Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

De Scientia Et Humanitate Optime Meritis prof. Františku Šmahelovi

Prof. František Šmahel převzal 10. září 2009 z rukou předsedy Akademie věd ČR prof. Jiřího Drahoše čestnou medaili De Scientia et Humanitate Optime Meritis.


smahel_drahos
Foto: Zdeněk Tichý, KNAV

Prof. PhDr. František Šmahel, Dr.Sc., Dr.h.c. mult.,

nar. 17. 8. 1934 Trhová Kamenice

  (Laudatio, pronesené prof. Vilémem Heroldem při příležitosti předání vyznamenání De scientia et humanitate optime meritis prof. Františku Šmahelovi předsedou AV ČR prof. Jiřím Drahošem dne 13. srpna 2009.)
 

Čestná medaile Akademie věd ČR De scientia et humanitate optime meritis je nejvyšším vyznamenáním Akademie, které se uděluje těm, kteří se nejlepším, nejznamenitějším způsobem zasloužili o vědu a vědecké poznání a tak i o lidské společenství. Dnes bude toto ocenění předáno PhDr. Františku Šmahelovi, Dr.Sc., Dr.h.c. mult., nejpřednějšímu českému historikovi, evropsky a světově uznávanému a proslulému medievistovi, osobnosti, reprezentující na nejvyšší možné úrovni naše humanitní vědy a humanistickou vzdělanost.

O Františku Šmahelovi bylo kdysi plným právem řečeno, že je člověkem, který „propadl historii celou duší a rozhodl se naplnit svůj život vědeckou prací v tomto oboru, ať se mu stavěly do cesty jakékoli překážky“ (J. Pánek, M. Polívka, N. Rejchrtová). Jak sám F. Šmahel vyznává, pro historii se nadchnul již během středoškolských studií a velkou inspirační roli zde sehrál František Palacký a jeho vylíčení kostnické smrti Jeronýma Pražského a reakce na ni u italského humanisty Poggia Braccioliniho. Pozdější Františkovo centrální téma husitství se tak dostalo zároveň s humanismem do zorného pole budoucího badatele velmi záhy. Překážek, které se při úsilí o naplnění životního záměru věnovat se historii, stavěly do cesty, ale věru nebylo málo. Po maturitě s vyznamenáním na chrudimském reálném gymnáziu nemohl z kádrových důvodů pokračovat ve studiu na vysoké škole, ale musel napřed, aby vůbec „mohl“ být přijat, jít pracovat na více než rok jako horník do Dolu Jan Šverma v Ostravě. Ani po studiu historie a archivnictví na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, které absolvoval s červeným diplomem, tam nemohl pokračovat v nadějně započaté práci, ale musel se po dvouleté základní vojenské službě spokojit s místem učitele na ZDŠ v Litvínově, kde se potom stal ředitelem Městského musea. Teprve po 4 letech, v roce 1964,  mohl začít pracovat v Historickém ústavu ČSAV. V té době se však mohl pochlubit již desítkami svých publikovaných zpráv a recenzí a přinejmenším dvěma vydanými rozsáhlými studiemi o humanismu v době poděbradské, z nichž druhá vyšla knižně v Rozpravách ČSAV v roce 1963.

 

Navzdory početným a skvělým vědeckým výsledkům, kterých v druhé polovině 60. let F. Šmahel při práci v Historickém ústavu dosáhl (mj. vydané knižní práce o Jeronýmovi Pražském, Janu Žižkovi a pražském předhusitském univerzitním studentstvu) a další vědecké a organizační práci, dolehly po srpnu 1968 opět na něj politické poměry. V normalizačním Ústavu čs. a světových dějin ČSAV mu nakonec v roce 1974 nebyla prodloužena pracovní smlouva a F. Šmahel se stal na dlouhých 5 let řidičem pražské tramvaje. Teprve v roce 1979 mohl nastoupit na sice přiměřenější ale velmi skromně honorované místo odborného pracovníka Musea husitského revolučního hnutí v Táboře, kde setrval až do roku 1989. Je naprosto obdivuhodné, kolik stačil v tak nepříznivých podmínkách, kdy u nás ani nesměl určitou dobu publikovat pod svým jménem, vykonat práce.

