Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Půlstoletí českého onomastického časopisu

Současný stav českého onomastického bádání je dán jednak postavením onomastiky (nauky o vlastních jménech) mezi ostatními vědeckými obory, jednak teoreticko-metodologickými východisky, která se při zkoumání vlastních jmen (proprií, onym) v české onomastice uplatňují. S ohledem na co nejkomplexnější analýzu propriálního materiálu jsou totiž využívány i poznatky mimojazykových disciplín, v lingvistickém přístupu je zase metodologicky skloubeno synchronní a diachronní hledisko.

20_1.jpg

Jak v jednom ze svých příspěvků uvedl význačný český onomastik Ivan Lutterer, „kvalitu toponomastického výzkumu zaručí jen organické spojení různých metod, tradičních i netradičních, pokud se prověří jejich nosnost a pokud budou uplatněny v odpovídajících proporcích. Jakékoli doktrinářství je v onomastice škodlivé, ale to platí koneckonců o každém vědeckém podnikání.“ Uvedenou tezi lze přitom aplikovat nejen na zkoumání toponym (zeměpisných jmen), ale na analýzu jakéhokoli druhu vlastních jmen. Díky nelingvistickým metodám byla a někde dosud je onomastika pokládána za pomocnou vědu historickou (u nás a v Německu v 19. a počátkem 20. století), topografickou (Švýcarsko, Nizozemsko), sociologickou (USA), demografickou (Rakousko) i estetickou (Francie). V současném českém pojetí je však nauka o vlastních jménech chápána jako relativně samo­statná jazykovědná disciplína, pro niž je ovšem samozřejmostí úzká spolupráce lingvistů s představiteli různých dalších oborů, především s historiky, archiváři a geografy, ale i se sociology, psychology, etnografy, archeology, přírodovědci a právníky. Tato tradice, kterou zdůrazňoval už zakladatel moderní české onomastiky, Vladimír Šmilauer (1895–1983), nachází své uplatnění při zkoumání vlastních jmen i dnes. V teoretických a metodologických principech, které vycházejí z analytických studií propriálního materiálu, česká onomastika dále rozvíjí obecnou onomastickou teorii, opírajíc se přitom o tradice strukturalismu Pražského lingvistického kroužku a zdůrazňujíc funkční hledisko a systémové pojetí vlastních jmen jako strukturovaného celku, to vše se zřetelem na současný stav onomastického bádání v zahraničí. V propracování teoretických a metodologických východisek k analýze jednotlivých proprií i onymických systémů a subsystémů spočívá i český přínos k rozvoji obecné onomastické teorie. Po stránce teoretické a metodologické je české onomastice zvláště blízké zkoumání vlastních jmen na Slovensku a v Polsku, ale pochopitelně i v dalších slovanských zemích. Výrazné styčné body lze dále nalézt v nazírání na vlastní jména u nás a v německé jazykové oblasti a ve Skandinávii.

Významný stimul k rozvoji české onomastiky nastal v 50. a 60. letech 20. století. V té době byl mj. dokončen pětidílný slovník Antonína Profouse Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny (Praha 1947–1960), vyšla zásadní studie Vladimíra Šmilauera o tzv. metodě malých typů (1958), IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě vyzval k oživení onomastického bádání a k jeho organizačnímu zajištění zakládáním mezinárodních i národních komisí a budováním onomastických pracovišť ve všech slovanských zemích, byla ustavena Onomastická komise při Československém komitétu slavistů, došlo k reorganizaci Místopisné komise ČSAV, která se tak změnila v řídící centrum onomastického výzkumu u nás, byla iniciována práce na vytvoření jednotné slovanské onomastické terminologie (knižně Osnoven sistem i terminologija na slovenskata onomastika, Skopje 1983) a vyšla publikace Vladimíra Šmilauera Osídlení Čech ve světle místních jmen (Praha 1960). Není proto divu, že se kolem osobnosti Vladimíra Šmilauera, právem považovaného za zakladatele moderní české onomastiky, zformulovalo uskupení, které lze označit za českou onomastickou školu. Do tohoto období spadá i vznik českého onomastického časopisu, jehož první ročník vyšel v roce 1960. Vydávání Zpravodaje Místopisné komise ČSAV, jak se časopis tehdy jmenoval, iniciovali Vladimír Šmilauer a Jan Svoboda.

Za tehdejší politické situace neměla ani osobnost Vladimíra Šmilauera, ani onomastika sama právě na růžích ustláno (připomeňme jen okrajově, že při akci zachycující od počátku šedesátých let 20. století pomístní jména pro chystaný Slovník pomístních jmen v Čechách museli onomastikové často čelit podezření, že se zjišťováním jmen pozemků snaží sabotovat tehdejší družstevní zemědělství, protože jména polí, luk, pastvin a lesů v mnohých případech upomínala na jejich původní soukromé majitele), i proto bylo nutné v titulu časopisu uvádět slovo „zpravodaj“, byť šlo od samých začátků o vědecké periodikum.

V úvodu k prvnímu číslu V. Šmilauer zdůvodnil potřebu vzniku českého onomastického časopisu a jeho úkoly. V době, kdy se na onomastiku pohlíželo v nejlepším případě jako na pomocnou disciplínu pro jiné obory, bylo nutné povznést ji na úroveň jí patřící. Vlastní jména jsou tou složkou jazyka, která nejbytostněji a nejtěsněji souvisí s celým vývojem společnosti, je nejvíce vázána na místo i čas: tím nabývá zvláštní důležitosti a musí být proto předmětem pronikavého zájmu.

