English
Dramatické události posledních měsíců, kdy vládní Rada pro výzkum, experimentální vývoj a inovace schválila tvrdé snížení institucionálních dotací Akademii věd ČR, bytostně ohrožují budoucnost naší největší výzkumné instituce. Podle Rady je hlavní vizí reformy systému výzkumu a vývoje v České republice „vytvořit inovační prostředí tak, aby platilo, že věda dělá z peněz znalosti a inovace dělají ze znalostí peníze“. Nelze se proto ubránit dojmu, že lidé zodpovědní za „finanční“ budoucnost české vzdělanosti jaksi opomněli životní úkol vědy a vzdělání – poznání jako takové. Ostatně: „Týmž způsobem se dnes ignoruje etika, morálka a vztah k člověku,“ vysvětluje profesor Viktor Viktora, jehož jsem se dotazoval na situaci české vědy a vzdělanosti z pohledu vysokoškolského pedagoga a vedoucího katedry českého jazyka a literatury na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni.
„Musel bych začít myslet na poslední věci lidského života, kdybych se domníval, že se situace české vědy nezmění. Možná je to podobné, jako když věříte, že pohádka musí mít dobrý konec. Pro zájem člověka a lidstva se to ale bude muset změnit. Kdy a jak? Toť otázka...“
© Luděk Svoboda, Akademický bulletin
Čeští politici učinili z celosvětové ekonomické krize „zaklínadlo“, kterým ozřejmují své rozhodnutí nenavyšovat institucionální výdaje na vědu a výzkum…
Podporovat vědu a vzdělávání je asi ten nejlepší způsob, jak současnou krizi překonávat, i když mi tento výrok příliš připomíná axiomatické tvrzení. Chápu ale, že krize je a asi bude mnohem hlubší, než se uvádí. Nelze nic namítat proti uskrovnění. Kde však máte záruku, že až nutnost uskrovnění pomine, vrátí se vše do původního stavu? Obecnější mínění je: „Vědci chtějí více peněz. Odkud je ale vzít, když stát o příjmy sám zápasí?“ Vědci více peněz nechtějí. Nesouhlasí s tím, jak se přerozdělují. Mám dojem, že se pro vědu příliš ani v budoucnu nepočítá s „rohem hojnosti“. Mezi Akademii a vysoké školy se navíc úspěšně vráží klín. Na vysokých školách panuje mylná domněnka, že o co bude chudší Akademie, o to zbohatnou ony. To je ovšem hluboký omyl.
Kdo ten „svár“ mezi Akademií a vysokými školami podle vás vyvolává?
Politické koncepce počítající pouze s perspektivou volebního období a okamžitého navýšení státního rozpočtu. Akademie si to uvědomila. Situace je taková, že by se mělo začít zásadně uvažovat více o kooperaci než o vzájemné konkurenci. V každém případě mají nyní kvalitnější předpoklady pro vědeckou práci akademikové, a to vybavením i rozsahem svých povinností. Vysoké školy jim svou nynější lhostejností trochu vracejí jejich někdejší nadřazený přístup. To je ale nutno změnit. Je důležité, aby se nyní na averze či křivdy zapomnělo.
Neprospělo by situaci, kdyby vznikl společný orgán Akademie a vysokých škol, který by s vládní Radou komunikoval?
Jistě by to nebylo neužitečné. Nemám však představu o postupu, jímž by takový orgán mohl vzniknout. V každém případě by o něm měly uvažovat vedení Akademie a Konference rektorů. Mezi svými kolegy cítím nesouhlas s prosazovanými opatřeními, ale také rozpaky nebo obavy polemicky vystoupit. Nerozumím tomu, proč například prorektoři i proděkani pro vědu nehledají možnosti vyjádření společných stanovisek či přijetí postupů, proč vysokoškolská veřejnost již řadu let trpně přijímá deformační reformy. Musíme respektovat současný stav vycházející z problematického vysokoškolského zákonodárství a hlavně z nešťastného zákona o VaV, zároveň však dělejme vše proto, aby byl změněn.
