Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Proč by nás mohl zajímat František Suárez

Přelom šestnáctého a sedmnáctého století ve Španělsku, konec středověku a zrození novověkého světa, moderní vědy a filosofie, období mezi dvěma velkými epochami a člověk, který se pokusil dovršit předchozí myšlenkový vývoj a zachránit (ve jménu rozumu a víry) to nejcennější pro budoucnost – František Suárez.

Jezuita František Suárez
REPROFOTO: Archiv FLÚ AV ČR

Otřesení všech dosavadních představ a hodnot, které přináší přelom mezi historickými érami, spojuje dva zdánlivě velmi vzdálené světy – katolické Španělsko ve druhé polovině šestnáctého století a současnou sekulární společnost zapomínající na své myšlenkové kořeny. Tehdy se otevíraly nové cesty k ovládnutí naší planety (věda, zámořské objevy atd.), dnes se ovládnutí světa člověkem projevuje v předem neodhadnutelných důsledcích. Jezuita František Suárez, filosof, teolog a právník, jenž je autorem barokní syntézy scholastické filosofie, stál na prahu novověké filosofie. Velký důraz kladl na individualitu a v tom je blízký dnešní době. Svým dílem se pokoušel zachránit chrám víry, ovšem z historického pohledu spíše inspiroval stavitele chrámu moderní vědy, která člověku v následujících staletích umožnila získat vládu nad světem. Obdobně jako František Suárez ve druhé polovině šestnáctého století se i my můžeme ptát: Směřujeme k celosvětovému řádu pravdy, svobody a prosperity, nebo ke katastrofě? Není ztráta duchovního zakotvení příliš vysokou cenou za vítězství člověka? Nejistota, kterou pociťujeme na konci velkého příběhu modernity, vrací „do hry“ staré koncepce, alternativní přístupy ke skutečnosti a filosofy ještě donedávna důsledně přehlížené. Suárez mezi ně patří. Jako jeden z nejdůležitějších představitelů takzvané druhé scholastiky spojuje metafyziku vrcholného středověku se základními kameny moderní filosofie. V sedmnáctém a osmnáctém století se jeho dílo studovalo na mnoha evropských univerzitách. Suárezova nauka měla vliv i na René Descarta, Gottfrieda W. Leibnize a Immanuela Kanta. Na otázku, čím vlastně Suárez ovlivnil zakladatele novověkého myšlení, by asi český čtenář hledal odpověď obtížně. Běžný zájemce o filosofii si se Suárezovým jménem (a druhou scholastikou) spojí jen několik ideologicky zabarvených předsudků. Hlubší poznávání jeho díla je na samém začátku.
Suárezova metafyzika, především jeho interpretace Aristotela a Tomáše Akvinského, rozděluje i dnes zájemce o jeho dílo do protilehlých táborů; jak se staví k Suárezovi, záleží zejména na tom, jak hodnotí novověkou filosofii. Pro ty, kteří s vývojem moderního myšlení v zásadě souzní, může být Suárez zajímavý jako předchůdce novověkého racionalismu. Filosofové, kteří se hlásí k metafyzice a vycházejí přitom z Aristotela a Tomáše Akvinského, často Suáreze považují téměř za zrádce. Krajní křídla se v postojích natolik rozcházejí, že mezi nimi ani k žádné výměně názorů nedochází.
Pro vzájemně komunikující zájemce o Suárezovo dílo uspořádal začátkem října Filosofický ústav AV ČR, v. v. i., konferenci na téma Suárezova metafyzika – Metafyzické disputace v jejich historickém a systematickém kontextu. Účastníci se zabývali Suárezovou filosofií ve třech liniích. První zkoumala vztah Suáreze k minulosti – především k dílu Tomáše Akvinského, Dunse Scota, ale např. i Anselma z Cantenbury. Druhá se zabývala systematickou podobou Suárezova díla obsaženou zvláště v   a třetí se zaměřila na Suárezovu anticipaci moderní filosofie. „Francouzský filosof Étienne Gilson postavil na začátku dvacátého století Suáreze do negativního světla jako esencialistu, který kladl důraz na esence, na definice, na pojmy, na vyvozování z pojmů a ponechával stranou aktuální existenci či bytí. Jestli konference něco vyvrátila, tak to bylo tohle tvrzení. Příspěvky se hodně shodovaly v tom, že označení Suáreze jako racionalistického, moderního esencialisty není úplně oprávněné, že je daleko tradicionalističtější, než se mu přiznávalo, že daleko míň může za novověkou filosofii, ke které můžeme mít různé výhrady. A že důraz by se měl položit spíše na minulost,“ říká koordinátor konference Daniel Heider. Podle něj je Suárez zajímavý hlavně tím, že vycházel vstříc výzvám doby, v níž žil – zvláště v souvislosti s novou rolí lidského individua v renesanci, humanismu a reformaci – a pokoušel se kreativním způsobem zakomponovat nové důrazy do scholastického systému, který ve vrcholné podobě reprezentovali Duns Scotus a Tomáš Akvinský.
