English
Grada, Praha 2009
Zdánlivě útlá kniha otce a syna Klenerových přináší ve skvělé úpravě nejnovější poznatky o podstatě a léčbě nádorových onemocnění. Publikace obsahuje na 133 stranách obecnou část a na 55 stranách část speciální.
Prvou, obecnou část neváhám nazvat molekulární a buněčnou onkologií. Ve dvanácti kapitolách autoři pojednávají o všech základních ověřených i ověřovaných mechanismech vzniku nádorů. Jednu z nich věnují principům moderní a nadějné metody budoucnosti – genové terapii nádorů, jinou epigenetickým chemoterapeutikům, dále imunoterapii a monoklonálním protilátkám. A samozřejmě i poznatkům takříkajíc klasickým.
Nádorová onemocnění mají ovšem mnohočetné příčiny a jejich molekulární podstatě teprve začínáme, vlastně jen v ojedinělých případech, rozumět. Mnoho rozhodujících dějů se odehrává na úrovni regulace replikace a reparace DNA a exprese jednotlivých genů i celých genových uskupení. Kapitola věnovaná podstatě terapie cílené specificky na nádorové buňky je zaměřena na využití rozdílů v regulačních mechanismech nádorových a nenádorových buněk. Jde v současnosti o velmi rozvíjené téma výzkumu a první výsledky jsou nadějné.
Speciální část knihy se věnuje přehledu nově zaváděných přípravků. Členění této části odpovídá členění první, obecné části. Lékař může tedy u jednotlivých léků hned získat kvalifikovanou informaci o molekulární podstatě jejich působení. Zajímavý je návrat k některým přípravkům v minulosti z různých důvodů opuštěným. Jsou to například deriváty azacytozínu, původního českého chemoterapeutika, syntetizovaného a intenzivně studovaného na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd od šedesátých let minulého století. Zajímavý je návrat k thalidomidu, vyřazeného z léčby v šedesátých letech pro závažné teratogenní účinky.
I když dnes ještě v léčbě nádorových onemocnění převažují klasické chemické přípravky typu antimetabolitů, které mají zpravidla negativní vedlejší účinky, je zřejmé, že budou postupně doplňovány a v budoucnu snad i nahrazovány biologickými léčivy typu DNA vakcín, genovou terapií a modifikacemi specifických genů. Kniha autorů Pavla Klenera otce a Pavla Klenera syna je velmi dobrým základem pro úvahy na tato témata. Kniha je poměrně stručná, což oceňuji, protože podstatné není ředěno nepodstatným. Zvláště vítám, že autoři dokázali vybrat poznatky, které jsou dobře prokázány a které tedy přetrvají v nezměněné nebo jen mírně změněné podobě delší dobu. Kniha nezastará tak rychle, jak to u podobných děl zhusta bývá.
VÁCLAV PAČES,
Ústav molekulární genetiky AV ČR, v. v. i.
Zdánlivě útlá kniha otce a syna Klenerových přináší ve skvělé úpravě nejnovější poznatky o podstatě a léčbě nádorových onemocnění. Publikace obsahuje na 133 stranách obecnou část a na 55 stranách část speciální.
Prvou, obecnou část neváhám nazvat molekulární a buněčnou onkologií. Ve dvanácti kapitolách autoři pojednávají o všech základních ověřených i ověřovaných mechanismech vzniku nádorů. Jednu z nich věnují principům moderní a nadějné metody budoucnosti – genové terapii nádorů, jinou epigenetickým chemoterapeutikům, dále imunoterapii a monoklonálním protilátkám. A samozřejmě i poznatkům takříkajíc klasickým.
Nádorová onemocnění mají ovšem mnohočetné příčiny a jejich molekulární podstatě teprve začínáme, vlastně jen v ojedinělých případech, rozumět. Mnoho rozhodujících dějů se odehrává na úrovni regulace replikace a reparace DNA a exprese jednotlivých genů i celých genových uskupení. Kapitola věnovaná podstatě terapie cílené specificky na nádorové buňky je zaměřena na využití rozdílů v regulačních mechanismech nádorových a nenádorových buněk. Jde v současnosti o velmi rozvíjené téma výzkumu a první výsledky jsou nadějné.
Speciální část knihy se věnuje přehledu nově zaváděných přípravků. Členění této části odpovídá členění první, obecné části. Lékař může tedy u jednotlivých léků hned získat kvalifikovanou informaci o molekulární podstatě jejich působení. Zajímavý je návrat k některým přípravkům v minulosti z různých důvodů opuštěným. Jsou to například deriváty azacytozínu, původního českého chemoterapeutika, syntetizovaného a intenzivně studovaného na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd od šedesátých let minulého století. Zajímavý je návrat k thalidomidu, vyřazeného z léčby v šedesátých letech pro závažné teratogenní účinky.
I když dnes ještě v léčbě nádorových onemocnění převažují klasické chemické přípravky typu antimetabolitů, které mají zpravidla negativní vedlejší účinky, je zřejmé, že budou postupně doplňovány a v budoucnu snad i nahrazovány biologickými léčivy typu DNA vakcín, genovou terapií a modifikacemi specifických genů. Kniha autorů Pavla Klenera otce a Pavla Klenera syna je velmi dobrým základem pro úvahy na tato témata. Kniha je poměrně stručná, což oceňuji, protože podstatné není ředěno nepodstatným. Zvláště vítám, že autoři dokázali vybrat poznatky, které jsou dobře prokázány a které tedy přetrvají v nezměněné nebo jen mírně změněné podobě delší dobu. Kniha nezastará tak rychle, jak to u podobných děl zhusta bývá.
VÁCLAV PAČES,
Ústav molekulární genetiky AV ČR, v. v. i.