Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2009  > prosinec  > Výročí

Archeologický ústav v Praze slaví 90. výročí založení

Archeologický ústav byl založen jako Státní archeologický ústav v Praze výnosem ministerstva školství a národní osvěty dne 12. listopadu 1919. Prvními organizačními kroky byl pověřen přední český archeolog a slavista Lubor Niederle, který se stal rovněž jeho prvním ředitelem (1919–1924). Podařilo se mu překonat snahy o zřízení archeologické ústřední instituce jako odnože památkové péče a prosadil svou vlastní koncepci vědeckého pracoviště, které se zabývá základním výzkumem a přináší všestranné poznatky o jednotlivých vývojových etapách pravěké a raně středověké společnosti.

Niederle kladl důraz na studium ekonomické problematiky, jejíž nedílnou součástí bylo zapojení se do mezinárodní spolupráce. Na pracovišti chtěl soustředit evidenci nálezů a ve spolupráci s muzei měl ústav zajišťovat ochranu archeologických památek jak teoreticky, tak prakticky, prováděním záchranných výzkumů. Ústav se měl stát ústřední institucí koordinující veškerou archeologickou činnost v českých zemích a na Slovensku. V podmínkách zásadně se lišících od Niederlových ideálů zahájilo pracoviště činnost s velmi omezeným počtem zaměstnanců. Jeho prvním sídlem byly skromné prostory ve Strahovském klášteře, v dalších letech své působiště několikrát měnil: Lobkovický palác ve Vlašské ulici v Praze (1930), dům Na Újezdě č. p. 424 v Praze (1950) a konečně Letenská ulice v Praze (1951). I v poměrně neutěšených provozních podmínkách pracovníci realizovali první rozsáhlé projekty. V ústavu se prosadila myšlenka na založení antického oddělení. Pozdější profesor Karlovy univerzity, filolog a epigrafik Antonín Salač realizoval v letech 1923–1927 výkopy v Řecku a Malé Asii. Z této doby pocházejí i cenné akvizice ústavní knihovny tematicky spojené se Středomořím a antikou. Lubora Niederla zřejmě podoba a možnosti nové instituce neuspokojovaly, a proto na svou funkci v roce 1924 rezignoval. Na jeho místo nastoupil Karel Buchtela, ovšem situace ústavu zůstávala obdobná. Přesto v té době započaly další významné projekty – především výzkum Pražského hradu, zahájený dne 4. června 1925, který bez přerušení trvá dodnes. V letech 1928–1974 jej vedl Ivan Borkovský, považovaný za otce české archeologie středověku. Další důležité výzkumy probíhaly jak v Čechách, tak na Moravě a na Slovensku. Stále ovšem přetrvával naprostý nedostatek kvalifikovaných pracovníků, takže byli zaměstnáváni i soukromí sběratelé. Za daných podmínek se velmi nesnadně prosazovaly nové postupy v metodice terénního výzkumu a v jeho dokumentaci, které by odpovídaly evropské úrovni. Ke zlepšení došlo až na konci 30. let díky teoreticky i prakticky dobře vyškoleným novým absolventům univerzity. Podle dobových materiálů ovšem těmto novým trendům nebyl stávající ředitel nakloněn a po kratší kampani na jeho místo usedl, těsně před německou okupací v roce 1939, pozdější místopředseda Akademie věd Jaroslav Böhm. Po odtržení pohraničí nechal zřídit samostatný německý archeologický ústav v Teplicích; činnost pražského byla omezována a podléhala německému dozoru. Böhm sem dosadil německé badatele a 29. července 1942 byla výnosem ministerstva školství a národní osvěty zřízena v Brně moravská odbočka, jejíž vedení převzal tehdejší německý ředitel moravského Zemského muzea v Brně K. Hucke. I za podmínek okupace – pod záminkou záchranných akcí – bylo prozkoumáno několik slovanských lokalit. Pokračovala práce na soupisech archeologických památek v muzeích a jiných sbírkách, budoval se archiv a knihovna ústavu. Složitou situaci za války velmi dobře ilustruje také ideologická objednávka publikace (Ist Böhmen-Mähren die Urheimat der Tschechen?), která mohla zneužít archeologické bádání ve svém důsledku pro milióny obyvatel až smrtelně nebezpečně.

Výzkum Pražského hradu byl zahájen dne 4. 6. 1925 archeologickými výkopy a bez přerušení trvá dodnes.
Výzkum Pražského hradu byl zahájen dne 4. 6. 1925 archeologickými výkopy a bez přerušení trvá dodnes.
Foto: Archiv ARÚ Praha

Po válce dochází k novému rozmachu. Generace, jejímž představitelem byl Jaroslav Böhm, již nenazírala archeologii jako vědu sloužící jen k časovému, případně kulturnímu zařazení hmotných pramenů, ale snažila se tyto prameny historicky interpretovat. Prosazovala koncepci tematicky souvisejících terénních výzkumů, které by umožnily hlubší poznání zvolené problematiky. Pozornost se soustředila především na slovanskou problematiku (dolní tok řek Dyje a Moravy a ve středních Čechách). Přínosem byly každoročně konané celo­státní konference. V této době vznikly i regionální expozitury Archeologického ústavu v Mostě a Plzni, které se staly významnými centry archeologického bádání v Čechách. S novými poznatky z oboru archeologie se mohla veřejnost seznamovat prostřednictvím periodik Informační služba a od roku 1949 díky časopisu Archeologické rozhledy. Byly také projektovány nové zahraniční expedice. Plánovaný výzkum v Albánii se nakonec z politických důvodů nerealizoval, naopak se uskutečnila úspěšná výzkumná expedice do Mongolska v letech 1959–1960.