Myslíte si, že by mohla spolupráce Akademie s vysokými školami na situaci opravdu něco změnit?
Spolupráce je v zájmu obou stran bezpodmínečná. Akademie si uvědomuje, o co jde. Vysoké školy si to snad také uvědomí. I na akademickou půdu vysokých škol vstoupily podle nového vysokoškolského zákona tzv. správní rady. Je to zásah do akademického prostředí a tradice vysokých škol. Na strategickém rozhodování se podílejí zástupci politiky i průmyslu, jejichž myšlení jsou akademické prostředí i problémy značně vzdáleny. Vysoké školy nejsou výrobními jednotkami, jsou podobně jako Akademie prostorem vědeckého bádání a výuky. Podřizovat obojí logice podvojného účetnictví a kvantifikace znamená zbavovat je i společnost kritického myšlení, hledání alternativ, paralel a jiných cest.
Na posledním zasedání České konference rektorů Akademii výrazně podpořila jen Univerzita Karlova. Podpora tedy není nijak velká.
To souvisí se zmíněnou pasivitou vysokých škol. V srpnu svolala poradu také Masarykova demokratická akademie za účasti asi šedesáti vědců. Základním výsledkem byla názorová shoda v tom, že je nutné podpořit vědecké bádání a věnovat pozornost tomu, co vědci říkají. Bylo by třeba oslovit všechny vědecké společnosti zastřešované Akademií, aby se nějakým způsobem spojily a hledaly společné východisko.
Hraje svou roli také politické zaměření stran?
Praha soustřeďuje nejvíc vědeckých kapacit a je i kvantitativně největším vědeckým centrem. Vědci ale byli dosud k otázce financování vědy lhostejní, podobné otázky pro ně byly okrajové. Spíše inklinovali ke konzervativismu, který jako by zaručoval stálé podmínky, klid pro soustředění, záštitu před turbulencemi vývoje. Otázka je, zda si vědci uvědomí, že je třeba také přemýšlet v přesahu vědeckého uvažování. Politické myšlení založené na absolutizaci úspěchu, individuálního, na síle sponzoringu, adoraci zisku nebude nakloněno podpoře výzkumu, který zdánlivě nemusí nikam vést, který nepřispívá vágním představám společnosti růstu, který směřuje k duchovním hodnotám.
Politické strany TOP 09 a ODS přišly s myšlenkou sloučit Akademii s vysokými školami. Co o tom soudíte?
V dlouhodobé perspektivě bych to jako neschůdné neviděl. U nás jsou ovšem již řadu let rozdané karty jinak. Pokud by k takovému sloučení mělo dojít, muselo by se řešit organicky, postupně a trvalo by minimálně půl století, protože Akademie i vysoké školy nesledují totožné úkoly a zájmy. Je to i otázka psychologie zaměstnanců slučovaných subjektů. Mechanické a okamžité sloučení by mnohačetně podvázalo činnost obou celků.
Ve vládní Radě pro vědu, experimentální vývoj, výzkum a inovace má Akademie nedostatečné zastoupení. Myslíte si, že členové Rady budou obměněni tak, aby byly spokojeny Akademie i vysoké školy?
Doufám, že k tomu dojde. Tvrdím ale, že již teď je pozdě. Pro Radu, která rozhoduje o financích na vědu, je důležité, aby v ní byli především jen zástupci vědy, přičemž byly proporčně zastoupeny její obory. Ale všimněte si, že ani v názvu Rady není uveden termín věda. Jen na základě kvalifikované diskuse lze zodpovědně připravit nástroj pro hodnocení vědy a výzkumu. Způsob, jakým vládní Rada sestavovala předloženou metodiku, považuji za neodborný a shodně se stanoviskem prof. Martina Černohorského, předsedy odborné skupiny organizace a výzkumu České fyzikální společnosti, ji označuji za hrubě vadnou. Přitom si ale všichni uvědomujeme, že určitá kvantifikace je nezbytná. Když se zavádí nový výrobek, také prochází řadou zkoušek. Metodika (kafemlejnek) se ale najednou přijala bez jakékoli diskuse a připomínek a začne se bez výjimky uplatňovat, i když je jasná její zmatečnost.
