Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > archiv  > 2004  > květen  > obsah

Jiřina Popelová-Otáhalová 100. výročí narození

Obrázek k článku 

Ještě ve druhé polovině třicátých let byla považována za velký talent nové generace českých filozofů, ale její postupné upnutí se ke komunistické ideologii a bezvýhradné podřízení přáním a pokynům stranických orgánů bohužel vedlo ke stagnaci její vědecké a badatelské činnosti.

Narodila se v Praze 25. 2. 1904 v rodině finančníka. Po maturitě studovala v letech 1923–1928 na FF UK v Praze klasickou filologii, filozofickou propedeutiku a historii. Začínala jako středoškolská učitelka v Čechách a na Moravě. V l. 1932–1934 studovala v Římě (viz její články Italské nebezpečí, Italský fašismus a hitlerismus aj.). Po válce začala přednášet i na univerzitní půdě. V r. 1946 na brněnské Masarykově univerzitě filozofii, na UK pak od r. 1947 jako mimořádná a o rok později jako řádná profesorka dějin filozofie. V r. 1949 byla za vydatného přispění J. L. Fischera jmenována rektorkou Palackého univerzity v Olomouci, a to jako první žena v českém vysokém školství vůbec. Její působení na tomto postu do r. 1953 však bylo nevýrazné a nekoncepční a bylo proto s odstupem doby podrobeno záporné kritice. Věrnost a poslušnost komunistické partaji ji dovedly až k aktivnímu spolupůsobení při vylučování studentů tzv. buržoazního a velkostatkářského původu ze studia. Po návratu na UK nejprve vedla šest let katedru dějin filozofie, pak vyučovala na katedře marxisticko--leninské filozofie etiku a vybrané otázky z dějin filozofie. Navíc aktivně vystupovala v přednáškových cyklech v Socialistické akademii, Lidové univerzitě, Palackého univerzitě lidu aj.

Ve svých počátcích byla Popelová silně ovlivněna pozitivistou Fr. Krejčím, který na ni mj. zapůsobil i svou "lidsky krásnou osobností". Byl to ale paradoxně právě pozitivizmus a idealisticky zaměřená filozofie, se kterými se J. Popelová postupně rozcházela a definitivně je zavrhla v r. 1942 monografií Filosof František Krejčí, v níž jeho pozitivní etiku označila za "svým způsobem nejtragičtější dílo české filosofie, tragické dílo pozitivismu vůbec". Novou orientaci a podněty hledala u K. Vorovky, který byl pro ni "novým typem filosofa, nejdražším našemu srdci, ne vědoucím nad davem nevědomých, ale nejúzkostlivěji hledajícím mezi hledajícími", a V. Hoppeho, který ji zas fascinoval svou "vírou v sílu a vznešenost lidského ducha".

Podle J. Popelové "věda nesmí na základě toho, co bylo, normovat to, co jest; bylo by to brzdou či překážkou dalšího vývoje". Historičnost původně odmítala ve jménu etiky a noetiky, poté ji považovala za nedokonalou relativistickou pravdivost, ale ke konci se propracovala až k dialektickému pojetí dějin.

Kořeny marxistické orientace J. Popelové můžeme sledovat v jejím působení v dělnickém hnutí. V Dělnické osvětě a dalším tisku se vyjadřovala k filozofii Marxe a Lenina a obhajovala historický materialismus. V Socialistické výchově (1932) dokonce požadovala, aby v organizacích socialistické mládeže "byly zastoupeny především děti dělnické a ne revoluční hlavy mladé buržoasie".

Otevřeně se vyznala ze svého marxistického přesvědčení v Socialistickém světovém názoru (1946), kde ocenila zejména dynamismus marxismu i důsledky jeho filozofie pro etiku a právní řád.

Tragická léta německé okupace přivedla J. Popelovou k hlubšímu zamyšlení nad smyslem národních a světových dějin, soudem dějin apod. (Dějiny a hodnoty, 1940). Své pocity a postoje z té doby shrnula do působivého Rozjímání o českých dějinách (1948), psaného formou dialogu mezi studenty a jejich učitelem.

Dlouholetý zájem J. Popelové o problémy humanismu a morálky vyvrcholil v jejím rozsáhlém díle Etika (1962). Jak se sama vyjádřila, "etika je autonomní ohnisko, v němž se sbíhají všechny paprsky materiálních i duchovních společenských sil". V Etice nejprve kriticky rozebrala minulé i soudobé koncepce etiky a poté se pokusila zformovat etiku marxisticko-leninskou z kritérií socialistické společnosti.

Oblíbeným tématem J. Popelové byla osobnost J. A. Komenského jako filozofa. V zásadní práci Jana Amose Komenského cesta ke Všenápravě (1958) provedla integrální filozofickou analýzu Komenského myšlení; jeho sociální filozofie. Výsledkem jejího zájmu o klasickou filozofii byla práce Zrození filozofie (1977), věnovaná formování, rozkvětu a vlivu antické filozofie na společnost, a překlady antických klasiků: Senekovy listy, Plutarchovy životopisy.

Nakonec je třeba připomenout těsný vztah J. Popelové k umění a estetice. Psala básně, divadelní hry, úvahy o umění, divadelní a literární kritiky. V r. 1925 byly v Národním domě v Praze odehrány dvě její divadelní hry Pohádka o hořcích a Fiat iustitia.

J. Popelová, zosobnění nevšedního talentu v zajetí totalitní ideologie, zesnula v Praze 14. června 1985.

Mgr. MARTIN MARTINOVSKÝ,
Archiv AV ČR