 

Svědčí o tom jeho bibliografie. Vykazuje jeho monografii o ideji národa v husitských Čechách, jeho nemalý autorský podíl v Přehledu dějin Československa, jeho anonymně publikovanou studii o antických ohlasech v české vzdělanosti 14. a 15. století, dále jeho rozsáhlý a nesmírně cenný a pracný soupis pramenů k pražskému sporu o univerzálie (samostatný svazek Mediaevalia Philosophica Polonorum) a rovněž v zahraničí vydané objevné Šmahelovy práce o pražské recepci versorismu, pražských kvodlibetech, a mnohé a mnohé další. V té době se také plně projevila i solidarita zahraniční vědecké obce, v níž byl již F. Šmahel dobře znám. Vědci zvučných jmen jako byli v Belgii Paul de Vooght, ve Francii Jean Delumeau a Jacques le Goff, v Anglii Anne Hudson či Robert J. W. Evans, v USA Howard Kaminsky, Frederick Heymann, v tehdejší SRN Alexander Patschovsky, Hans Rothe, Ferdinand Seibt a v Polsku Bronislaw Geremek a Jerzy B. Korolec nechtěli připustit, aby byl F.Šmahel takto umlčen. To se dělo jak zasíláním vědecké literatury, umožňováním publikování v zahraničních sbornících a časopisech, zvaním k zahraničním přednáškám či pobytům atd. Tato pozvání se zdaleka ne vždy podařilo realizovat. Určitou výjimku představuje Šmahelův pobyt v Paříži na Collège de France, kde realizoval v roce 1983 cyklus přednášek o husitství, které pak vyšly knižně v Presses Universitaires de France.

 

I v husitském museu v Táboře rozvinul pozoruhodnou vědeckou aktivitu, která mj. i ve spojitosti se sborníkem Husitský Tábor pozvedla prestiž tohoto pracoviště. Svého tamního pobytu využil Šmahel (s kolektivem spolupracovníků) ke zpracování dvou rozsáhlých svazků Dějin Tábora do roku 1452.  

 

Období po listopadu 1989 přineslo konečně Františku Šmahelovi satisfakci a zasloužené ocenění. Stal se v roce 1990 prvním ředitelem obnoveného Historického ústavu ČSAV (a potom AV ČR) a v této funkci setrval po dvě funkční období do roku 1998. Zároveň se v roce 1991 mohl konečně habilitovat a v roce 1995 se stal profesorem českých dějin na Filosofické fakultě UK. Mohlo by se zdát, že toto období posledních dvaceti let nepostavilo již našemu jubilantovi žádné překážky. Jsem přesvědčen, že tomu tak není. Zaplavení funkcemi, a těch zastával a zastává F. Šmahel opravdu nesmírně mnoho, hrozí méně silným povahám (k těm se počítám) úbytkem času a energie na vlastní vědeckou, badatelskou práci. František však také tuto skrytou a o to nebezpečnější překážku, tak jako všechny předešlé, úspěšně překonal. Přitom, že se stal mj. postupně ředitelem jím založeného Centra medievistických studií AV ČR a UK Praha při Filosofickém ústavu AV, předsedou Vědecké rady AV ČR, předsedou Komise Českého historického ústavu v Římě, členem a předsedou Učené společnosti ČR a členem Vědecké rady UK a dalších grémií, komisí a rad, přičemž všechny tyto funkce zdaleka nevykonával jen formálně, ale s plným nasazením, nepřestal intenzivně vědecky pracovat, bádat a publikovat.

