Jaroslav Goll (14. 7. 1846–8. 6. 1929) 70. výročí úmrtí

\"Práce historická není kompilací. Spíše by se nazvati mohla kombinací (ač ne libovolnou) fakt kritikou zjištěných. Kritika nesmí ovšem historika opustiti ani při oné kombinaci, avšak první její úlohou jest zkoušeti stavivo, kterým se má budovati.\"

Jaroslav Goll se narodil 14. července 1846 v Chlumci nad Cidlinou jako druhé dítě v rodině panského lékaře. Ve dvou letech mu zemřela matka a otec se poté několikrát stěhoval za prací; budoucí historik tak navštěvoval obecnou školu a gymnázium v několika různých městech.

Od roku 1864 Goll studoval historii a zeměpis na pražské univerzitě. Výrazný talent v něm shodně rozpoznali jak W. W. Tomek, tak K. Höfler. Naznačili mu možnost docentury, jíž měl předcházet pobyt na některé z německých univerzit. Goll po ročním působení na mladoboleslavském gymnáziu odjel do Göttingenu. v historickém semináři proslulého pozitivistického historika Georga Waitze se naučil metodám důkladné kritiky historických pramenů, kterou brzy sám aplikoval na raně novověké dokumenty. Po dvou semestrech mohl rozšířit své obzory jako sekretář amerického historika a velvyslance v Berlíně George Bancrofta a od června 1873 ještě Svatoborem financovanou studijní cestou do Holandska a poté do Londýna.

Právě pobyt v zahraničí přivedl Golla k definitivnímu rozhodnutí pro dráhu historika a univerzitního učitele. Do té doby se stejně intenzivně zabýval literaturou. První překlady mu otiskl Hálek v Lumíru už v r. 1866, soubor jeho juvenilií vyšel v r. 1874 pod prostým názvem "Básně". Ani pak se však s literaturou zcela nerozloučil a sledoval ji až do své smrti (přeložil spolu s J. Vrchlickým například Baudelairovy Květy zla) a nerezignoval ani na vlastní tvorbu.

V 70. letech Goll předložil odborné veřejnosti první výsledky svých bádání. Německy psané práce vycházely převážně nákladem Královské české společnosti nauk; publikoval i řadu českých článků v Časopise českého musea (např. "Über Mansfeld im J. 1621" nebo "Poměry evropské po bitvě na Bílé hoře"). v r. 1875 vyšla Gollovi samostatná práce "Französische Heirath. Frankreich und England 1624 und 1625", která se stala i jeho prací habilitační. Docentem všeobecných dějin na pražské filozofické fakultě byl jmenován 2. 8. 1875.

Od poloviny 70. let se těžiště Gollova zájmu přesunulo do staršího období. Publikoval řadu analytických studií o pramenech k dějinám Jednoty bratrské a zvláště Petra Chelčického. Gollovo největší dílo - brilantní syntetické zpracování česko-polských styků od 10. do 16. století - vyšlo pod názvem "Čechy a Prusy ve středověku" v r. 1897.

Po jmenování mimořádným profesorem na podzim 1880 však začalo profesi badatele zastiňovat povolání pedagoga a organizátora. Jeho přednášky studenty strhávaly. Mladý historik L. Hofman psal v r. 1900 z Berlína příteli: "Co se týče umění přednášet, není a není nad Golla!" Jeho význam ovšem nespočívá pouze v kvalitě přednášek, ale též ve vybudování historického semináře. Studenti měli brzy možnost seznámit se s kritickým rozborem pramenů v praxi. s úrovní semináře rostla i úroveň absolventů. Nalezneme mezi nimi všechna významná jména české historiografie počátku století - Pekař, Šusta, Krofta, Novotný, Dvořák, Urbánek, Nejedlý... Právě Gollovi žáci iniciovali v r. 1895 vznik historického časopisu, jehož redakce se Goll ujal: Český časopis historický je ústředním periodikem českých historiků doposud.

Ačkoli Goll vystupoval vždy především diplomaticky, ze zásadních stanovisek neustupoval, jak dokázal svou účastí ve sporu o Rukopisy. Uměl být nesmírně činorodý a výkonný, ale zároveň ho charakterizovala určitá neurotičnost a přecitlivělost. Tento jeho rys zmírňovalo harmonické manželství. Amely Gollová měla širokou škálu kulturních zájmů a s manželem ji spojovala zvláště láska k hudbě. Dcera Ada, matka herečky Natašy Gollové, se provdala za národohospodáře F. X. Hodáče. Osobní tragédii znamenala smrt jediného syna v dětském věku. Otcovský vztah Goll později do určité míry přenesl na svého nejoblíbenějšího žáka, Josefa Pekaře.

Mimo univerzitu, na níž dosáhl nejvyšších akademických hodností (rektor 1907/1908), byl Jaroslav Goll činný i v jiných vědeckých institucích. Už v r. 1877 navrhli Antonín Gindely a Josef Emler jeho mimořádné členství v Královské české společnosti nauk, řádným členem byl od r. 1901. O rok dříve se stal také členem Akademie věd v Krakově. Složitějším vývojem prošel Gollův vztah k České akademii věd a umění. Mimořádným členem byl sice zvolen hned v r. 1891, volbu však nepřijal, protože rozdělení na mimořádné a řádné členy považoval u nové instituce za nesmyslné a zejména nesouhlasil se složením 1. třídy slučující právní vědy s filozsofií a historií. Nakonec byl Goll zvolen v r. 1907 a působil poté v historické komisi (1914-1921 jako její předseda).

Podzim Gollova života byl dosti trpký. Poté, co se definitivně vzdal profesury, věnoval se politice jako člen panské sněmovny říšské rady. Loajalitou k trůnu za války a nesouhlasem s manifestem českých spisovatelů v r. 1917 si Goll vysloužil nepřízeň veřejnosti. Byly zapomenuty jeho intervence ve prospěch českých škol i statečné projevy za obnovu parlamentarismu. v posledním desetiletí života musel snášet nápory nemocí, materiálního nedostatku i odklon některých žáků.

Jaroslav Goll zemřel 8. června 1929 a byl v tichosti pohřben na Olšanských hřbitovech. Josef Pekař charakterizoval jeho význam v jednom ze smutečních projevů: "Neboť ty principy, jež vyznačují dílo Gollovo: užití pečlivějších a všestrannějších metod k poznání pravdy pokud možno bezpředsudné, objektivní a usilovat o to, aby česká práce byla na výši pokroků evropských a zúrodněna byla Evropou… ony principy jsou platnosti absolutní, nadčasové, přežijí Golla a jsou starší Golla: Goll snažil se jen příkladem a skutkem o veliký a nesnadný úkol uvésti je v život, v pravdu skutečnosti."