ARCHIV oficiálního časopisu AV ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2015  > listopad  > Rozhovor

Je východoevropská společenská věda „neviditelný zahradník“?

JANA OLIVOVÁ

Daří se východoevropským badatelům v sociálních vědách, včetně českých, dostatečně důrazně pronikat mezi západní kolegy? A pokud jejich studie nemají patřičnou váhu, kde je příčina a jak nepříznivou situaci změnit? Takové bylo jedno z témat, jež na nedávném kongresu Evropské sociologické asociace prezentoval dr. Petr Jehlička, který přednáší environmentální geografii na britské Open University v Milton Keynes a působí také na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Svou prezentaci nazval „The Invisible Gardener: Why Key Sustainability Lessons From the East Are Being Ignored“ – volně přeloženo: „Neviditelný zahradník: Proč jsou klíčová poučení o udržitelnosti z východu ignorována“.

13_1.jpg
Foto: Archiv SOÚ AV ČR

Jak Petr Jehlička sám zdůraznil, vyšel z empirických dat týkajících se zahrádkaření ve východní Evropě, ovšem snažil se téma rozšířit do koncepčnějších, teoretičtějších debat a navázat je na aktuální diskuse ve společenských vědách věnujících se alternativním potravinovým sítím, neformálnímu ekonomickému chování, výměnám darů a podobným aktivitám na pomezí tržních a netržních, neformálních interakcí.

Jak jste téma pojal a co přesně jste jím chtěl sdělit?
V centru pozornosti mého příspěvku bylo samozásobitelství potravinami ve východní Evropě: na něm jsem se snažil upozornit, že dnešní tzv. univerzální poznání obsažené v akademické společenskovědní literatuře, ať z oblasti sociologie nebo sociální antropologie, je v naprosto převažující míře odvozeno z výzkumů provedených v západní Evropě, případně v Severní Americe, kde se však samozásobitelstvím potravin zabývá většinou velmi nízký počet obyvatel ve srovnání s východní Evropou. Například v Holandsku pěstují ovoce a zeleninu pro vlastní spotřebu maximálně asi tři procenta lidí, přesto existuje řada článků a publikací, které jsou na základě tohoto velice omezeného spektra populace považovány za univerzální, obecně přijaté poznání tohoto fenoménu. V Polsku se produktivním zahrádkařením zabývá zhruba 54 % obyvatel, v Česku asi 43 % – ale v akademickém prostředí, v geopolitice produkce znalostí je jejich poznání naprosto marginalizováno a považováno v lepším případě za tzv. „area studies“, které se fakticky používají pouze jako potvrzení nějakých teorií vytvářených v kontextu západních společností, ačkoli je tam sledovaný jev v praxi naprosto okrajový. Snažil jsem se proto poukázat na tento příkrý rozpor, kdy se za univerzální považuje poznání vzešlé z prostředí, kde je daný jev naprosto marginální – kdežto poznatek získaný v místech, pro něž je zkoumaný jev dominantní, se považuje za okrajový a nezajímavý. Snažil jsem se demonstrovat na poměrně přesvědčivých a rozsáhlých statistických datech, že premisy, na jejichž základě se východoevropské samozásobitelství v dominantní mezinárodní literatuře interpretuje (totiž, že se jím zabývají především chudší vrstvy a že jde o projev nedostatku, ekonomických potřeb apod.), nejsou pravdivé. Z našeho empirického výzkumu v Polsku a v Česku jasně vyplývá, že se tomuto koníčku – protože pro většinu lidí je to koníček – věnují všechny vrstvy a vlastně jsou poněkud méně zastoupeni chudší lidé, protože nemají přístup k půdě.

Pokud vím, pokoušel jste se ve své prezentaci dále nastínit, jak může východní Evropa přispět k širším mezinárodním debatám?
Snažil jsem se inspirovat postkoloniálními myšlenkami, jež někteří urbánní geografové i sociologové propagují, totiž že dnešní sociologie konceptuálně, teoreticky vychází z velmi omezeného společenského kontextu nejbohatších zemí a jaksi automaticky se předpokládá, že by měla platit i ve zbytku světa. V knize Southern Theory australská socioložka Raewyn Connell doslova píše, že společenskovědní teorie vycházejí ze zkušeností nejprivilegovanějších 700 milionů lidí a přitom se očekává, že jsou platné pro celou sedmimiliardovou populaci světa. R. Connell a další postkoloniální myslitelé argumentují, že je potřeba základnu, z níž generujeme poznání, rozšířit i do většinového světa, i do globálního Jihu, protože ten představuje mnohem početnější a sociálně a politicky daleko relevantnější skupinu obyvatelstva či společnosti. Konstatoval jsem, že v akademickém provozu a v geopolitice už dochází k jistému uznání potřeby rozšířit produkci univerzálně platných znalostí o Jih, ale stále tam z nějakého důvodu chybí evropský Východ. Ten jako by zapadá, není považován „strážci univerzálního poznání“, což jsou většinou západní teoretici, ani za Jih, ani za Západ – je jakoby nikde. A já jsem se snažil ukázat, že tomu je naopak, že velice inspirativní vhledy můžeme získat právě ve východní Evropě. Tzv. mezinárodní poznání je mezinárodní jen s velkou nadsázkou, protože se vlastně týká jen Severní Ameriky a západní Evropy a ještě pouze některých zemí. Jenom velice málo míst na zeměkouli generuje tzv. autoritativní poznání. A já se snažím se svými kolegy to schéma trochu narušit.