Neměly být vysoké školy mnohem více aktivní, když se metodika začala připravovat?
Samozřejmě. Vysoké školy ani Akademie ale aktivní příliš nebyly. Vezměte si důsledek – příklad: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně vydává od 50. let v několika řadách sborník, který má respektovanou vědeckou úroveň. Sborníky se ale nyní neuznávají za vědu, jsou téměř prohibity. Redakční rada proto změní sborník v periodikum. Podle dalších nesmyslných požadavků metodiky se musí v periodiku vykázat určité procento zamítnutých příspěvků. Možnost tu tedy dostanou především renomované osobnosti. Kde ale budou publikovat doktorandi, tj. začínající vědci? Náš proděkan mi argumentoval, že pokud je článek vynikající, určitě jej přijmou. Buďme realisté… Přistoupí další problém – procento odmítnutých příspěvků. Lze ho dosíci u renomovaných autorů? Ironicky bych navrhl, aby jako příspěvky byly zařazovány i seminární práce. Vznikne tak hezké procento odmítnutých prací. Kam to ale směřujeme? Je proto důležité, aby se Akademie a vysoké školy spojily a permanentně vyvíjely v těchto záležitostech aktivitu. Opakuji – v Radě by mělo být zastoupeno skutečně reprezentativní a proporční vědecké fórum, které bude o vědě zodpovědně přemýšlet a rozhodovat. Podle stanoviska premiéra Jana Fischera se ale Rada nebude měnit na základě přání jednotlivců nebo zájmových skupin. I zde je nutno kvalifikovaně diskutovat.
V čem dále stávající metodika vysoké školy ohrožuje?
V činnosti současné Rady vidím ještě jedno zásadní nebezpečí. Když už se vymýšlí, co je věda a jak se budou rozdělovat peníze, budiž. Pokud ale její metodiku začne uplatňovat také akreditační komise a bude podle ní hodnotit úroveň kateder a fakult, může to mít katastrofální nebo retardační následky. Jiný příklad: metodika se může uplatnit s týmiž důsledky například při požadavcích na profesorská řízení a habilitace, postgraduální studium.
Doktorské studium se dnes považuje za pokračování vysokoškolského studia, počítá se tedy s větším počtem frekventantů. Doktorandi by tudíž měli vědecky publikovat a na vědeckých konferencích se etablovat a seznámit se s vědeckým světem a jeho ovzduším. Diskusně i recenzně je konference nejlepší prostředí. Málo platné, za vědu se bohužel trestuhodně neuznává. Navíc, doktorandů je spousta, zatímco neprohibitních časopisů, kde mohou publikovat, je málo. Nechávám stranou tzv. impakty, neuznávané psaní učebnic a uznávané přijímání patentů, záležitostí rovnocenných.
Udělala nějakou chybu také Akademie?
Její situaci vidím jen z vnějšku. Jednu z chyb udělala, když „počítala“ vědecky jen se sebou. A to i přesto, že s vysokými školami intenzivně spolupracuje. Když se například v mém oboru pořádají vědecké konference, s vědci příslušného ústavu se setkávám sporadicky. Má druhá výtka patří i vysokým školám – zahleděli jsme se jen do sebe. Vezměte si, že po listopadu 1989 vyšel první vysokoškolský zákon, který postuloval svobodu bádání a výuky, zbavoval je ideologického balastu. Zapomnělo se ale, že se něco v zákulisí „šikuje“. V zákoně nikoho nezajímalo financování vysokých škol, a najednou se tento prostor vyvinul v rejdiště zákulisní lobby. Vysoké školy se stávají bezbrannými vůči snahám kořistit i zde. Nevím, zda se Akademie svou redukcí nezeslabila příliš. Kde jsme byli svědky redukce takového rozsahu? Opět vzniklo zdání, že je to instituce, jež snese jakýkoli typ redukce. Ostatně, zazněl hlas vědy v dobách transformace a jejích omylů?