Po smrti Jaroslava Böhma v roce 1962 převzal vedení ústavu Jan Filip. Za 12 let jeho působení realizoval ústav dvě mezinárodní akce vrcholného významu. V roce 1963 ji představovala mimořádně úspěšná putovní výstava Velká Morava a v roce 1966 VII. mezinárodní kongres unie věd prehistorických a protohistorických v Praze. K tomuto datu bylo i nově rekonstruováno sídlo ústavu v Letenské ulici a zřízena knihovna v 1. patře. V roce 1975 se stal ředitelem Archeologického ústavu Josef Poulík, dosavadní vedoucí brněnské pobočky Archeologického ústavu. Za jeho vedení se nejprve ředitelství ústavu přemístilo do Brna, pražské pracoviště řídil Miroslav Richter. V roce 1983 se pak ústav rozdělil na dva. Jedním z hlavních počinů tohoto období bylo na dlouhou dobu poslední zpracování syntézy o českém pravěku, která vyšla v roce 1978.

Změny roku 1989 vynesly na post ředitele Evžena Neustupného, jenž se zasloužil o kvalitní základ vybavení počítačovou a přístrojovou technikou. Počátek 90. let zároveň přinesl drastické snížení počtu zaměstnanců ústavu, delimitaci plzeňské i mostecké expozitury do jiných resortů a také velmi citelné restrikce finanční. Tento negativní trend se postupně zbrzdil a ve druhé polovině 90. let, již za ředitelování Petra Sommera (1993–1999), se podařilo dosáhnout rekonstrukce širokého spektra aktivit. Završením a zásadním výstupem tohoto desetiletí byla mezinárodní výstava Europas Mitte um 1000, jejíž instalace na Pražském hradě v roce 2002 byla rozhodujícím dílem umožněna právě úsilím našeho pracoviště.

Rok 2002 představoval ovšem také nejobtížnější časový úsek v historii ústavu. Hlavní budova v Letenské ulici byla srpnovou povodní zaplavena do výše tří metrů. Povodeň zasáhla veškeré přízemní prostory, kde byly v té době soustředěny knižní fondy, neboť právě probíhala rekonstrukce knihovny, a které čítaly téměř 70 000 svazků. Zničeno bylo i nové zařízení knihovny, značná část publikační produkce ústavu posledních 15 let, neočekávaná výše hladiny vody zasáhla i částečně evakuované archivy plánů a negativů a dokumentaci shromažďovanou déle než jedno století. Celkově dosáhl rozsah škod asi 118 milionů Kč (viz AB 9/2002). Historická a vědecká hodnota ztrát není ale finančními měřítky vyčíslitelná. Na stranu druhou katastrofa ukázala, jak pozitivní vztah mají k pracovišti jeho zaměstnanci i další jednotlivci a instituce. Míra pomoci, jak bezprostřední při odstraňování destrukcí, tak následná materiální a finanční z České republiky i desítek zemí z celého světa, umožnila ústavu v průběhu následujících dvou let celkovou rekonstrukci.

Dnes je Archeologický ústav opět plně fungujícím vědeckým pracovištěm, které se orientuje na metodologii oboru a její aplikaci í v oblasti terénních aktivit, analýzy archeologických pramenů, hlubšího poznávání archeologických kultur a tvorbě modelů minulých společenstev. V terénním výzkumu uplatňuje jak metody archeologického odkryvu, tak nedestruktivní postupy (např. letecké snímkování, geofyzikální průzkum, povrchový průzkum), na které se v posledních letech klade vzrůstající důraz. Pro výzkum pramenů v terénu i mimo terénní kontext disponuje ústav kvalitním technickým vybavením (letadlo, geofyzikální přístroje, laboratoře na radiouhlíkové datování, archeogenetiku, antropologii, archeozoologii, paleobotaniku, konzervaci a restaurování předmětů). Integrace těchto postupů a s nimi souvisejících vědních oborů je dlouhodobým trendem činnosti pracoviště v souznění s nároky moderní archeologie. Přesvědčivý důkaz o současném vědeckém potenciálu pracoviště představuje Archeologie pravěkých Čech (2008–2009) – nová osmidílná syntéza českého pravěku, která například již svým rozsahem v poměru k velikosti zkoumaného území nemá ve světové archeologické literatuře ekvivalent. Ústav se též podílí na památkové ochraně archeologických pramenů jako součásti národního kulturního dědictví, a to v oblasti legislativní, informační i organizační. S touto sférou souvisí i budování centrálního archivu terénní dokumentace, v současnosti převáděného do digitální formy. Pracoviště systematicky vytváří a spravuje dnes opět největší oborovou knihovnu v ČR a zpřístupňuje její obsah odborníkům, studentům i širší veřejnosti. Současně je také největším vydavatelem odborné archeologické literatury v ČR a dvou základních oborových časopisů vedených v mezinárodních internetových vědeckých databázích. Významný podíl práce tvoří pedagogická činnost pracovníků ústavu na vysokých školách. Ve spolupráci s univerzitními pracovišti má pracoviště akreditace doktorských studijních programů v oborech archeologie a antropologie – genetika člověka.

Doufejme, že katastrofa z roku 2002 zůstane navždy tou největší tragédií v dějinách ústavu a že nebude překonána ani efekty, které generují aktivity stávající Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace.

Luboš Jiráň,
Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i.