Důraz na individuum, jenž je patrný v renesančním umění a později vyvrcholil oslavou člověka v osvícenství, promítl Suárez do řešení základních metafyzických otázek. „Suárez nepřijímá Aristotelovu nauku, že by látka byla principem individuace. Formy, platónské ideje, které Aristoteles stáhl do věcí, jsou podle Suáreze samy sebou nikoli druhově, nýbrž individuálně. Tím pádem nemusí být něco, co by je individualizovalo. Individualismus se projevuje i v tom, že náš rozum je schopen poznávat individuální. Podle Tomáše a tomistů nikoli. Náš rozum podle nich poznává nejprve obecné a skrze reflexi v imaginacích, v představách poznává individuální. Ale nikdy nepoznává individuální přímo rozumem,“ vysvětluje Daniel Heider. Podle současných ortodoxních tomistů se Suárez proviňuje proti základním principům správného tomistického výkladu. „Projevuje se to tím, že odmítá reálnou distinkci mezi esencí a existencí u konečných, stvořených bytostí, což je základním rysem tomismu. Tomista bez reálné distinkce mezi esencí a existencí není tomista,“ dodává Heider. Na druhou stranu však v pojetí vědy zůstává Suárez na rozdíl od Descarta věrný jak Tomášovi, tak Aristotelovi. „Aristoteles pracoval s takzvanými substanciálními formami a ty Descartes radikálně nepřijímal, protože nešly kvantifikovat. Pro něj byl vnímatelný svět prostě res extensa, rozlehlá věc, kterou lze geometricky zpracovávat právě proto, že nemá žádné kvality. Poté je lehce vystihnutelná matematicky, což Suárez radikálně odmítal. Je zastáncem substanciálních forem; to znamená, že každá věc ve vnímatelném světě je vymezená substanciální formou, která souvisí s přirozeností dané věci,“ říká Daniel Heider. Podle něj na rozdíl od Descarta, Hobbse a jiných novověkých autorů Suárez vycházel vstříc novým požadavkům v rámci aristotelské scholastiky. „Ve čtrnáctém století hrál zásadní roli nominalismus. Kritika Ockhama a dalších, například Buridana, způsobila, že metafyzika pomalu přestávala existovat a filosofií číslo jedna se stávala logika, která pracovala se znaky a symboly. Nominalismus klade důraz na individuum, protože v nominalismu existuje jenom individuální, obecné neexistuje. Myslím, že Suárez je velmi cenný proto, že na rozdíl od jiných bere vážně reakci na nominalismus. Hájí šťastné spojení rozumu a víry, které je pro scholastiku typické, ale vychází naproti individuálnímu na všech možných frontách. V tom je významný, a proto může mít nějakou paralelu i dnes,“ tvrdí Heider.
Dominantním motivem pro jezuitu Suáreze byla obhajoba víry a katolické církve. Proto reagoval jak na nominalismus, tak na renesanci, humanismus, reformaci, zámořské objevy a na všechno, co s tím vším v bouřlivé atmosféře doby ve vztahu ke katolické církvi souviselo. Suárez je autorem monumentálního díla založeného na detailní a velmi široké znalosti starší filosofie, která vychází z metafyziky a v rámci navazující praktické filosofie rozpracovává spektrum aktuálních problémů – etické, politické i teologické. „Baroko chce budovat vnitřně koherentní systémy, v nichž všechno vzájemně souvisí. Když na jednom místě systému zdůrazníme individualitu, tak se to promítne na jiná místa a do jiných disciplín. U Suáreze vychází akcent na individualitu z metafyziky, která je pro ostatní disciplíny základní, a je patrný ve všech dalších teoriích,“ zdůrazňuje Daniel Heider. V současnosti podle něj nastal velký vzestup zájmu o Suáreze v politické filosofii. „Suárez se zabýval nepsanými zákony, tradicemi a zvyky, které jsou vlastní převážné většině národů. Jejich tematizování souviselo s objevem nových území, především Severní a Jižní Ameriky, ale také kultur a tradic – reformace a islámu. Právě apel na společné nepsané tradice se ukázal jako důležitý regulativ vztahů jednotlivých kultur a tradic,“ uvádí Daniel Heider. Například Suárezovy analýzy takzvaného jus belli (práva na válku) mají podle něj dodnes co říci odborníkům na mezinárodní právo. Metafyzickými základy Suárezova myšlení se na pražské konferenci zabývalo 20 badatelů z deseti zemí světa (dva přednášející byli z Čech). Sborník příspěvků vyjde v příštím roce jako speciální číslo časopisu Studia Neoaristotelica.

JOSEF GABRIEL,
Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.