Vývoj v domácím prostředí je jedna věc, součástí života věd je ovšem také mezinárodní spolupráce.
Zahraniční vztahy jsou bezesporu důležité. Nesouhlasím však s názorem pochybujícím o kvalitě našich vědců. Třebas i v oponentních řízeních, jež se bez cizích odborníků neobejdou. Proč se však proboha ve všech případech musí hledat zahraniční oponent? Zapomíná se na specifikum bohemistických oborů, v nichž základním arbitrem může být jen český bohemista. Nejde jen o lingvistiku nebo literaturu, sem patří dějiny, dějiny umění… Zažil jsem grant, jemuž oponoval německý bohemista. Evidentně nepochopil jeho záměr. Vadí mi také anonymita. Když posuzuji, mělo by být mé jméno zveřejněno. Podobně požaduji, abych znal svého oponenta. Anonymita dneška vede k podezírání.
S kolegy z domácího prostředí ale komunikujete česky, nebo ne?
Ne tak docela. Měl jsem oponovat projekt kolegy z Opavy zadaný Grantové agentuře, který byl koncipován v angličtině. Odepsal jsem, že by byla ironie, kdyby bohemista o bohemistické práci komunikoval anglicky. Odpověď: angličtina je v projektu povinná, čeština dobrovolná. Žadatel dodal projekt jen v angličtině. Odmítl jsem. Proč jen angličtina? Jsme malý národ a jistě je pro nás důležité znát vějíř cizích jazyků, ne však pouze angličtinu. Pro zdejší humanitní obory je zásadní němčina, stejně tak francouzština a ruština ze slavistického pohledu. Pohybujeme se od krajnosti ke krajnosti.
Je podle vás vyjasněná základní otázka výzkumu, myslím tím jeho smysl?
Princip bádání je velmi ožehavá záležitost. Stěží bych sám dokázal rozhodnout, co je balast a co někam vede. Často totiž i omyly někam směřují a náhoda suverénně překvapí.
LUDĚK SVOBODA
„Musel bych začít myslet na poslední věci lidského života, kdybych se domníval, že se situace české vědy nezmění. Možná je to podobné, jako když věříte, že pohádka musí mít dobrý konec. Pro zájem člověka a lidstva se to ale bude muset změnit. Kdy a jak? Toť otázka...“
© Luděk Svoboda, Akademický bulletin
Čeští politici učinili z celosvětové ekonomické krize „zaklínadlo“, kterým ozřejmují své rozhodnutí nenavyšovat institucionální výdaje na vědu a výzkum…
Podporovat vědu a vzdělávání je asi ten nejlepší způsob, jak současnou krizi překonávat, i když mi tento výrok příliš připomíná axiomatické tvrzení. Chápu ale, že krize je a asi bude mnohem hlubší, než se uvádí. Nelze nic namítat proti uskrovnění. Kde však máte záruku, že až nutnost uskrovnění pomine, vrátí se vše do původního stavu? Obecnější mínění je: „Vědci chtějí více peněz. Odkud je ale vzít, když stát o příjmy sám zápasí?“ Vědci více peněz nechtějí. Nesouhlasí s tím, jak se přerozdělují. Mám dojem, že se pro vědu příliš ani v budoucnu nepočítá s „rohem hojnosti“. Mezi Akademii a vysoké školy se navíc úspěšně vráží klín. Na vysokých školách panuje mylná domněnka, že o co bude chudší Akademie, o to zbohatnou ony. To je ovšem hluboký omyl.
