František Záviška (18. 11. 1879 Velké Meziříčí - 17. 4. 1945 Gifhorn, Německo)

Fyzik František Záviška pocházel z Moravy, z nepříliš majetných poměrů. Po základní škole a gymnáziu (v Třebíči a v Brně) začal v r. 1898 studovat na české univerzitě v Praze matematiku a fyziku (i když rodiče by z něho bývali raději měli kněze). Po čtvrtém semestru studií, v r. 1900, odešel s prof. F. Koláčkem - jako jeho asistent - na nově zřízenou českou vysokou školu technickou do Brna. Koláček se tam stal profesorem experimentální fyziky, po roce se však vrátil do Prahy. Záviška zůstal do konce školního roku 1902/3, neboť Koláček v Praze, při stolici teoretické fyziky, neměl asistentské místo. Z Brna dokončil univerzitní studia - nabyl učitelské způsobilosti vyučovat (jazykem českým) matematice a fyzice na vyšších gymnasiích a získal doktorát. V další kariéře však dal přednost nejistě se rýsující vědecké dráze před existenčními jistotami povolání středoškolského profesora: koncem října 1903 se vrátil do Prahy. Žádosti o systemizované asistentské místo při stolici teoretické fyziky na pražské české univerzitě zůstávaly stále nevyslyšeny, pomohl však profesor experimentální fyziky Č. Strouhal, který Záviškovi nabídl místo výpomocného asistenta v tamním Fyzikálním ústavu. Za přetrvávajících provizorních poměrů se Záviška ve školním roce 1906/7 vydal na zkušenou do zahraničí. Za místo pobytu nakonec zvolil Cavendishovu laboratoř v Cambridgi. Ještě před odjezdem se na univerzitě habilitoval z teoretické fyziky. Po návratu začal konat docentské přednášky a počátkem r. 1908 byl konečně ustanoven asistentem. V lednu 1910 prof. Koláček vážně onemocněl a v r. 1913 zemřel. Suplováním výuky teoretické fyziky byl pověřen Záviška. V r. 1914 byl jmenován mimořádným a v r. 1919 řádným profesorem. Před tím, v r. 1912, se také oženil s Emilií Škodovou; z tohoto manželství se narodili dva chlapci, oba však zemřeli v útlém dětském věku.

První vědecké práce F. Závišky, včetně jeho doktorské a habilitační práce, spadají do oblasti optiky a odrážejí vědecké zaměření prof. Koláčka. Zabývají se z experimentálního i teoretického hlediska totálním odrazem světla na anizotropních látkách, především dvouosých krystalech. Do optiky přísluší i Záviškova práce z r. 1931 o odrazu světla na kovech, kriticky reagující na práci brněnského fyzika J. Zahradníčka. Dílčí charakter v Záviškově vědecké činnosti má čistě experimentální práce z r. 1909 o vlivu rentgenového záření na kondenzaci vodních par ve Wilsonově mlžné komoře, provedená z větší části v Cavendishově laboratoři, podobně jako práce z r. 1912 o Hallově jevu a dvě z hydrodynamiky z r. 1929 o obtékání válců viskózní kapalinou.

Stěžejní skupina celkem devíti Záviškových vědeckých prací z let 1912 až 1939 pojednává o problematice vlnovodů: na základě Maxwellových rovnic řeší problém šíření elektromagnetických vln v prostoru s vodivými, resp. nevodivými válci, trubicemi či jejich kombinacemi při jejich různém prostorovém uspořádání (včetně různého umístění zdrojů vlnění). Záviška teoreticky vyvodil zajímavé výsledky, které však - při publikaci převážně v českých periodikách - unikly světové pozornosti. V domácích poměrech nicméně iniciovaly řadu teoretických i experimentálních prací, zejména doktorandů Závišky a jeho kolegy, profesora experimentální fyziky A. Žáčka.

V polemice s B. Hostinským v r. 1924 hájil Záviška neochvějně Einsteinovu teorii relativity; společně s V. Trkalem v r. 1932 vystoupil s kritikou modelu světového éteru fyzika V. Posejpala. Důležitou roli při vědecké popularizaci teorie relativity u nás sehrál Záviškův spisek "Einsteinův princip relativnosti a teorie gravitační" (1925). Na žádost prof. Strouhala, po smrti B. Kučery, se ujal třetího vydání Strouhalovy učebnice "Mechanika". Během druhé světové války přistoupil k sepsání kurzu teoretické fyziky, z něhož však stačil dokončit jen Termodynamiku (1943).

Stal se členem předních českých vědeckých akademií, byl dlouholetým členem a činovníkem Jednoty čs. matematiků. Měl plno civilních zájmů - byl vášnivý automobilista, rád fotografoval, s manželkou a kolegy pěstoval pěší turistiku, miloval jízdu na kole, tenis, plavání aj.

Počátek druhé světové války zastihl Závišku na prahu šestého desetiletí života: oslava jeho 60. narozenin se odehrávala již ve sklíčené atmosféře obsazování českých vysokých škol německými okupanty. Dne 21.1.1944 byl pro podezření z účasti v odboji zatčen gestapem, vězněn v Kounicových kolejích v Brně a posléze transportován do koncentračního tábora (Mauthausen, pak Osterode-Harz). Zemřel na samém sklonku války, 17. 4. 1945 v Gifhornu v Německu, vysílením při návratu domů.

Emilie Těšínská,
Archiv AVČR