 

V roce 1993 vydal v prvním vydání svou monumentální čtyřsvazkovou Husitskou revoluci, která pak vyšla ve druhém vydání v Nakladatelství Karolinum v letech 1995–1996 a v německém třísvazkovém znění v rámci ediční řady Monumenta Germaniae Historica v Hannoveru v roce 2002. Je to naprosto základní dílo, ze kterého bude v každém případě muset vycházet jakákoli další vědecká práce o husitství nebo jeho jednotlivých aspektech. Dále u nás vydal nejen druhé a doplněné vydání své Ideje národa v husitských Čechách, ale i další dvě rozsáhlé knižní práce: Husitské Čechy, Struktury, procesy, ideje (v roce 2001) a Mezi středověkem a renesancí (v roce 2002). V rychlém sledu, už v roce 2006, publikoval i krásně výtvarně doprovozenou Cestu Karla IV. do Francie 1377–1378, v roce 2007 vydal rozsáhlý soubor svých statí o dějinách pražské univerzity v prestižním holandském nakladatelství Brill v Leidenu. Cizojazyčné – německé nebo anglické – znění i těch jeho statí k dějinám Univerzity Karlovy, které dosud byly dostupné jen v češtině, je, což není třeba zdůrazňovat (stejně jako německé vydání Husitské revoluce, či anglické znění velkých Dějin Univerzity Karlovy z roku 1998 v nichž F. Šmahel zpracoval podstatné oddíly), neobyčejně významné pro začlenění výsledků naší vědy do kontextu vědy evropské a světové.

 

Měli jsme možnost zmínit zde jen zlomek toho, co prof. Šmahel na vědeckém poli vykonal. Bibliografie jeho publikovaných prací z let 1956–2009 představuje 56 hustě potištěných stran. Přitom nejde naštěstí zdaleka o dílo uzavřené. V tisku jsou další velmi podstatné práce, z nichž bych alespoň uvedl kritickou latinskou edici celého filosofického díla Husova přítele Jeronýma Pražského, jejíž obtah jsem měl možnost vidět. F. Šmahel ji připravil s G. Silagim a opatřil pozoruhodnou a rozsáhlou předmluvou. Má vyjít ještě před koncem letošního roku v nejpřednějším prestižním belgickém nakladatelství Brepols v řadě Corpus christianorum, Continuatio mediaevalis jako supplementum k Husovým latinským Opera omnia, která u Brepolse nyní vycházejí.

 

Zatím jsem, a jinak to snad nebylo ani možné, hovořil o kvantitě Šmahelových vědeckých prací. Jejich kvalitu potvrzují recenze a ohlasy jeho publikací u nás i v zahraničí. Jsou to recenze a ohlasy téměř bez výjimky kladné, uznalé a obdivné. Sám k nim jen snad mohu připojit i vlastní pokorný obdiv a úctu. Jakákoli práce Šmahelova, kterou jsem měl možnost studovat či číst, a nebylo jich myslím málo, byla pro mne neobyčejným přínosem. Obdivoval jsem i výstižnost podání (zdaleka ne samozřejmou), pečlivost zpracování, dokonalou znalost pramenů, jejich přesnou interpretaci a v neposlední řadě šířku autorových znalostí a schopnost postižení celku, detailu i souvislostí. Jsou vzorem toho, jak by měly historické práce vypadat.

 

Nezmínil jsem se také dosud o pedagogickém působení našeho jubilanta. Jak víme bylo poměrně krátké a začalo velmi pozdě, až v 90. letech. Neznamená to však, že by vliv Šmahelův na vědecký dorost byl zanedbatelný. Měl celou řadu žáků a následovníků, které stačil vychovat v magisterském a nyní zejména v doktorském studiu Mnozí jeho žáci se již ve vědeckém světě výrazně profilovali a patří jako Šmahelova škola k nadějím naší historické vědy. Doplňují tak kruh Františkových starších přátel a kolegů, k nimž se snad také mohu trochu počítat.

 

Je třeba přejít k závěru: udělení akademického vyznamenání De scientia et humanitate optime meritis Františku Šmahelovi, doktoru honoris causa muiltiplex, čestnému členu American Historical Association, korespondujícímu členu Royal Historical Society, British Academy i Medieval Academy of America, nositeli státního vyznamenání Za zásluhy I. Stupně a Medaile Učené společnosti ČR Za zásluhy o rozvoj vědy – a jak je třeba zde zdůraznit, i Čestné oborové medaile Františka Palackého AV ČR a Ceny Františka Palackého, udělené Univerzitou Palackého v Olomouci –  je třeba uvítat a jeho nositeli srdečně a upřímně k jeho předání poblahopřát.

17. 9. 2009