Kdo ten „svár“ mezi Akademií a vysokými školami podle vás vyvolává?
Politické koncepce počítající pouze s perspektivou volebního období a okamžitého navýšení státního rozpočtu. Akademie si to uvědomila. Situace je taková, že by se mělo začít zásadně uvažovat více o kooperaci než o vzájemné konkurenci. V každém případě mají nyní kvalitnější předpoklady pro vědeckou práci akademikové, a to vybavením i rozsahem svých povinností. Vysoké školy jim svou nynější lhostejností trochu vracejí jejich někdejší nadřazený přístup. To je ale nutno změnit. Je důležité, aby se nyní na averze či křivdy zapomnělo.
Neprospělo by situaci, kdyby vznikl společný orgán Akademie a vysokých škol, který by s vládní Radou komunikoval?
Jistě by to nebylo neužitečné. Nemám však představu o postupu, jímž by takový orgán mohl vzniknout. V každém případě by o něm měly uvažovat vedení Akademie a Konference rektorů. Mezi svými kolegy cítím nesouhlas s prosazovanými opatřeními, ale také rozpaky nebo obavy polemicky vystoupit. Nerozumím tomu, proč například prorektoři i proděkani pro vědu nehledají možnosti vyjádření společných stanovisek či přijetí postupů, proč vysokoškolská veřejnost již řadu let trpně přijímá deformační reformy. Musíme respektovat současný stav vycházející z problematického vysokoškolského zákonodárství a hlavně z nešťastného zákona o VaV, zároveň však dělejme vše proto, aby byl změněn.
Myslíte si, že by mohla spolupráce Akademie s vysokými školami na situaci opravdu něco změnit?
Spolupráce je v zájmu obou stran bezpodmínečná. Akademie si uvědomuje, o co jde. Vysoké školy si to snad také uvědomí. I na akademickou půdu vysokých škol vstoupily podle nového vysokoškolského zákona tzv. správní rady. Je to zásah do akademického prostředí a tradice vysokých škol. Na strategickém rozhodování se podílejí zástupci politiky i průmyslu, jejichž myšlení jsou akademické prostředí i problémy značně vzdáleny. Vysoké školy nejsou výrobními jednotkami, jsou podobně jako Akademie prostorem vědeckého bádání a výuky. Podřizovat obojí logice podvojného účetnictví a kvantifikace znamená zbavovat je i společnost kritického myšlení, hledání alternativ, paralel a jiných cest.
Na posledním zasedání České konference rektorů Akademii výrazně podpořila jen Univerzita Karlova. Podpora tedy není nijak velká.
To souvisí se zmíněnou pasivitou vysokých škol. V srpnu svolala poradu také Masarykova demokratická akademie za účasti asi šedesáti vědců. Základním výsledkem byla názorová shoda v tom, že je nutné podpořit vědecké bádání a věnovat pozornost tomu, co vědci říkají. Bylo by třeba oslovit všechny vědecké společnosti zastřešované Akademií, aby se nějakým způsobem spojily a hledaly společné východisko.
Hraje svou roli také politické zaměření stran?
Praha soustřeďuje nejvíc vědeckých kapacit a je i kvantitativně největším vědeckým centrem. Vědci ale byli dosud k otázce financování vědy lhostejní, podobné otázky pro ně byly okrajové. Spíše inklinovali ke konzervativismu, který jako by zaručoval stálé podmínky, klid pro soustředění, záštitu před turbulencemi vývoje. Otázka je, zda si vědci uvědomí, že je třeba také přemýšlet v přesahu vědeckého uvažování. Politické myšlení založené na absolutizaci úspěchu, individuálního, na síle sponzoringu, adoraci zisku nebude nakloněno podpoře výzkumu, který zdánlivě nemusí nikam vést, který nepřispívá vágním představám společnosti růstu, který směřuje k duchovním hodnotám.
