130 let vědy pro širší veřejnost
Koncem května uspořádal Tiskový odbor AV ČR oslavu 130. narozenin Vesmíru - známého časopisu popularizujícího vědu. O malé zamyšlení nad obtížností této práce jsme požádali vedoucího redakce Mgr. Ivana Boháčka.
"Vědci si mi často stěžují, že média špatně chápou jejich práci. Ale ve skutečnosti je to právě naopak: Je to věda, kdo nechápe média," říká lékař Michael Crichton, kterého známe spíše jako autora science fiction novely Kmen Andromeda. Jako příklad bývají uváděny postavy vědců ve filmech - až na čestné výjimky to jsou vesměs záporné postavy, počínaje doktorem Frankensteinem a konče třeba postavou Indiana Jonese ve filmu Indiana Jones a chrám zkázy. Máme přistoupit na argument, že "filmoví vědci od ďábelských doktorů po potřešťěnce, od blekotajících šprtů po svalnaté hrdiny, stále formují vnímání reálných věcí veřejností"? Je veřejnost klamána způsobem, který by nás měl znepokojovat? Na tuto otázku odpovídá Michael Crichton: "...je to nesmysl. Ve filmech dopadají všechny profese špatně. A má to dobrý důvod. Film nezobrazuje profesní dráhu, ale vnucuje zajímavým životním stylům to, aby sloužily jako zápletka. Takže všichni právníci jsou bez skrupulí, lékaři nepečují o nemocné, psychiatři jsou všichni šílení a politici zkorumpovaní, policajti jsou psychopati a byznysmeni jsou gangsteři. Dokonce i film z toho vychází špatně - režiséři jsou megalomaniaci, herci jsou zkažení spratci." A Crichton se ptá: "Když jsou všechny profese zobrazovány negativně, proč očekávat, že s vědci se bude zacházet jinak?"Obdobný názor projevil Michael Crichton na výročním zasedání American Association for Advancement of Science na stížnosti vědců, že by se měly ukazovat skutečné vědecké metody. Klade otázku, zda je "reálný" kterýkoli z filmů o přírodě, jež vidíme v televizi. Většinou nikoli, protože u těchto filmů se bere hrubá stopáž, často natáčená roky, a teprve ve střižně vznikají souvislá, zajímavá a uspořádaná vyprávění. Pochopitelně, že pak se může stát, že návštěvník afrického safari cítí zklamání, když mu zvířata nepředvedla, na co byl zvyklý z půlhodinových televizních medailonků.
Platí něco z Crichtonových poznámek, které se zabývaly hlavně filmovými a televizními scénáři, pro autory Vesmíru? Jak pro které. Někteří z autorů Vesmíru mají psaní pro veřejnost v krvi, jak se přesvědčíte listováním právě těmi staršími ročníky Vesmíru. Pro jiné autory pak psaní textů pro veřejnost představuje jak velkou námahu, tak určité zklamání. Chtěli by se podělit o to nejlepší a jsou nuceni právě většinu toho, čemu věnovali tolik úsilí, vynechat. Proč? Proč mají opouštět bezpečné chodníky úvah a terminologie své profese a uchylovat se k metaforám, které nemívají jednoznačný výklad?
Vodítko nám může poskytnout odpověď na otázku, jak komunikovat se čtenářem, jenž nemá zázemí několikaletého studia autorova oboru. Přeložit cizí slova do češtiny a vynechat speciální symboly a rovnice je sice možná první krok, ale první krok nestačí. A ani stesky na malou "vědeckou gramotnost" širší veřejnosti nejsou na místě - do obdobné situace nás snadno může dostat každý odborník z jiné oblasti, než je naše vlastní. Pravda ovšem je, že přestrukturovat sled úvah a navodit kontext atd. laikům je podstatně složitější úkol. Snaha na několika málo stránkách nahradit to, k čemu je jinak zapotřebí několik let studia, těžko může skončit úspěchem.
A tak bych si přál do dalších let Vesmíru více autorů, kteří nebudou hořekovat nad nízkou "vědeckou gramotností" veřejnosti a kteří budou vůči veřejnosti empatičtí.
Ivan Boháček
bohacek@msu.cas.cz
http://www.cts.cuni.cz/vesmir
25.6.2008