Úkoly časopisu byly vymezeny následovně: „1. Bude podávati zprávy o činnosti Místopisné komise ČSAV, o pracích prováděných jejími členy buď kolektivně, buď individuálně; o práci onomastické komise při Československém komitétu slavistů, o její spolupráci s podobnými komisemi ostatních slovanských národů, zvláště také o proponovaném onomastickém atlase slovanském. 2. Bude si všímati i činnosti ostatních institucí, jejichž práce se dotýká onomastiky, a bude tak přispívati ke koordinaci jejich snažení: jsou to zvláště Názvoslovná komise kartografická při Ústřední správě geodézie a kartografie, Stálá komise ministerstva vnitra pro stanovení úředních názvů v RČS při oddělení pro historickou geografii při Historickém ústavu ČSAV, Státní ústřední archiv atp. 3. Bude referovati o domácích pracích onomastických, a to v nejširším smyslu, stejně o rozborech jazykových jako o pomůckách historických a geografických pro onomastika důležitých. Zvláště bude také podávat zprávy o pracích materiálově často velmi cenných, ale nemajících možnost publikace, jako jsou práce diplomové. 4. Svůj zájem věnuje Zpravodaj i cizím pracím slavistickým, zvláště ovšem srovnávacím, ale i speciálním, pokud jsou významné metodicky. 5. Ze světové literatury bude upozorňovat na práce přinášející nové pohledy nebo jinak obohacující náš rozhled. – Na žádném tomto poli nepůjde ovšem o bibliografickou úplnost, nýbrž jenom o výběr. […] Je potřebí ještě znovu zdůraznit, že předmětem našeho zájmu nejsou jen jména zeměpisná (k tomu názoru by sváděl historicky odůvodněný název Místopisné komise), nýbrž celý okruh vlastních jmen, zvláště také jména osobní. To už z toho prostého důvodu, že většina našich místních jmen je tvořena ze jmen osobních a že tedy nelze tyto dva obory roztrhovat. Nebude se vylučovat ani studium ostatních vlastních jmen (jmen zvířat, institucí, výrobků atd.), třeba jejich význam je daleko menší.“ (Vladimír Šmilauer, Úvodem, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1, 1960, s. 3–4).

Od vydání prvního ročníku už letos uplynulo padesát let. Časopis za tu dobu několikrát změnil své jméno (1960–1982 Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1983–1992 Onomastický zpravodaj ČSAV, 1993–1994 Onomastický zpravodaj, od r. 1995 Acta onomastica), obměnili se vedoucí (1960–1983 Vladimír Šmilauer, 1984–1992 Miloslava Knappová, 1993–2003 Libuše Olivová-Nezbedová, od r. 2004 Milan Harvalík) i výkonní redaktoři a redakční rada, změnil se formát (z A4 na A5) a frekvence vydávání (od pěti tenčích po jedno silnější číslo ročně). Potřeba jeho existence však zůstala. Acta onomastica, jeden z časopisů vydávaných Ústavem pro jazyk český AV ČR, je jediné onomastické periodikum v České republice a druhé nejstarší ze čtyř, která jsou vydávána ve slovanských zemích (v Polsku vychází časopis Onomastica, v Chorvatsku Folia Onomastica Croatica a v Rusku Voprosy onomastiki).

Od svého založení přináší aktuální výsledky ze všech oblastí výzkumu vlastních jmen u nás a seznamuje se současnými výsledky onomastiky v zahraničí. Ve svém oboru je v České republice časopisem jediným a jedinečným, má univerzální onomastické zaměření. Výsledky české onomastiky jsou v zahraničí vysoce ceněny a podle toho je i nahlíženo na příspěvky uveřejněné právě v časopise Acta onomastica.

Časopis má rozsáhlou síť domácích přispěvatelů včetně pracovníků nejazykovědných vědních oborů, což je dáno interdisciplinárním charakterem onomastiky. Acta onomastica si udržují vysokou vědeckou úroveň, velkou část z okruhu jejich přispěvatelů tvoří renomovaní onomastikové ze zahraničí (z přispěvatelů z poslední doby uveďme namátkou Willyho Van Langendoncka, jednoho z nejvýznamnějších badatelů na poli teorie vlastních jmen, a Paula Woodmana z Královské zeměpisné společnosti v Londýně).

Svým obsahem i dosahem jsou Acta onomastica de facto časopisem mezinárodním, stati v něm publikované významně přispívají k budování obecné teorie onomastiky. V jeho redakční radě jsou nejvýznamnější současní představitelé oboru, každý příspěvek posuzují v průměru tři členové redakční rady a vedoucí redaktor. Pokyny pro přispěvatele jsou otištěny v každém čísle časopisu a jsou rovněž dostupné i elektronicky (viz http://www.ujc.cas.cz/oddeleni/index.php?page=pokyny_pro_autory). Prostřednictvím spolupráce s Přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy v Praze je časopis dostupný i v elektronické formě, a to v databázi Geobibline digitální Geografické bibliografie ČR (viz http://www.geobibline.cz) – zatím od r. 1993 do současnosti, postupně však přibudou i starší ročníky. Věřme, že i další léta budou vydávání našeho časopisu příznivá.

MILAN HARVALÍK,
Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.