Politické strany TOP 09 a ODS přišly s myšlenkou sloučit Akademii s vysokými školami. Co o tom soudíte?
V dlouhodobé perspektivě bych to jako neschůdné neviděl. U nás jsou ovšem již řadu let rozdané karty jinak. Pokud by k takovému sloučení mělo dojít, muselo by se řešit organicky, postupně a trvalo by minimálně půl století, protože Akademie i vysoké školy nesledují totožné úkoly a zájmy. Je to i otázka psychologie zaměstnanců slučovaných subjektů. Mechanické a okamžité sloučení by mnohačetně podvázalo činnost obou celků.
Ve vládní Radě pro vědu, experimentální vývoj, výzkum a inovace má Akademie nedostatečné zastoupení. Myslíte si, že členové Rady budou obměněni tak, aby byly spokojeny Akademie i vysoké školy?
Doufám, že k tomu dojde. Tvrdím ale, že již teď je pozdě. Pro Radu, která rozhoduje o financích na vědu, je důležité, aby v ní byli především jen zástupci vědy, přičemž byly proporčně zastoupeny její obory. Ale všimněte si, že ani v názvu Rady není uveden termín věda. Jen na základě kvalifikované diskuse lze zodpovědně připravit nástroj pro hodnocení vědy a výzkumu. Způsob, jakým vládní Rada sestavovala předloženou metodiku, považuji za neodborný a shodně se stanoviskem prof. Martina Černohorského, předsedy odborné skupiny organizace a výzkumu České fyzikální společnosti, ji označuji za hrubě vadnou. Přitom si ale všichni uvědomujeme, že určitá kvantifikace je nezbytná. Když se zavádí nový výrobek, také prochází řadou zkoušek. Metodika (kafemlejnek) se ale najednou přijala bez jakékoli diskuse a připomínek a začne se bez výjimky uplatňovat, i když je jasná její zmatečnost.
Neměly být vysoké školy mnohem více aktivní, když se metodika začala připravovat?
Samozřejmě. Vysoké školy ani Akademie ale aktivní příliš nebyly. Vezměte si důsledek – příklad: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně vydává od 50. let v několika řadách sborník, který má respektovanou vědeckou úroveň. Sborníky se ale nyní neuznávají za vědu, jsou téměř prohibity. Redakční rada proto změní sborník v periodikum. Podle dalších nesmyslných požadavků metodiky se musí v periodiku vykázat určité procento zamítnutých příspěvků. Možnost tu tedy dostanou především renomované osobnosti. Kde ale budou publikovat doktorandi, tj. začínající vědci? Náš proděkan mi argumentoval, že pokud je článek vynikající, určitě jej přijmou. Buďme realisté… Přistoupí další problém – procento odmítnutých příspěvků. Lze ho dosíci u renomovaných autorů? Ironicky bych navrhl, aby jako příspěvky byly zařazovány i seminární práce. Vznikne tak hezké procento odmítnutých prací. Kam to ale směřujeme? Je proto důležité, aby se Akademie a vysoké školy spojily a permanentně vyvíjely v těchto záležitostech aktivitu. Opakuji – v Radě by mělo být zastoupeno skutečně reprezentativní a proporční vědecké fórum, které bude o vědě zodpovědně přemýšlet a rozhodovat. Podle stanoviska premiéra Jana Fischera se ale Rada nebude měnit na základě přání jednotlivců nebo zájmových skupin. I zde je nutno kvalifikovaně diskutovat.
V čem dále stávající metodika vysoké školy ohrožuje?
V činnosti současné Rady vidím ještě jedno zásadní nebezpečí. Když už se vymýšlí, co je věda a jak se budou rozdělovat peníze, budiž. Pokud ale její metodiku začne uplatňovat také akreditační komise a bude podle ní hodnotit úroveň kateder a fakult, může to mít katastrofální nebo retardační následky. Jiný příklad: metodika se může uplatnit s týmiž důsledky například při požadavcích na profesorská řízení a habilitace, postgraduální studium.
