Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

K úmrtí Iriny Makarovny Poročkiny

1. 2. 1925 – 20. 12. 2014 Petrohrad, Rusko
makarovna.jpgPrvního února by se letos dožila devadesáti let významná ruská bohemistka Irina Makarovna Poročkina. Zemřela však na sklonku předešlého roku, 20. prosince 1914 v Petrohradě, ve městě, které bylo neodmyslitelně spjato s její životní a profesní dráhou. Po úmrtí Olega Maleviče (13. června 2013) tak odešel další člen kruhu bohemistů a přátel české literatury, který se formoval kolem Společnosti bratří Čapků v Sankt Petěrburgu. Irina M. Poročkina působila na petrohradské univerzitě od samého počátku svého pedagogického působení. Po světové válce se na ruských univerzitách začala ve větší míře prosazovat studia slovanských jazyků a literatur, v této době se Irina Makarovna stala jedním z prvních studentů, kteří se specializovali na českou literaturu.

Po ukončení studií pak nastoupila aspiranturu na nově otevírané Slovanské katedře Filologické fakulty a záhy se jí naskytla možnost k ročnímu studijnímu pobytu v Praze. Návrat do vlasti představoval pro mladou aspirantku počátek nové éry. Sňatek s Igorem Vladimirovičem Ivanovem (pseud. Inov), rovněž bohemistou, básníkem a novinářem, a narození syna předurčovalo nejen nový směr rodinného života, ale dál formovalo i její veřejné aktivity. Společný zájem o českou kulturu přiváděl oba manžele opakovaně do Čech. Tak tomu bylo i v létě 1968, kdy je na slovanských kurzech v Praze zastihla sovětská invaze do Československa. Negativní postoj k invazi stejně jako neochota vstoupit do komunistické strany zanechávaly i v dalších letech stigma, které ovlivňovalo její postavení na katedře. Na druhé straně narůstalo množství práce a řady studentů. „Katedra slovanské filologie byla dost ideologizovaná,“ vzpomíná po letech její někdejší studentka Lydia Budaragina, „ Irina Makarovna se však vydělovala nejen svým bezpartajnictvím, ale i způsobem výuky, jednání. Skromná, delikátní, nikoli hlučná, bezpochyby morální autorita, přímý a nekompromisní člověk.“

Desítky jejích odborných studií a překladů české literatury zprostředkovávaly ruským čtenářům svět Ivana Olbrachta, Jiřího Wolkra, Viktora Dyka, Milana Kundery, Karla Poláčka, Karla Čapka či Josefa Škvoreckého. Ve svých pracích Poročkina usilovala o hledání kulturních průsečíků a inspirací minulosti i současnosti (L. N. Tolstoj a slovanské národy, 1983). Nebyla to však jen odborná práce, ale rovněž široké kontakty na přátele v Československu a jinde v Evropě, které jí umožňovaly zprostředkovávat studentům a dalším z řad zájemců původní českou knižní a časopiseckou produkci. Nové možnosti se otevřely po uvolnění kulturní a vědecké práce na počátku 90. let. Byla to Irina Poročkina, která se svým mužem Igorem Inovem (a Olegem Malevičem) stála u založení zmiňované Společnosti bratří Čapků v roce 1995; iniciovali rovněž umístění pamětní desky prvního československého prezidenta T. G. Masaryka na nádvoří petrohradské státní univerzity. Samotného odhalení Masarykovy busty v roce 2003 se Igor Inov již nedožil. Nejen za tyto aktivity, ale zejména za celoživotní překladatelskou činnost a propagaci české literatury v Rusku bylo oběma manželům uděleno ocenění vlády České republiky, cena Gratias agit. Navzdory pokročilému věku Irina Poročkina dál přednášela, organizovala konference a publikovala, její zájem se nadále soustřeďoval zejména na masarykovská studia a problematiku recepce Československa a osobnosti T. G. Masaryka v řadách ruského meziválečného exilu (Rossijskaja emigracija pervoj volny o T. G. Masarike, 2000; V. V. Vodovozov i T. G. Masarik, 2003; „Vy očen‘ nužnyj čelovek v etom mire“ : A. V. Amfiteatrov i T. G. Masarik, 2004). Ještě v loňském roce vyšel pod její (a Romana Mnicha) redakcí sborník prací mezinárodní filologické konference s názvem Europa Masaryka.

V osobě paní Iriny M. Poročkiny ztratila ruská bohemistika nejen svoji výraznou reprezentantku, ale především výjimečného člověka a pedagoga.

VRATISLAV DOUBEK,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.

Foto: rodinný archiv
 

27. 1. 2015