Jaká je pravděpodobnost, že se to podaří? Podle vašich slov studie, které se zde provádějí standardními vědeckými postupy, nejsou na Západě v „nejvyšší lize“ akceptovány tak, aby se ona oficiální, „nejvyšší“ sociologie a třeba i politologie podle těchto studií změnily. Je šance na zlepšení, nebo ne?
Šance určitě je, je však potřeba se zaměřit na několik věcí zároveň. Především musí odborníci, výzkumníci přijít se zajímavým, originálním tématem, které bude sice pramenit z východoevropského kontextu, ale bude možné jím navázat dialog, napojit se na existující, v současné době dominantní debaty, přispět k nim, obohatit je. Je zde nicméně určitá překážka: mám dojem, že ve východní Evropě je společenská věda stále hodně vedena určitým empiricismem a relativně méně se zabývá teorií; výzkumníci se málo orientují v abstraktnějších debatách, které přesahují empirický výzkum a jeho bezprostřední interpretaci. Nechci říct, že nedokážou, ale z nějakého důvodu to nedělají, dostatečně nezapojují empirický výzkum provedený ve východní Evropě do širších debat, které přesahují tento region, jsou globálnější. Domnívám se, že se zde stále generuje hodně případových studií, jež se dobře interpretují – silnou stránkou našich vědců je statistická analýza, což třeba v Anglii ve společenských vědách mnoho vědců neumí. Zdejší lidé mají jistou metodologickou výhodu, ale – možná je trochu nespravedlivé to říct – nemají úplně načtenou příslušnou přesahující teoretičtější literaturu, takže nejsou schopni vejít v produktivní dialog s dnešními „strážci poznání“ a poněkud narušit danou hierarchii. Nejedná se nutně o to dnešní poznání vyvrátit, ale obohatit, rozšířit poznatky generované z malého okruhu v okruh mnohem širší, aby reprezentovaly celé spektrum různých společností v dnešním světě.

Čili v podstatě dovést výsledky zmíněných případových studií ještě o úroveň výš, nesoustředit se pouze na výklad získaných dat, ale začlenit je do širšího sociologického pohledu?
Přesně tak – a usilovat o vyšší teoretizaci. Potom bude možné zbavit se, nebo spíš překonat tradiční zařazení společenskovědního výzkumu realizovaného v kontextu východní Evropy do kategorie „area studies“.

Je to způsobeno tím, že se čeští a ostatní východoevropští odborníci málo snaží hledat způsob, jak tuto situaci změnit, pronikat na místa, kde mohou něco ovlivnit, nebo i skutečnost, že je ti západní „nechtějí mezi sebe pustit“?
Z mé zkušenosti je to obojí. Samozřejmě, mezi „gatekeepers“, lidmi, kteří kontrolují časopisy a vědecké společnosti organizující konference, většinou stále dominují západní vědci. Zejména v prestižních časopisech. Z toho důvodu v redakcích často panuje jakýsi předsudek, nemusí být ani vědomý; netvrdím, že zmínění lidé aktivně marginalizují východoevropské vědce z přesvědčení. Dělají to proto, že musí střežit impakt faktor svých časopisů a vědí, že když v něm bude článek o Maďarsku, impakt faktor to prostě poškodí, na rozdíl od případného článku o Skotsku, Austrálii nebo Kanadě. Možná hraje roli i prodejnost časopisů na jednotlivých národních trzích, ale myslím, že impakt faktor je dnes klíčový. Řešením je pronikat do redakčních rad časopisů nebo dokonce na místo šéfredaktora, což bude asi těžké, ale přes redakční rady by to mohlo jít. I když přes zmíněné bariéry už článků od autorů z východní Evropy přibývá, přesto jejich počet stále neodpovídá zastoupení a důležitosti východo­evropských vědců. Je tudíž třeba obsazovat redakční rady a vedení příslušných odborných společností. Staňme se členy, pak můžeme hlasovat a rozhodovat o vedení dané společnosti – a vedení rozhoduje o šéfredaktorovi časopisu, který ona společnost vydává. Takže je nutné být aktivní, kandidovat, sehnat si podporu apod. Pasivitou se samozřejmě nic nezmění.