Doktorské studium se dnes považuje za pokračování vysokoškolského studia, počítá se tedy s větším počtem frekventantů. Doktorandi by tudíž měli vědecky publikovat a na vědeckých konferencích se etablovat a seznámit se s vědeckým světem a jeho ovzduším. Diskusně i recenzně je konference nejlepší prostředí. Málo platné, za vědu se bohužel trestuhodně neuznává. Navíc, doktorandů je spousta, zatímco neprohibitních časopisů, kde mohou publikovat, je málo. Nechávám stranou tzv. impakty, neuznávané psaní učebnic a uznávané přijímání patentů, záležitostí rovnocenných.
Udělala nějakou chybu také Akademie?
Její situaci vidím jen z vnějšku. Jednu z chyb udělala, když „počítala“ vědecky jen se sebou. A to i přesto, že s vysokými školami intenzivně spolupracuje. Když se například v mém oboru pořádají vědecké konference, s vědci příslušného ústavu se setkávám sporadicky. Má druhá výtka patří i vysokým školám – zahleděli jsme se jen do sebe. Vezměte si, že po listopadu 1989 vyšel první vysokoškolský zákon, který postuloval svobodu bádání a výuky, zbavoval je ideologického balastu. Zapomnělo se ale, že se něco v zákulisí „šikuje“. V zákoně nikoho nezajímalo financování vysokých škol, a najednou se tento prostor vyvinul v rejdiště zákulisní lobby. Vysoké školy se stávají bezbrannými vůči snahám kořistit i zde. Nevím, zda se Akademie svou redukcí nezeslabila příliš. Kde jsme byli svědky redukce takového rozsahu? Opět vzniklo zdání, že je to instituce, jež snese jakýkoli typ redukce. Ostatně, zazněl hlas vědy v dobách transformace a jejích omylů?
Vývoj v domácím prostředí je jedna věc, součástí života věd je ovšem také mezinárodní spolupráce.
Zahraniční vztahy jsou bezesporu důležité. Nesouhlasím však s názorem pochybujícím o kvalitě našich vědců. Třebas i v oponentních řízeních, jež se bez cizích odborníků neobejdou. Proč se však proboha ve všech případech musí hledat zahraniční oponent? Zapomíná se na specifikum bohemistických oborů, v nichž základním arbitrem může být jen český bohemista. Nejde jen o lingvistiku nebo literaturu, sem patří dějiny, dějiny umění… Zažil jsem grant, jemuž oponoval německý bohemista. Evidentně nepochopil jeho záměr. Vadí mi také anonymita. Když posuzuji, mělo by být mé jméno zveřejněno. Podobně požaduji, abych znal svého oponenta. Anonymita dneška vede k podezírání.
S kolegy z domácího prostředí ale komunikujete česky, nebo ne?
Ne tak docela. Měl jsem oponovat projekt kolegy z Opavy zadaný Grantové agentuře, který byl koncipován v angličtině. Odepsal jsem, že by byla ironie, kdyby bohemista o bohemistické práci komunikoval anglicky. Odpověď: angličtina je v projektu povinná, čeština dobrovolná. Žadatel dodal projekt jen v angličtině. Odmítl jsem. Proč jen angličtina? Jsme malý národ a jistě je pro nás důležité znát vějíř cizích jazyků, ne však pouze angličtinu. Pro zdejší humanitní obory je zásadní němčina, stejně tak francouzština a ruština ze slavistického pohledu. Pohybujeme se od krajnosti ke krajnosti.
Je podle vás vyjasněná základní otázka výzkumu, myslím tím jeho smysl?
Princip bádání je velmi ožehavá záležitost. Stěží bych sám dokázal rozhodnout, co je balast a co někam vede. Často totiž i omyly někam směřují a náhoda suverénně překvapí.
LUDĚK SVOBODA