zisku atd. Řádná profesura r. 1907 a řádné členství v České akademii věd a umění r. 1914 znamenaly vrchol institucionálního uznání výsledků jeho vědeckého bádání na poli národohospodářském.

Svoji politickou kariéru započal na komunální úrovni jako člen "Jednoty občanů pražských", spolku, který měl bránit staročeskou většinu na pražské radnici proti "výbojnosti" mladočeských klubů v jednotlivých pražských čtvrtích. Znechucen staročeskou rezignovaností po jejich porážce ve volbách do říšské rady r. 1891, přibližoval se k realismu. Publikoval v realistickém týdeníku Čas, r. 1894 se seznámil s Masarykem. Přes uznání přínosu realismu měl k němu i jisté výhrady - "Realistická kritika našeho vědeckého, politického a literárního života mnohdy přestřelovala a byla někdy zřejmě osobní a nespravedlivá." v době hilsneriády se s Masarykem a realisty definitivně rozešel - "Mne ostentativní vystoupení Masarykovo ve věci Hilsnerově rozmrzelo. Vyjádřil jsem se tehdy v redakci Času, když jsem byl požádán o článek, mám-li napsati něco o národohospodářském významu Hilsnerově a vlastně jsem tím nemínil to, co v tom bylo pak hledáno. Ale výrok ten mi nebyl nikdy zapomenut." Články a agrárně politickými studiemi vzbudil zájem zakladatele agrární strany A. Šťastného. Mandát do říšské rady, který se mu od této strany r. 1901 nabízel, Horáček nepřijal - "Bráf mě odradil, obávaje se radikálních proudů, ve kterých tehdy agrární strana plavala… Nevím zda jsem učinil dobře, mohl jsem se snad ve Vídni dobře politicky uplatniti." Po dlouhé politické odmlce však do agrární strany krátce před vznikem republiky vstoupil a s jejím mandátem působil jako poslanec revolučního Národního shromáždění RČS 1918-1920 a senátor v letech 1920-1925. v době svého již zmíněného epizodního působení v exekutivě ve funkci ministra financí a v legislativě jako člen mnoha parlamentních a později senátních výborů, mj. výboru finančního a rozpočtového, spolupodílel se na řešení palčivých hospodářských a měnových otázek. Např. na rozdíl od provedené Rašínovy měnové reformy, která byla založena na kvantitativní peněžní teorii a chtěla mj. zadržením poloviny všech bankovek zvýšit jejich kupní sílu, zastával Horáček názor o nutnosti legální devalvace koruny asi na jednu čtvrtinu, ale pouze za předpokladu možnosti valorizace pohledávek, vzniklých před válkou v plné předválečné hodnotě.

Ve funkci senátora Horáček postupně opustil ideu možného vítězství intelektuála v souboji "odbornost kontra partaj" a jeho postoj přecházel ve skepsi i vůči instituci senátu - "Po věcné stránce byla senátu dána pevná maršruta: ničeho neměnit! Zbyla tedy jen kritika a resoluce, které však byly vládou namnoze bagatelizovány. Celá rozpočtová debata v senátě byla jen přežvýkáním debatyposlanecké sněmovně." Vystoupení z agrární strany r. 1925 bylo důsledkem jeho přesvědčení o defenzívě hlediska odbornosti a patřičné kvalifikovanosti v rámci stranického rozhodování - "Viděl jsem, že ve straně agrární bude mně povoleno a naopak vyžadováno konati všechny podřízené práce spojené s funkcí senátora, ale že rozhodující vliv mně zůstane navždy odepřen. Bylo to bolestné poznání, poněvadž otvíralo perspektivu, že mé bloudění od jedné politické strany ke druhé ještě není skončeno." Rok 1925 se tak stal i koncem jeho praktické politické kariéry - jeho snaha o vstup do národní demokracie byla neúspěšná - "Zdálo se mi, že moje přihláška narazila na odpor v některých kruzích, snad dr. Preisse a jeho satelita dr. Hodače."

I ve třicátých letech publikoval C. Horáček velké množství kritických článků reagujících na aktuální politické a hospodářské problémy; skepse vůči politickému životu však začala prostupovat i jeho postoj k vědeckému bádání - "Nové vědecké směry a proudy mého oboru mne neuspokojovaly a spíše dráždily k odporu a nechuti, mj. i tendenční teorie omlouvající peněžní a hospodářsko-politické pokusy, prováděné v důsledku krise po celém světě." Profesor Cyril Horáček zemřel 9. 5. 1943, v době, kdy se období první čs. republiky, atributy jejíhož politického a hospodářského života sám spoluvytvářel i nesmlouvavě kritizoval, stalo negovanou minulostí.

Martin Turnovský,
pracovník Archivu AV ČR